Archiv Zpravodaje

Prezentace na adrese www.mubph.cz slouží jako archiv a není od 31.12. 2016 aktualizována.

Aktuální prezentace Městského úřadu v Bystřici pod Hostýnem najdete na adrese www.bystriceph.cz



Dvacet let v jednom kole

O historii i současnosti úspěšného bystřického oddílu cyklistiky, který letos slaví 20 let od svého vzniku, vypráví jeho zakladatel a dlouholetý trenér Pavel Bulis.

Jak to všechno začalo

V 90. letech 20. století přišla naše cyklistika do zlomového bodu – po revoluci s rozvojem podnikání sem dorazil fenomén horských kol. Do té doby se závodilo jenom na silničních nebo dráhových kolech a přes zimu závodníci trénovali na kolech cyklokrosových. Obchody s koly si u nás zakládali většinou bývalí cyklisté, závodníci nebo lidé, kteří se o cyklistiku zajímali. Takový obchod jsem v Bystřici založil také.

S novým typem kol se objevily nové a levnější možnosti závodění. První cyklus závodů horských kol v našem regionu uspořádali zlínští biatlonisté. V Bystřici se dalo pár lidí dohromady a začali jsme v roce 1993 jezdit do Zlína na závody. Bavilo nás to. Během roku 1994 už jsme měli za sebou celou řadu závodů a vznikla užší skupina lidí. Tehdy jsme se rozhodli, že bychom tomu všemu mohli dát i oficiální statut. Při Českém svazu cyklistiky vytvořili podkomisi horských kol a v odborných časopisech radili, jak založit cyklistický klub. Založili jsme tedy občanské sdružení, vymysleli stanovy, přípravný výbor jsem tvořil já, moje manželka a bývalý závodní cyklista Tibor Kastelík, který se do Bystřice přiženil. Stanovy jsme poslali na Ministerstvo vnitra a to nás k 17. prosinci 1994 oficiálně zaregistrovalo jako Cyklistický klub Cyklo Bulis. Získali jsme tím právní subjektivitu a stali jsme se oficiálním členem Českého svazu cyklistiky. Mohli jsme jednat se sponzory, žádat o závodní licence. 

Období tří juniorů

V sezoně 1995 jsme začali trénovat naplno. Bylo nás šest. Měli jsme slušné výsledky, a já jsem se navíc začal zajímat o trenérskou práci. Později jsem dosáhl druhé nejvyšší trenérské třídy. Snažili jsme se tomu dát smysl a řád a trénovali systematicky, v tom jsme byli jedním z prvních oddílů horských kol a myslím, že v České republice existuje jen asi pět dalších oddílů horské cyklistiky s podobnou historií.


Naše první kvalitní oddílová generace se začala profilovat v letech 1996–1998. Vzpomínám hlavně na tři jména – Radek Šíbl, Tomáš Florec a Jan Zapletal. Kluci si byli věkově blízcí a vytvořili úžasnou tréninkovou skupinu. Jezdili v juniorské kategorii a my jsme se s nimi dostali až na republikovou špičku. Honza Zapletal byl Kroměřížák, studoval v Bystřici průmyslovku a bydlel na privátu, Tomáš Florec pocházel z Loukova, Radek Šíbl dojížděl z Holešova. Ti tři trénovali spolu a měli první rok vyrovnané výsledky. Radek Šíbl se další rok vyhoupl na jednoznačnou špičku i na republikové úrovni. V té době se v kategorii juniorů pohyboval vždycky na hranici od 3. do 5. místa v republice. Tomáš s Honzou jezdili republikovou špičku také. V té době existovala sportovní centra mládeže a sportovní gymnázia, a tihle kluci z bezejmenného venkovského oddílu měli navrch.

Dobrému tréninku jistě zčásti napomáhal i podhostýnský terén. Bystřice leží na rozhraní hor a roviny. Kluci z Bystřice a Holešova měli štěstí. Když potřebovali trénovat roviny, poslal jsem je směrem na Přerov a Prostějov, když potřebovali hory, měli jsme je po ruce. Hostýnské vrchy jsou přírodní park, který nemá striktně uzavřené lokality, a cesty jsou spíše přírodní, neudržované, bez asfaltu a štěrku. To je možná problém pro turistu, ale požehnání pro horského cyklistu. Stará hostýnská je dosud naším nejlepším tréninkovým terénem.


