Archiv Zpravodaje

Prezentace na adrese www.mubph.cz slouží jako archiv a není od 31.12. 2016 aktualizována.

Aktuální prezentace Městského úřadu v Bystřici pod Hostýnem najdete na adrese www.bystriceph.cz



Astronom v Bystřici

Rád bych tentokrát pojednal o tom, jak se v milé Bystřici v dávném věku „rozvíjela astronomie“ – od prvních objevů planet při ještě dětské nezkušenosti, až po šířeji prospěšné soustavné a dlouhodobé pozorování Slunce s výsledky, které zajímaly i zahraničí, byť se k nim dospělo ve velmi provizorních podmínkách skrze nohavici starých trenýrek. Možná jsem se do hvězd zakoukal příliš, ale věřte, i na ty zimní noci u dalekohledu, za kterých jsem lovil malé hvězdičky z Kuřátek v otevřené hvězdokupě 45 podle katalogu pana Meissnera, vzpomínám rád. Zejména na to, jak jsem ponocoval o skvělých uhelných prázdninách, kdy nebylo nutné vstávat na vlak v 5.45 a cestovat do holešovského gymnázia. Škoda, že každoletní ajnzacy (totální nasazení) nedávaly možnost trávit krásné bezměsíčné noci na vrcholu léta zakreslováním drah meteorů z roje Perseid, Slzí sv. Vavřince, jako přímek do Gnomického atlasu oblohy a za nocí měsíčných se procházet po kráterech, pohořích a „mořích“ našeho satelitu podle nádherné mapy pana Anděla (však má Měsíc jeden kráter pojmenován po něm).
Moderní urbanizované lidstvo už nemá potuchy o kráse oblohy, souhvězdí mu nic neříkají. Třeba obloha letní, kdy se nad Bartovcem vedle Arktura v souhvězdí Pastýře klonícího se k západu třpytí věnec hvězdiček Severní koruny s jasnou Gemmou, na jihu nad Končinami svítí Rudý obr Antares ve Štíru a ještě níž lze sotva zahlédnout v kouřmu při obzoru se plouhajícího Fomalhauta v Jižní rybě. Bývaly to nejkrásnější chvíle mladosti, jejíž lodička mi dávno zmizela v dáli, jak pěje jedna lidovka.

Jak se rodil hvězdář

Začalo to velmi prostě ve 40. letech minulého století za druhé světové války. Úřady nařídily a kontrolovaly obecné zatemnění: bylo vypnuto pouliční osvětlení obcí, okna se při stmívání opatřovala různými zatemňovacími prostředky, ani svíčičky na hřbitovech nesměly blikat – město i kraj se nořily do tmy. O to nápadnější byla noční obloha s jasně rozpoznatelnými souhvězdími nad Bystřicí. Zimním nocím kralovalo nápadné a vrcholící souhvězdí Býka a Oriona, za letních nocí bylo nad hlavou rozlehlé souhvězdí Labutě a malé, leč výrazné Lyry. Přes celý hvězdami posetý firmament, jak nazývali naši předkové oblohu, se táhl stříbřitý závoj Mléčné dráhy. Co může být krásnějšího pro ty, kteří nezapomněli na mládí, než vzpomínka na noci vrcholného léta pod hvězdnou oblohou! Také srpek Měsíce s ostatní šedou plochou měsíčního disku v „popelavém světle“ od planety Země, jasná Venuše jako Jitřenka nad Kelčským Javorníkem či jako Večernice západně nad usínající Bystřicí – to vše působilo hlubokým dojmem.


