Bystřický Sušil, v 50.–80. letech 20. století Sdružený závodní klub, neměl (soudě podle kronik, jejichž stránky jsme minule pročetli) o návštěvy profesionálních divadelních a estrádních souborů nikdy vážnou nouzi. Přesto Bystřičané nespoléhali jen na divadlo přivezené – múzu veselého básnictví a komedie si hýčkali doma sami. Hráli pro ni divadlo ochotnické. A začali dávno pradávno před vznikem budovy Sušila.

První kulturní akce a dost možná také divadelní představení v improvizovaných podmínkách pořádal ve městě od roku 1862 spolek Občanská beseda.

Dne 23. března 1896, jak vypráví současný kronikář bystřického Sokola Vladimír Macenauer, v Bystřici hráli první ochotnické divadlo sokolové. Zřejmě to bylo v jediném vhodném městském sále, v hotelu Občanská záložna. Hra pod režijním vedením jednoho ze zakladatelů místního Sokola Štěpána Sedníka se jmenovala Pro péro sokolí a brzy následovala hra podle J. Štolby All right. „Od té doby častěji umění Thaliino stalo se prostředkem zábavy a poučení, nejčastěji o mikulášských a silvestrovských večerech, později úplně zdomácnělo a stalo se důležitým činitelem, zvláště když pak byl v roce 1905 utvořen zábavní odbor Sokola,“ napsal později František Táborský.  Mezi lety 1906 až 1913 členové sokolského divadelního souboru nazkoušeli třiatřicet her. První divadlo pro děti se hrálo v roce 1908 – pohádka Sůl nad zlato podle V. B. Plumlovské. Hru režírovala tehdy velmi zkušená herečka Ludmila Ledvinová. Pohádka byla prý natolik úspěšná, že se v dalších letech vždy o vánocích hrála další nová – Zlatá husa, Sněhurka, Bílé růže, Zlatá nit, Svatoň a Milena. S pohádkou O pyšném Janíčkovi hostovali sokolští ochotníci dokonce i v Hulíně.

 „V divadle pozorujeme velký pokrok, jak ve výběru her, tak i ve výkonu,“ píše o době před první světovou válkou František Táborský. „Zásluhou našich ochotníků a předsedy zábavního odboru br. Antonína Poláška byla sehrána na sokolské scéně díla význačných dramatických spisovatelů domácích a cizích a nabývají vysoké úrovně.“  Bystřičtí herci zkoušeli a hráli i v době válečné, i když se značnými obtížemi. „Chtěli jsme žít, ale způsobem jiným, duchovnějším, než doba připouštěla. Tak si možno vysvětlit, že jsme překonávali tolik překážek při každém podniku. Co jich bylo při divadle! Bratři byli na vojně, nebylo herců. Museli jsme vybírat hry takové, kde bylo málo mužských úloh, nebo alespoň takové, kde je mohly snadno nahraditi ženy. Mnoho práce dalo nacvičení takového divadla s nováčky! Jak všelijak jsme museli obcházeti úřady, aby povolily nějaké to divadlo, a na druhé straně zase kolik tu bylo třeba houževnatosti, obětavosti a lásky k věci, když jsme vlastně z toho neměli žádného finančního prospěchu. A přece jsme hráli! Když nedovolily úřady Sokolu, hráli členové pod firmou Polévkového ústavu nebo Českého srdce.“ Bystřičtí diváci viděli v podání svých přátel, známých a sousedů hry A. Jiráska, J. K. Tyla, N. V. Gogola, J. Nerudy, A. P. Čechova, L. Stroupežnického, H. Ibsena, F. S. Tůmy, F. X. Svobody, J. Kvapila a mnoha dalších význačných autorů. 

