Milí čtenáři!

„Nové začátky se často maskují jako bolestivé konce,“ prohodil by asi prastarý čínský filosof Lao-C´ procházeje kolem školní zahrady na Bělidlech, kde koncem února porůznu roztával regiment sněhuláků – tu pohozená hlava, tam umdlévající ruka se vztyčeným pařátkem březové větve, u plotu ohnutá sněhová záda, knoflíky vysypané pod skluzavkou. Krajina po bitvě. 

Nejlepším lékem na těžké předjaří je nezůstávat ve své kůži a půjčit si jinou. Zřejmě proto ve městě řádil ke konci masopustu medvěd se svou veselou kumpanií a na horách zas Hostýnský Yetty. Než přijde půst, chceme být rozpustilí a vzít si masku. Ostatně slovo maskh prý v arabštině znamená „proměnit se ve zvíře, příšeru či blázna“ (jak osvobozující) a staročeským slovem kraboška, z níž vzešla kromě krabičky i škraboška, se rozumí schránka nebo obal. Těžký by byl život bez obalu. Na dětských karnevalech si zkoušíme tváře princezen, rytířů, motýlků a roztomilých myší, později masky pirátů, pilotů, upírek a čarodějnic. Občas nás někdo donutí vystrčit psí hlavu, jinému dobromyslně děláme slona, leccos zabaleni do hroší kůže přetrpíme. Máme plné tašky masek potápěčských, šermířských, svářečských, pleťových i rituálních, v zásuvkách porůznu pohozené masky kuchařek, opravářů, kominíků, pradlen, řidičů, vzorných rodičů, úspěšných a výkonných žen, sebevědomých, neohrožených mužů, dědů Vševědů, lhostejných mrzoutů, pozitivních usmívačů, otrlých cyniků. Masky nás straší v televizních zprávách a světem neutuchající maškarády je i rozlehlá síť www, po níž spolu diskutují záhadné bytosti kryté svými přezdívkami.

Napsal mi jednoho dne z Prahy akademický sochař a sklářský výtvarník Petr Vlček – jestli prý jsem to já, ta malá holka, co o ní svého času prohodila pár slov moje babička s jeho babičkou, svou sousedkou, z balkonu do okna a zpět.  Ptala jsem se, jestli je to on, ten velký kluk odvedle, co o prázdninách pořád jezdil na kole a toulal se kolem rybníka. Byl. A tak jsme si povídali. O Bystřici – jak krásní ve vzpomínkách, o jeho babičce, co nosila náušnice z mořských korálů a zvala na oběd hudební skladatele, o dědečkovi lékárníkovi, který v Sarajevu balzamoval Františka Ferdinanda, velel vojenské posádce na bystřickém zámku a přátelil se se sochařem Antošem, jehož tvář má jezdecká socha sv. Václava na stejnojmenném pražském náměstí. A řeč byla taky o skle – že má efekt rybniční vody, že otvírá vnitřní prostor, že někdy slepne, ale že je to snad nejlepší materiál k zachycení unikajících tajemství. Vůbec mě neudivilo, že tématem, jemuž se ve své tvorbě Petr Vlček dlouho věnoval, jsou masky. Zvlášť ty rituální, jak sám říká, lidem odedávna pomáhaly vyrovnat se s věcmi, které lidské bytí přesahují. Všechno okázalé a zjevné je na nich propojeno s pečlivě skrytým, a navíc splňují zřejmě i trvalou lidskou touhu dívat se na svět cizíma očima. Jeho skleněné masky připomínají oživlé obrazce z planiny Nazca a mísí se v nich minulost s budoucností.

Byla to dlouhá rozmluva, ale pro Zpravodaj zbylo jen pár přetavených střípků. Petr Vlček totiž nerad mluví o sobě. Možná jsem na to měla jít z jiného konce a odhalit víc. To bude tím časem nečasem, kdy jaro přichází v převlecích a pod rouškou. I ty závojíčky světla z hlav pouličních lamp někdo po setmění pomalu tahá vzhůru tenkými prsty, jen aby si jimi nahoře zakryl oči. „Člověk je nejméně sám sebou, když mluví o sobě,“ šklebí se z dálky Oscar Wilde, „dej mu masku a poví pravdu.“