Nešlo však jen o city a emoce pod hvězdnatými nebesy, jež se za nocí – jak předkové věřili – tichounce otáčela nad hlavou tak jako staletí a tisíciletí před tím. Byl jsem žákem reálného gymnázia v Holešově a ti už všichni dobře věděli, že je to Země pod našima nohama, která se i s námi otáčí. Ta noční krása mně učarovala a vedla k touze vědět o hvězdách a hlubinách vesmíru víc. Po otci, jenž zmizel na léta v rukou gestapa, jsem obhospodařoval naši rodinnou knihovnu. Našel jsem v ní znamenitou knihu o poznatcích soudobé astronomie od anglického astronoma Jamese Jeanse. Na gymnáziu jsem se poznal s panem profesorem RNDr. F. Sojákem. Budil tehdy pozornost občanů Holešova, neboť na své vilce na okraji města zřídil zcela profesionální astronomickou kopuli! Vilka stála nedaleko trati, po níž jsme z Bystřice dojížděli do školy, a tak jsem mohl vysvětlovat kamarádům, k čemuže slouží tohle na domě neobvyklé zařízení. Pan profesor Soják měl velice blízko k mé zálibě v praktické meteorologii a astronomii – při výuce zeměpisu se dovolával mých pozorování atmosféry i oblohy.

Astronomická škola základní

Prodělal jsem s kamarádem Blážou Stellou, synkem soudního zřízence, astronomickou přípravku. S malým dědečkovým vysouvacím mosazným dalekohledem. Protože zkoumat oblohu „ručně“ je hodně třaslavé, z dřevěné stavebnice Matador jsem udělal stativ, postavil vše na parapet okna svého pokoje v domě na Schwaigrově náměstí čp. 590, zaměřil na jasnou hvězdu a koukal jsem v překvapení: upřímně udiven jsem hlásil objev planety hned napoprvé! V nezaostřeném dalekohledu jsem totiž viděl jasné a překvapivé velké kolečko. Zaměřovali jsme další a další hvězdy a všechno to byly „planety“. To už nám bylo divné, a tak jsme přišli na to, že dalekohled je nutné zaostřit. Z „planet“ byly rázem jen body vzdálených světů. Ta podívaná do hlubin vesmírného prostoru na zářící prášek vlastně obrovských těles, na jejich shluky ve hvězdokupách, na mlhovinu v souhvězdí Andromedy jako další obří soustavu milionů světů, to byly zážitky, které zůstanou v duši natrvalo. Zvláště Měsíc, když se na obloze objevil srpek s jeho – i tím maličkým přístrojem viditelným – mrtvým světem kráterů, pohoří i plochých „moří“, jak na pohled hladké plochy označili staří hvězdáři. Moje nadšení pro astronomii rostlo.


V touze poznávat na Měsíci při větším zvětšení povrch ostře modelovaný hlubokými stíny jsem se dostal do další vývojové etapy učedníka astronomie a zaexperimentoval jsem s levnou optikou. Opatřil jsem si brýlové čočky a hotovil dalekohledy o ohnisku až ke 2 m. Bylo těžké zamířit takovou troubou a udržet Měsíc v zorném poli, i když jsem ty tubusy robil z lehké papírové hmoty. Přestože měsíční krátery byly skoro „na dosah“, světelnost přístrojů byla maličká a hlavně barevná vada brýlových čoček vytvářela neostré obrazy jakoby pořízené extravagantním malířem v barvách duhy.

Nutné investice

Řádné hobby stojí na odborné literatuře a na investicích jako každé podnikání. Trápení s nedokonalou optikou rázem v zimě 1942/43 odstranil nový dalekohled. Moje maminka sáhla do přísně střežených rodinných úspor a koupila od profesora Sojáka refraktor (čočkový dalekohled) o průměru objektivu 65 mm. Byl to základ mé budoucí sluneční observatoře. Tehdy jsem už odebíral odborný časopis Říše hvězd jako řádný člen České astronomické společnosti (ČAS) a v naší knihovně přibývala další odborná literatura. Jezdil jsem za ní do Zlína, kde byl opravdu velký, dobře zásobený antikvariát – v teplých obdobích na kole, v zimě vlakem. Abych byl zcela upřímný, v horlivém zajíždění do Zlína nebyla jen touha po odborné literatuře a poznatcích. Měl jsem i další motiv: ze Zlína dojížděla do holešovského gymnázia velmi sličná a milá spolužačka Irča – od kvinty moje tajná studentská láska. Potkat ji tam byl můj sen, jenž se, jak to bývá, nikdy nerealizoval. 