Hodně nám v té době dalo i to, že jsme trénovali systematicky. V Holešově tehdy měli silný oddíl Unite. Oni založili slavný bikemaraton a cyklistický klub Drásal. Neměli tam ale nikoho, kdo by se staral o mládež. To bylo od začátku naší silnou stránkou, kontinuální práce s mládeží. Největší úspěch naší první generace se dostavil, když mohl Radek Šíbl bojovat o nominaci na mistrovství Evropy. Měl reprezentovat, ale jak už to ve sportu bývá, zákulisní tahy se obrátily proti nám, doplatili jsme na to, že jsme venkovský malý oddíl. I když Radek tehdy splnil nominační kritéria, dostal přednost jiný závodník. To byl v Radkově kariéře velký zlom. Měl našlápnuto k tomu, aby byl opravdu dobrý. Vrhl se pak na extrémní závody a maratony. To mě z trenérského hlediska trochu mrzelo, protože mohl dosáhnout úspěchu na olympiádě. 


Spousta lidí si myslí, že závody horských kol jsou Hostýnská padesátka, cyklomaraton Drásal a podobné akce. V případě těchto závodů jde o masovou záležitost, pro nás znamenají trénink, tam se ukážeme před lidmi kvůli sponzorům. Ale horská cyklistika je olympijský sport. Disciplína cross country se jezdí v okruzích na extrémně těžké trati. Tu by většina hobby závodníků, kteří jezdí maratony, neprojela. Pro nás je nejdůležitější právě tahle olympijská disciplína, na tu mladé připravujeme.


Radek Šíbl později přestoupil kvůli studiu do jiných oddílů a dosáhl úžasných úspěchů. Vyhrál čtyřikrát extrémní závod Iron Bike, který se jezdí v italských dolomitech a poslední vrcholy se zdolávají s kolem na zádech. Dvakrát jel extrémní závod napříč Austrálií a byl tam šestý, závodil i v Brazílii. Závěr kariéry dojíždí zase v našem klubu. Toho si vážím. Mladí mají vzor.

Období našich dětí

Po Radkovi a jeho dvou kamarádech, kteří po nástupu na vysoké školy s ježděním v juniorech skončili, přišla v našem oddíle etapa číslo dvě, kterou bychom mohli nazvat „Naše děti“, tedy děti zakladatelů. Do oddílu vstoupil můj syn, později se přidala dcera Lenka, Kastelíkovi měli dvě děti, nastoupil syn Petra Slámy a ti všichni tvořili základ nové oddílové generace. My zakladatelé jsme utlumili své vlastní závodění, začali jsme řešit problémy rodinné a podnikatelské.
S dětmi jsme si tenkrát oblíbili závody, které pořádal olympijský reprezentant Vlastimil Konečný ve Frýdlantu nad Ostravicí. Byl to výborný seriál dětských závodů nazvaný Severomoravská liga, později podle sponzora SME Cup. Jezdili jsme tam 10 let.


Byla to zvláštní doba v životě klubu, leccos jsme dělali poprvé. Naše děti jsme totiž začali trénovat od mala. U generace Šíbl a spol. jsem začal s působením až ve věku kolem 15 let a jako trenér jsem u nich naskočil do rozjetého vlaku. S našimi dětmi jsme začínali v jejich šesti letech. Ukázalo se, že je to moc brzo.  Dnes přijímáme do oddílu děti od 10 let. U mladších se ještě rozvíjejí psychomotorické vlastnosti, zvykají si na ovládání kola. Nejdřív v 10 letech začne dítě chápat, co po něm trenér chce.


Doba našich dětí, to bylo období úžasné party, postupně se přidávali další rodiče. Jezdili jsme po závodech, všichni si to užili, nešli jsme jen po sportovním výkonu. Pět let jsme se bavili a dalších pět let se mezi 12–15 našimi svěřenci začali profilovat talenty. S těmi jsem pak pracoval jako trenér. Začaly přicházet první úspěchy a my jezdili  České poháry, naši nejvyšší  soutěž. Syn Tibora Kastelíka, můj syn, dcera Lenka tehdy začali dosahovat zajímavých výsledků. Zase jsme byli oddílem, který byl v republice vidět.


