Archiv Zpravodaje

Prezentace na adrese www.mubph.cz slouží jako archiv a není od 31.12. 2016 aktualizována.

Aktuální prezentace Městského úřadu v Bystřici pod Hostýnem najdete na adrese www.bystriceph.cz



Kniha o bystřickém poštovnictví je na světě

V dubnu vyšla v Edici Zpravodaje dlouho očekávaná „Historie poštovnictví v Bystřici pod Hostýnem“, jejímž autorem je  Ing. Vladimír Krečmer, CSc., bystřický rodák, bioklimatolog, hydrolog, vysokoškolský pedagog, amatérský astronom i celoživotní filatelista. Jedenáctá publikace v ediční řadě mapuje a do historického rámce zasazuje dobu vzniku oficiálního poštovního úřadu, uvádí jména poštmistrů zejména z dob Rakouska-Uherska, rozebírá nejasné zprávy o sběrně dopisů, sleduje objekty, v nichž bystřická pošta působila, různé způsoby přepravy poštovních zásilek v dobách mírových i válečných, popisuje vývoj místních poštovních razítek. Samostatná kapitola je věnována pátrání po původu „bystřických revolučních přetisků“ – protektorátních známek přetištěných datem osvobození Bystřice a městským znakem, které měly být ve městě vydány  v květnu 1945. Autor se zabývá také historií poštovny na Sv. Hostýně, o jejíž existenci ví jen málo pamětníků.

Polovinu knížky tvoří barevná obrazová dokumentace celistvostí pocházejících z bohatých sbírek autora, razítkovaných pohlednic, dopisů, korespondenčních, podacích a vplatních lístků, v textu najdeme i černobílé historické fotografie (v archivu města se podařilo objevit například dobovou fotografii krámku prvního poštmistra-obchodníka v Bystřici pod Hostýnem Karla Spáčila). Při závěrečném zpracování publikace došlo i na experiment. Poprvé v historii edice  má vypovídací hodnotu i rubová strana obalu s fotomapou, v níž jsou vyznačena místa, kde během let sídlily bystřické pošty.
Knížka odhaluje mnohá zákoutí bystřické poštovní historie, některé otázky však přesto ještě čekají na zodpovězení. Třeba ji do samého konce dopíší sami čtenáři. Nevzpomenete si třeba, kde na Sv. Hostýně fungovala do roku 1953 poštovna? Až do vydání knížky jsme pátrali bezvýsledně. Později jsme se doslechli, že malý domek, v němž se razítkovaly zásilky, býval v blízkosti transformátoru na travnatém odpočívadle za poutními domy… Snad. 


Pane inženýre, jak to bylo s poštovnou Hostýn?
Když jsem knížku připravoval, marně jsem se zabýval hledáním místa, kde se nacházela poštovna Hostýn během její víc než padesátileté historie. To, že existovala, bylo jasné, ale kde? Ten kněz, kterého jsem na dálku kvůli poštovně oslovil, to zřejmě nepovažoval za důležité a ani mi neodpověděl.  Konec poštovny v roce 1953 ovšem byl taky otázkou politickou, tak by se o ní něco možná zjistilo v příslušných archivech. Všecko to vyžaduje čas. Hledat z Prahy něco v Bystřici a na Hostýně bylo pro mne v mém věku dost obtížné. Chtělo to obejít staré lidi a poprosit je, zda by si nevzpomněli; určitě ještě žijí někteří z pamětníků. Měl jsem kontakt také na dávného kamaráda z Bystřice MUDr. K. Koláčka, že by mohl něco zjistit od kamarádů nebo třeba doma najít doklady – ale nepodařilo se. To víte, v normálních rodinách se pošta neschovávala… Taky u bystřických revolučních přetisků pořád zůstává záhadou, kde vlastně vznikaly.


