Archiv Zpravodaje

Prezentace na adrese www.mubph.cz slouží jako archiv a není od 31.12. 2016 aktualizována.

Aktuální prezentace Městského úřadu v Bystřici pod Hostýnem najdete na adrese www.bystriceph.cz



Městská spořitelna

Městská spořitelna v Bystřici pod Hostýnem zahájila činnost 1. dubna 1899 valnou hromadou konanou v budově bystřické radnice. Až do první světové války měli členové představenstva v úmyslu soustředit zejména vklady od drobných střadatelů, a to i od těch nejméně majetných. Ve zprávě z roku 1910 se uvádí, že cílem spořitelny je vychovávat občany k drobným úsporám, a zejména spoření pro děti. Aby motivovali i chudobné rodiče, přijímali vklady už od deseti haléřů. Vklady úrokovala spořitelna 4 %, hypotéky 5 %, úvěry 5,5 %. Jejím heslem bylo: „Každý, kdo nechává peníze ležeti bez úroků doma, okrádá nejen sama sebe, ale i ty, kteří by s vypůjčeným kapitálem též hospodařili a úvodní jmění rozšiřovali.“

Na konci roku 1899 činila pokladní hotovost 1.041,18 korun, v roce 1900 k této částce přibyly vklady ve výši 6.080,37 korun. Spořitelna samozřejmě poskytovala i půjčky, a přestože bylo v prvním roce vyplaceno 19.245 korun, zůstávalo v rezervním fondu ještě 226,25 korun.


Prvním předsedou správní rady byl ředitel školy Josef Papežík, dalšími členy představenstva se stali advokát dr. Isidor Wostrý, bystřický starosta Eduard Pospíšil a měšťané Josef Doležel, František Pivoda a František Blažek. V roce 1911 nahradil dr. Wostrého další právník August Geling. Po vzniku republiky se představenstvo změnilo, předsedou správní rady se stal nový bystřický starosta František Fryšák, mezi dalšími členy najdeme MUDr. Bernarda Fuchse, advokáta dr. Romana Hauka, továrníky Františka Macfeldu a bratry Slezákovy, radního Valentina Svobodu, ředitele Josefa Papežíka, učitele Františka Úlehlu a spolu s J. Papežíkem zůstal ve funkci také měšťan František Pivoda. V představenstvu se v roce 1919 objevuje také jeden z nejznámějších bystřických kněží P. Vladimír Worel.


Vznik republiky znamenal nejen změnu ve správní radě, ale také výrazný růst počtu střadatelů. Na konci roku 1918 činily vklady už 2.583.708,33 korun a členové si mohli z účtu vyzvednout částku celkem 1.988.162,10 korun.
   V letech 1930–1933 byl předsedou správní rady známý bystřický starosta a továrník Václav Zbořil. V době jeho předsednictví dosáhly vklady téměř 10 milionů, vyplaceno bylo 7,7 milionů a celkový obrat činil 54,5 milionu korun. V roce 1933 se ale Václav Zbořil předsednictví, podobně jako postu starosty města, „ze zdravotních důvodů“ vzdal. V souvislosti s jeho působením ve spořitelně snad můžeme uvést jednu drobnou zajímavost. Po hádkách v tehdejším zastupitelstvu a starostově rezignaci vystřídal Václava Zbořila na kratičkou dobu na postu starosty tehdejší prokurista spořitelny František Ermis. 


Ve správní radě spořitelny nastoupil na Zbořilovo místo František Hlava, v pozměněném představenstvu najdeme např. majitele cukrárny Josefa Zrůbka, ředitele Impregny Karla Baziku nebo učitele Theodora Čejku. V té době zaznamenávají výroční zprávy spořitelny i dva dobročinné výdaje: v roce 1935 darovala spořitelna městu Bystřici pod Hostýnem na přístavbu škol 25 tisíc korun, na Masarykův útulek chudých 3.500 korun.


Čtenáři, kteří tento seriál sledují pozorně, si jistě všimnou, že některé ve financích se lépe orientující osobnosti měly své úspory uloženy v několika peněžních ústavech, např. učitel Theodor Čejka byl zároveň členem Okresní rolnicko-živnostenské záložny a zároveň ukládal peníze ve spořitelně, majitel cukrárny Josef Zrůbek měl úspory ve Spořitelním a záloženském spolku a zároveň ve spořitelně, František Macfelda a Roman Hauk v Občanské záložně a spořitelně. A podobně pilných střadatelů bychom jistě při podrobnějším prostudování seznamu členů záložen našli více.


Ani válečné období neubralo spořitelně na vkladech, její obrat v roce 1941 činil už více než 115 milionů korun! Spořitelna fungovala nepřetržitě i za druhé světové války, v srpnu 1948 byla sloučena s bystřickou záložnou a v roce 1953 i s ostatními československými spořitelnami a předána do správy státu.


Zestátnění finančních ústavů znamenalo konec hlavní myšlenky všech záložen: „Peníze, které se u nás doma vydělaly, a které se za produkci zde pěstovanou utržily, mají býti uchovány pro potřeby domácího podnikání, pro místní občany a jejich povznesení hmotné i mravní.“ Po roce 1948 se vedení bankovních ústavů, a nejen jich, centralizovalo. Centralizace nepominula ani po roce 1990, ačkoliv se i v bankovním sektoru objevily snahy po obnově družstevních finančních ústavů. Kdysi tak úspěšné finanční podniky (deník Svoboda v roce 1939 napsal, že jich jen na Moravě působilo kolem pěti set a spravovaly vklady ve výši 3.250 milionů prvorepublikových korun!) se v nové době ukázaly být překvapivě životaneschopnými. Podmínky pro založení kampeličky byly totiž v 90. letech 20. století velmi liberální a většina kampeliček byla řízena dost nekompetentně. Koncem 90. let 20. století se ocitla většina existujících záložen v likvidaci nebo konkursu. Už v roce 2002 byly podmínky pro založení a činnost kampeliček zpřísněny. Další zpřísnění nastalo v souvislosti se vstupem ČR do EU. Od ledna roku 2006 dohlíží na družstevní záložny Česká národní banka. Kampeličky nyní musí splnit daleko přísnější kapitálové požadavky a také záložny musí od ČNB získat povolení k působení v ČR.
-eda-



Design By Macik