Problém oddílů, jako jsme my, je ten, že nám děti v patnácti začnou odcházet na střední školy, a pokud nezůstanou někde poblíž, tak to jejich sportovní kariéru zruší. A není to jen vzdálenost. Když odcházíte na vysokou, končíte taky vlastně v kategorii juniorů a přecházíte do dospělých. Najednou se na závodech potkáváte s těmi nejlepšími, s profesionály – a to vás psychicky složí. I když jste na špičce juniorů, nemáte v dospělých výsledky. Spousta lidí skočí tak, že dochází jen na některé tréninky a jezdí maratony. To je nevýhoda malého města. Pokud jde někdo na sportovní gymnázium, má to v jistém ohledu lepší. Ale nejbližší gymnázium zaměřené na cyklistiku je ve Vimperku a druhé v Jablonci nad Nisou.


Parta „našich dětí“ se rozpadla v době, kdy odešly na vysoké školy. A právě v období, kdy všichni odcházeli do nuceného sportovního důchodu, držela prapor hodně vysoko moje dcera Lenka. Studovala ve Valašském Meziříčí a ve škole jí vycházeli vstříc. Tak si výkonnost udržela, přivezla medaile z mistrovství republiky, a nakonec to dotáhla až do reprezentace. Poslední rok jela za juniory mistrovství Evropy. Tam měla obrovskou smůlu – v tréninku ji bodla včela do oka. Obdivoval jsem ji, že vůbec do toho závodu nastoupila. Objela trať se ctí. V té době jsme měli dobré renomé, a tak se nám začali hlásit lidé z okolí, kteří měli talentované děti.

Osud a zlaté oddílové časy

V začátcích byla činnost cyklistického klubu a účast na závodech čistým nadšením. Poměrně  lehce se nám dařilo získávat podporu podnikatelů. Pak jsme se ale posunuli hodně vysoko a potřeba finančních prostředků vzrostla. Přišel přelom tisíciletí. My měli výborné výsledky, ale  podnikatelé neměli vůbec zájem o sponzoring. V té době si každý plnil své sny, kupovali si auta, motorky, mládež je nezajímala. Museli jsme činnost utlumit a jezdit jen České poháry. I závody Českého poháru jsou přitom finančně náročné. Firma Cyklosport pumpovala do závodění nemalé prostředky. Novou sezonu jsem viděl nejistě.


A pak se staly dvě úžasné náhody, moje žena tomu říká osud.  Jednak k nám do oddílu přišli sourozenci Machulkovi – Bára a Kamil. V okolí nebyl nikdo, kdo by je trenérsky vedl. A pak taky Martin Fusek – všichni tři pocházeli ze Vsetína, já tomu říkal vsetínská sekce. S nimi  pak ještě dorazili Musilovi. Najednou jsem měl šest výrazných talentů ze Vsetínska. Byli srozuměni s tím, že nejdou do ekonomicky silného oddílu, ale cenil jsem si, že šli za trenérským vedením. Chtěli se posunout dál.


A pak druhá osudová náhoda. Na podzim bývá výstava kol, kam jezdím, a tehdy jsem se tam znovu setkal s firmou 4Ever. Jeden z majitelů mi nečekaně nabídl, abychom se stali jejich závodním týmem. Chtěli svoji značku, do té doby známou hlavně v Německu, posílit i na našem trhu. Řekli, že nechtějí podporovat profesionály, ale mládež s dobrými výsledky. Dohodli jsme se a my se tedy stali jejich továrním týmem. Od té doby s nimi spolupracujeme, už to bude šestý rok a spolupráce už je na úrovni osobního přátelství. Tato firma je naším nejvýznamnějším sponzorem, závody jezdíme jako tým 4Ever Cyklo Bulis. Spojili se talentovaní závodníci a prosperující firma. Získali jsme zázemí, myslím, že jsme dnes jedním z nejlépe technicky vybavených oddílů u nás. A ruku v ruce s dobrým vybavením jdou sportovní úspěchy.