Ve zlínském antikvariátu bylo tehdy možné nalézt takové skvosty jako třeba Mezinárodní atlas oblaků, německé příručky pro astronomy amatéry, tlusté „Astronomie“ z 19. století v překrásných barevných vazbách s barevnými reliéfy, atlasy oblohy i české velké a znamenité Andělovy mapy Měsíce, též svazky literatury zeměpisné a přírodopisné. Nadbytečné publikace jsem prodával. Někdy jsem získal podporu i pro domácnost – třeba jeden pěkný atlas hvězdné oblohy jsem vyměnil za 3 kg vepřového sádla – za války málem zázrak! Rozsah této mé činnosti podpořily kontakty se zakladatelem soukromé Astrofyzikální observatoře v Josefově. Pan Novák spíš než astronoma připomínal francouzského básníka, leč účty za knihy platil solidně.


Snad on mne inspiroval k tomu, že jsem zpracoval projekt skutečné hvězdárny lokalizované na Hostýn, a to na holý vršek nad slavkovskými pastvisky. Od zahraničních firem jsem získal prospekty přístrojového vybavení. Oslovené firmy vesměs připomínaly, abych na ně nezapomněl, až válka skončí a ony se zase začnou zabývat původní výrobou. Měl jsem též zkušenost z přestavby dědečkova domu, takže jsem mohl kalkulovat kompletní investiční náklady nejen odborného vybavení, ale i stavby. O důkladnosti příprav svědčí, že jsem si vyžádal od Státního meteorologického ústavu v Praze klimatologickou charakteristiku Hostýna.  

Sluneční observatoř

Díky novému dalekohledu na pevném stativu jsem byl nadšen barevnými pásy na Jupiteru i rejem jeho klasických čtyř měsíců, obdivoval jsem prstence kolem Saturna, ba skoro rozeznával světlou polární čepičku na Marsu. Zkoušel jsem výkonnost refraktoru hotovením mapy otevřené hvězdokupy Plejád (Kuřátek) v souhvězdí Býka. Byl jsem i v tomto případě víc než spokojen: po srovnání s profesionální mapou jsem mohl konstatovat, že svým přístrojem jsem zachytil hvězdy až dvanácté velikosti – slabší, než teorie pro můj objektiv připouštěla. K úspěchu patrně přispěla nejen optika přístroje, ale i čistá atmosféra bez „světelného znečištění“ a způsob mimostředného pozorování. Plejády ovšem vrcholí v zimě a pozorovat je venku v kožichu a rukavicích, zamotán do tlusté šály, není právě pohodlné. Však také zhotovení mapy trvalo dva roky.

Postupně jsem přes řadu aktivit na různých polích astronomie, včetně zakreslování drah meteorů, došel k rozhodnutí činit ve své zálibě něco pro širší užitek, než je osobní libůstka: rozhodl jsem se pro sledování činnosti naší denní hvězdy – Slunce. Tak vznikla v roce 1943 bystřická „solar observatory“, jak by se dnes módně řeklo. Ovšem ve zcela primitivní podobě: můj refraktor – za normálních podmínek v okně mého pokoje – promítal obraz Slunce na papír za okulárem a na něm jsem pokud možno denně počítal skupiny a počty skvrn na slunečním kotouči, případně je i zakresloval. Pro lepší čitelnost projekce bylo okno zakryto prvky každodenního zatemnění, jen ve středu okna byly upevněny staré černé trenýrky, jejichž nohavicí vyčníval ven dalekohled s přijatelnou mírou „světlotěsnosti“.

Výsledky pozorování s výpočty tzv. Wolfova čísla R charakterizujícího míru sluneční aktivity jsem zasílal do Prahy Sluneční sekci ČAS na Štefánikovu hvězdárnu (i když se tak za Protektorátu jmenovat nesměla) a ta pak výsledky předávala mezinárodní ústředně slunečních pozorování ve Švýcarsku.