Jak to přišlo, že jste se rozhodl psát o bystřickém poštovnictví?
Jsem šťasten, že tahle knížka mohla vyjít a tak nějak uzavřít moji filatelistickou minulost. Stal jsem se sběratelem známek už velmi dávno – bylo to, když jsme ještě bydleli ve Znojmě. Roku 1936 o Vánocích mě tatínek pozval ke svému psacímu stolu a řekl: „Vladimíre, nechceš vidět moje známky?“ Sbíral známky, ale když ho v roce 1915 po maturitě povolal císařpán do první války, nechal toho. Vyndal pár jako by školních sešitů, a když jsem v nich listoval, dýchlo na mě z nich něco vonícího dálkami, romantického, exotického. Ti fousatí pánové, vladaři cizích zemí, Severní Borneo, Libérie, šimpanz, gorila, slon, palmy – zkrátka  začal jsem sbírat známky. Pod stromečkem už jsem tenkrát měl album s předtištěnými známkami z celého světa. A tak jsem si s tím začal hrát. Pak jsme museli ze Znojma v 38. roce kalupem utíkat před Němci do Bystřice k dědečkům. A záliba ve známkách už mě neopustila.
Otec byl zatčen gestapem koncem srpna 1939, šest let jsme ho neviděli a nedostávali žádný jeho plat. Maminka byla v domácnosti, tak jsme žili z penze dědečka doktora Vahaly, který už byl jako státní obvodní lékař v penzi. Musel jsem být už jako kluk podnikavý, což mně prospělo nejen jako filatelistovi. Jako gymnazista jsem se totiž zabýval hodně intenzivně přírodními vědami, měl jsem astronomickou observatoř. Literaturu jsem si sháněl ve Zlíně, kde byl obrovský antikvariát. Chtělo to peníze. Známky jsem si chtěl vyměňovat a prodávat a knihy, na které jsem přišel ve Zlíně, byly hodně žádané. Musel jsem v době válečné nouze projevit jistou  vynalézavost. Vzpomínám si, že například hvězdářský atlas se mi tenkrát podařilo vyměnit za tři kila sádla.
Měl jsem už jako kluk účet u poštovní spořitelny a narazil jsem při tom na sběratele ze Slezské Ostravy – byl to pan architekt, v té době známá osobnost, o čemž jsem vůbec nevěděl. No a s tím jsem začal vyměňovat známky. On mi posílal právě ty se zvířaty, rostlinami a mapami – to bylo moje. S tím pánem jsem několik let udržoval čilý filatelistický kontakt. Tak vznikala moje sbírka motivů na známkách – mapy, rostliny, zvířata ve všech podobách.
Časem, když už jsme byli i s otcem zase zpátky v Praze, jsem měl možnost v dědečkově pozůstalosti nacházet různé zajímavé celistvosti – ofrankované zásilky pečlivě uschované v rodinných archivech. Tenkrát mně to ještě nic neříkalo a zdálo se mi, že tohle je vlastně mimo filatelistický zájem, že je to papír do sběru. Přesto jsem to nevyhodil. A když se potom časem moje filatelistické vzdělání prohloubilo a pořád jsem měl romantický vztah k Bystřicku, tak mě cosi popohánělo k tomu, abych zjistil, jak se to vlastně                         s poštovnictvím v Bystřici mělo. Začal jsem sbírat tyhle dokumenty systematicky, což bylo poměrně nákladné. První doklady ze začátku 2. poloviny 19. století, to jsou skutečně tisícové položky, takže to šlo poměrně pomalu. Ale postupně se z rodinných zdrojů i nákupů začala tvořit sbírka. Byla by škoda, kdyby člověk ze světa sešel a celé se to ztratilo.
Takže hlavním zdrojem informací byla vlastní sbírka?
Snažil jsem se zabrat do historie podrobněji. V Praze je Poštovní muzeum s bohatou knihovnou a archivem, tam bylo možné spoustu historických faktů dohledat. Kdy a kdo byl v Bystřici poštmistrem, jakým způsobem pošta pracovala. Tak se historii bystřického poštovnictví podařilo od roku 1850 celkem dobře zdokumentovat. Samozřejmě jsou tam i mezery, protože člověk na všecko nepřijde. A nedalo se to už odkládat, protože mých čtyřiaosmdesát let je čtyřiaosmdesát let… Čekat na úplnou sbírku by se nemuselo vyplatit. Příprava knížky, to bylo příjemné období. V takovém tom šrumci moderní společnosti to byl  oddechový čas, kdy se můžete věnovat záležitosti, která nemá žádné politizující kontexty. Ty člověka rozčilují dnes a denně víc a víc.