Naši mistři republiky

Báře Machulkové a Martinu Fuskovi se dařilo skvěle. Lenka Bulisová stoupala s nimi. Dnes dosahuje výborných výsledků v kategorii žen, vozí 4. a 5. místa z mistrovství republiky a jezdí světové poháry. Báru a Martina jsme dotáhli až na mistrovskou úroveň – získali oba ve své kategorii titul mistra republiky, a začali jsme s nimi jezdit i světové poháry. Přišlo šestileté období velkého rozkvětu oddílu. Dařilo se nám na závodech, dařilo se nám technicky, měli jsme sponzory. Tradiční podporu, které si vážíme, nám také formou grantů poskytuje město Bystřice pod Hostýnem, hodně nám pomáhá kraj. Macešsky se bohužel chová Český svaz cyklistiky. Svazy nefungují, jak by měly. Svaz nemá malé prostředky, ale myslím, že jejich rozdělování není založeno na výsledcích. V roce, kdy jsme měli dva tituly mistrů republiky, tři reprezentanty a sezona nás stála asi 450.000 korun, dostali jsme za tyto výsledky od Českého svazu cyklistiky asi 13,5 tisíce.   

V té době Bára Machulková začala objíždět juniorské světové poháry. Už jako juniorka byla tak dobrá, že v roce 2010 jezdila na hranici první desítky ve světovém poháru v konkurenci nejlepších juniorských světových závodnic. Tehdy jsme dosáhli velkého úspěchu, když stála   téměř na stupních vítězů – v Itálii ve Val di Sole byla čtvrtá. V následujícím roce se posunula do užší světové špičky a na domácím závodě světového poháru skončila na druhém místě. To byl vůbec největší úspěch v oddílové historii. Stala se sportovcem roku ve městě a získala nominaci i v rámci kraje. Druhou hvězdou oddílu byl v té době Martin Fusek. Jeho kariéru ale narušila nemoc – borelióza.


V prvním desetiletí 21. století jsme se účastnili světových pohárů, kola firma 4Ever byla vidět. Firma se pokoušela prorazit i na francouzský trh, a tak měli naši závodníci několikrát možnost závodit ve Francii na Azurovém pobřeží, to byl pro ně úžasný zážitek. Veletrh tam navštívilo 150 tisíc návštěvníků. V týmové zóně jsme potkali všechny světové týmy. Během čtyř dnů se závodů zúčastnilo 40 000 závodníků. Bára tam stála na stupních vítězů, Lenka v kategorii žen v konkurenci olympijských vítězek také zabodovala. A kromě tréninku jsme stihli i cestovat. Podívali jsme se to Saint-Tropez, do Marseille, do Nice. Pro mě to bylo takové zadostiučinění, že děcka kromě tvrdého tréninku také něco zažily a poznaly.
Naši závodníci projeli republiku křížem krážem a za posledních šest let, pokud šlo o závody pro nás finančně dostupné, jsme se zúčastnili všech světových pohárů tady v Evropě. Loni jsme vynechali jen Norsko a Andoru.


Věděli jsme, že Bára Machulková a další u nás musí jednou skončit, vstoupit do profesionálního oddílu a mít svůj tréninkový program. Museli do týmu, který jim to umožní a zajistí. Bára dnes v takovém oddílu je. Za 20 let jsem si ověřil, že závodníky dokážu připravit, ale není to jen o trenérském zázemí, jde i o čas a techniku. U profesionálního trenéra jsou samozřejmě jiné podmínky než u trenéra, který se živí něčím jiným a všechno dělá až po práci. 

4Ever Cyklo Bulis dnes

Poslední rok je oddíl ve stavu znovuzrození. Někteří závodníci odešli a už druhou sezonu výsledkově drží Lenka. V maratonech vítězí a na mistrovství republiky, kde prvních pět jde na stupně vítězů, obhájila 5. místo. Nemáme zatím silnou generaci juniorů a kadetů od 15 do 19 let, máme ale šikovné žáky i přípravku – 14 lidí, všichni z Bystřicka. Je tam pár nadějných lidí, se kterými bychom mohli jít dopředu.  V mužích máme tři naděje – je tu David Ostrčil, můj syn Roman a Jakub Hrabal z Kroměříže.