Ke konci války, ve dnech, kdy naším územím procházela válečná fronta a prošla na počátku května 1945 i Bystřicí, byly ovšem podmínky astronomického pozorování už před jejím příchodem velmi specifické. Cituji zápis ze svého pozorovacího deníku dne 22. března 1945: „Dnes krátce po 19. hodině SEČ pozorován triedrem (zvětšení 6x) poprvé Merkur jako Večernice. Bližší pozorování znemožněno kvůli leteckému poplachu a osvětlování města  světelnými bombami“. Není asi mnoho lidí, kteří by na vlastní oči viděli planetu Slunci nejbližší, a ještě méně těch astronomů, kteří by se museli toho požitku vzdát a schovat se, aby se neozvalo stakato leteckého kulometu. Moje maminka se ve dnech fronty obávala, aby někdo dalekohled z okna trčící nepokládal za kanón, a tak bylo nutno volit alternativní možnosti pozorování. Bystřická pozorovatelna Slunce nakonec vykázala za květen 1945 největší počet dnů s pozorováním jeho aktivity v celé střední Evropě. A tak Bystřice pod Hostýnem vstoupila, dovolme si to říci, přes Švýcary do astronomické solární historie. „Observatoř“ to byla věru malá, ale byla naše.


V létě 1945 jsme s přáteli zorganizovali na našem dvoře pozorování částečného zatmění Slunce. Pro den D jsem spočítal a narýsoval přibližný průběh jevu pro polohu našeho města (17° 40´ vých. Gr., +49°24´): čas prvního a posledního doteku měsíčního kotouče (14.30 a 16.29), čas a rozměr maximálního zakrytí Slunce (15,24 h, 67,6%), včetně dalších parametrů. Kolem refraktoru se točili spolužáci z gymnázia – pozdější primář očního oddělení nemocnice Vítkovice MUDr. Karel Koláček jako technik aparatury, pozdější varhaník a skladatel Jan Blabla jako časoměřič. Seniorem týmu byl známý bystřický zahradník František Chvatík jako fotograf barevné fotografie. Přes oblačné počasí se vše dařilo podle výpočtu, skutečný konec byl stopnut přesně v 16.29 h a 37,45 sec.

Konec observatoře aneb Život šel jinudy

Pozorování Slunce v Bystřici skončilo v závěru prázdnin roku 1946. Naše rodina, původně evakuovaná v září 1938 z pohraničního Znojma k dědečkům Vahalům do Bystřice pod Hostýnem, se stěhovala do Prahy k další životní kapitole s tátou-důstojníkem, navrátivším se z křížové cesty německými žaláři a koncentráky. Astronomie v mém životě sice neskončila, vrchu však v životních zájmech nabyly lesy, a to jako nenahraditelná složka životního prostředí naší kulturní a obytné krajiny.
Nu, jak tomu často v životě bývá, když jsem si po 60 letech v roce 2003 zajel autem do rodné Bystřice a na Hostýn, stál jsem na místě projektované hvězdárny uprostřed vzrostlého smrkového lesa. Kdosi před mnoha lety měl zřejmě také na mysli krásnou vyhlídkovou lokalitu nad slavkovskými pastvisky – utopená v lese tam byla zřejmě doslouživší chata. Čas pokryl lesem horní část původního bezlesí a volný obzor zmizel.

Ke konci života člověk váží hodnotu minulosti. Intenzivně pěstované mladistvé hobby (od 13 let) učilo přesnosti, vytrvalosti, práci s literaturou nejen českou, nutilo k iniciativě, k práci v týmu. Podněcovalo také k hlubšímu zamýšlení: kdo hledí do nezměrných hlubin vesmíru, chápe lépe a v pokoře před kosmem nepředstavitelných rychlostí a obrovských explozí, proč se staří astronomové často uchylovali k filosofii a k duchovnu. Člověk lépe vnímá nepatrnost Země a malost lidských ideologií. Čas strávený s hvězdami nebyl časem promarněným...

Vladimír Krečmer



Design By Macik