Jaké známky sbíráte teď?
Od klukovských let sbírám známky podle motivů – tenkrát se to ještě za filatelii nepovažovalo. To bylo ještě v Bystřici, když mi starší kolegové říkali, že to jsou hračky, že to je jako sbírat proužky od doutníků, co se pak dávaly na stoly pod sklo v kuřáckých pokojích. Já u toho vydržel, a dneska je to filatelistický obor. Já mám prakticky vysbírán celý svět, co se týká motivů, do roku 1959. Co mně chybí, je jenom to, co je naprosto nedostupné, což jsou deseti a vícetisícové rarity, nebo známky, kde je ze sbíraných motivů jenom detail, třeba vavřínový věnec na hlavě potentátů, nebo taky masových vrahů... To člověk v katalogu někdy ani nerozpozná. Moji sbírku tvoří 25 velkých zásobníků plných motivů. Jedna z nejvzácnějších je známka z Ekvádoru ve výplatní hodnotě 10 pesos – závěrečná hodnota velké série, mám ji i s ověřeným atestem, nebo pětišilinkový tučňák Falklandských ostrovů, Málokdo taky viděl třeba klasickou známku Afghanistánu s tzv. tygří hlavou, od jejího vydání uplyne už skoro 140 let.
V „Historii bystřického poštovnictví“ nehrají hlavní roli známky, ale razítka…
Razítka jsou samozřejmě nedílnou součástí historie poštovnictví. Dnes myslím stojíme před zásadní změnou filatelie – většina filatelistů z mé éry sbírala razítkované známky. Známky byly chápány jako státní ceniny, poukázky na určité služby a známka byla hodnotná tehdy, když tu službu splnila a bylo na ní razítko.
Po válce se ale zejména v Německu začaly sbírat známky čisté, a o razítkované už takový zájem nebyl.  Dnes je tendence uznávat upotřebenou známku za hodnou pozornosti filatelisty jen tehdy, když je razítkovaná centrálně. To je ale zvláštní. Protože centrálně razítkovaná známka ztrácí obraz. Poštovní správy přitom zdůvodňují masovou výrobu známek tím, že informují o kultuře, osobnostech, historii, ideálech toho onoho státu. Pak ale vydávání známek s velkými náklady za umění i tisk ztrácí smysl. To by tedy v době úsporných škrtů už bylo vůbec nejlepší, kdyby se výplatní známky vydávaly jenom jako zoubkované čtverečky prázdného papíru – stačí název státu a hodnota, plus nějaký bezpečnostní prvek. A pak by se mohlo pěkně centrálně razítkovat a nic by nerušilo. Představte si Panenku Marii Svatohostýnskou orazítkovanou centrálně…


Žijete už dlouhá léta v Praze, čím je vám Bystřice pod Hostýnem?
Je zajímavé, když o tom tak člověk přemýšlí, že mě k Bystřici, ačkoliv přímo tam už vlastně nikoho nemám, neustále něco váže. Je to asi tím, že tam člověk prožil důležité období dospívání, kdy všechno vnímáte mnohem ostřeji a důrazněji než v dětství a v pozdějším věku. Ten kraj je ve mně zapsán výraznými tahy. Kdykoliv jsem se blížil na cestách k Bystřici, a to jsem služebně putovával po lesích od Aše až na východní Slovensko, kdykoliv jsem byl na dohled Hostýna, vždycky mně bylo krásně a měkko. Tam jsem poprvé vhlédl se zatajeným dechem do hlubin vesmíru, tam jsem poznal první studentskou lásku, tam jsem vycítil na Hostýně, Javorníku, Obřanech i na Skalném krásu své domoviny. Všechno v mých počátcích je vlastně bystřické téma.

            msch



Design By Macik