Když to shrnu, za poslední čtyři roky máme sedmkrát titul mistra republiky, druhé místo ve světovém poháru a několik umístění v první desítce světového poháru juniorů. Třikrát po sobě byla Lenka Bulisová pátá na mistrovství republiky.
Znovu nabíráme dech. Není to aspoň tak hektické. Máme už vlastní týmové zázemí a pro příští sezonu se nám rýsuje pár zajímavých sponzorů. Bojujeme, žijeme.

Cyklistická pro a proti

Já vždycky říkám, že cyklisté mají jednu obrovskou nevýhodu – cyklistika je vytrvalostní sport, náročný na tréninkový čas. Špičkový závodník v kategorii juniorů by měl odtrénovat tak 80–85 hodin za měsíc. To je tři hodiny denně. Cyklistika je finančně náročná – doprava, startovné, vybavení. Například řetěz na závodní kolo stojí 900 korun a závodník v kategorii od 16 let jich za sezonu spotřebuje 8–10. Jedna pneumatika stojí 1 000 Kč, na sezonu je třeba počítat se 4–5 sadami. Na špičkové úrovni si navíc závodníci musí hradit i speciální stravu.

Na druhou stranu mají cyklisté obrovskou výhodu – stačí jim trocha talentu a píle – a mohou hrát první ligu. Na rozdíl od kolektivních sportů u nás nejsou žádné výkonnostní třídy a stupně, u nás je nejvyšší soutěží český pohár a rozhodují tu věkové kategorie. Českého poháru se může zúčastnit závodník, který má licenci Českého svazu cyklistiky, tu mají všichni závodníci našeho A týmu. Náš závodník, když je dobrý, může změřit síly i s olympijským vítězem.

Cyklobudoucnost

Od manželky jsem před pěti lety dostal ultimátum, že se tomu všemu budu věnovat poslední čtyři roky. Dvakrát týdně trénujeme a víkendy trávíme na závodech, šest závodů českého poháru je moje priorita, pak se jede na další. Některé roky to spolklo všechny letní víkendy.  Jezdili jsme i na soustředění do Chorvatska. Člověk je doslova v jednom kole. V obchodě skončím v pět a běžím do tělocvičny. Moje žena bude mít jednou pomník za trpělivost.


Po dvaceti letech oddíl pomalu předávám synovi. Chtěl bych do sportovního trenérského důchodu, ale nejde to tak rychle. Za ty roky mám řadu osobních vazeb a kontaktů, bez nichž se oddíl neobejde. Počítám, že syn se bude věnovat trénování a já zůstanu rádcem a budu se starat o technický chod oddílu. Chtěl bych ale rozhodně odejít včas. Bikerské prostředí je svérázná komunita, nerad bych v ní působil nepatřičně. Jak jsem zjistil, jsem nejstarší mezi trenéry týmů, s nimiž se potkáváme na českém poháru. Přestože mě pobyt mezi mladými udržuje mladým, přiznám se, že už jim někdy přestávám rozumět. Doba je rychlá. V knihově mám metr knih o cyklistice a snažím se držet krok. Třeba některé poslední technické trendy jsou pro mě nepochopitelné. U kol dřív platilo, že vpředu musí být trojtalíř, vzadu devítikolečko, protože jinak by padal řetěz. Dneska máte vpředu jenom jeden talíř a vzadu jedenáctikolečko, na špičkových kolech najdete jen pravou řadicí páčku – levá neexistuje. Já tvrdím, že je to nesmysl, a ono to přesto jede! Na druhou stranu – podstata práce lidského těla snad bude vždycky stejná. Musíte vědět, co potřebuje tělo k tomu, aby ve sportu dobře fungovalo. Už tu byla spousta převratných tréninkových metod, ale myslím, že jde pořád o jedno a to samé – naučit tělo správně zpracovávat kyslík. A pak přijdou i medaile...

Připravili: Pavel Bulis, msch



Design By Macik