Jak píše Vladimír Macenauer, po vzniku sokolovny v roce 1922 už se kromě divadelních představení na skvělém novém jevišti a v sále pořádaly šibřinky, hudební večery a jiné společenské akce. Každý rok se odehrál neuvěřitelný počet divadelních premiér. V dobách tzv. první republiky před 2. světovou válkou často vyjížděli sokolští ochotníci hrát do sousedních vesnic, kulisy a rekvizity vozili na káře třeba i na Rusavu. Bystřické ochotnické divadlo se později stalo tak známým, že po 2. světové válce přijížděli v představeních hostovat i známí herci – J. Vojta, K. Höger, J. Pivec nebo V. Fabiánová. Mnoho z nich se prý kladně vyjádřilo o vynikajících hereckých vlohách bystřických ochotníků. „Velmi čilá a na vysoké úrovni byla tehdy naše divadelní družina,“ píše František Táborský, „zapsala se do dějin jednoty divadly, z nichž na mnohá ještě teď vzpomínáme, a představitelé hlavních úloh, již v nich sklízeli zaslouženého uznání, také se objevují v naší paměti.“ V knize Čtyřicet let bystřického Sokola (1932) vzpomíná na R. Chýlu a L. Doležalovou v Mrštíkově Maryše, chválí M. Hanuše za roli slepce v Mahenově hře Nebe, peklo, ráj, a s ním i slečny A. Ottovou, Doležalovou a J. Karlíka, z dalších výborných herců zmiňuje M. Tichou, F. Bilavčíka, F. Dohnalovou, L. Kleindekovou, F. Navrátila, manžele Bartákovy, F. Jeništovou, M. Kostílkovou, M. Dolákovou, uvádí jména Gotvaldová, Markl, Hlobil, Ježek. Táborský vzpomíná i na operetku V poutech lásky a hru Pasekář F. S. Tůmy, kterou soubor sehrál v zámeckém parku. Při slavnostním otevření sokolovny 28. října 1922 se dávala hra Aloise Jiráska Otec. „V lednu 1923 jsme hráli Strakonického dudáka od J. K. Tyla. Péčí neúnavného br. Jindry Tomáška,“ pokračuje František Táborský, „rozehráli se naši herci tak, že jsme hru pětkrát opakovali při úplně vyprodaném domě. Představitele některých úloh mohla by nám záviděti i velká stálá divadla. Kdož by nevzpomínal na Kordulu naší slečny Máří Dolákové, Dorotku slečny Doležalové, Švandu dudáka pana Ježka. (…) Divadelní činnost v roce 1923 ukončili jsme pohádkou Sůl nad zlato, zhudebněnou br. Ferdinandem Greineckerem. Režii vedla zase zkušená ruka Tomáškova. Třináct divadelních her v tomto roce zahráli jsme 31krát. Jaká to úžasná činnost v jednom roce!“ V závěru svého spisku z roku 1932 Táborský shrnuje informace o úspěšných divadelních hrách na novém sokolském jevišti stručným sdělením: „Od otevření naší scény předvedli jsme doma 89 divadelních her a 43 loutkových divadel a kromě toho konali každého roku několik zájezdů do okolních vesnic.“ A přidává i bilanci úspěšných filmových představení sOKOlského kina Oko. Od roku 1923 se tady promítalo 1581 filmů pro dospělé a 164 pro děti. Na první zvukový film přišli diváci do  bystřické sokolovny 5. března 1932.

Jak vzpomíná kronikář Vladimír Macenauer, bystřický Sokol míval také svůj orchestr a pomohl položit základy ke vzniku pěveckého sdružení, ze kterého později vzešel známý bystřický pěvecký sbor Tregler.

V sokolovně se hrávala ochotnická a loutková představení až do počátku padesátých let, kdy byla  kulturní zařízení v tehdejším Československu sloučena. Někteří divadelníci se pak přestěhovali do Sdruženého závodního klubu.

První zápis v kronice divadelního kroužku SZK Bystřice pod Hostýnem pochází z února 1961. Suše konstatuje, že 4. reprezentační ples divadelních ochotníků navštívilo 360 osob, z nichž každá zaplatila vstupné 11 Kčs, a že všichni trpěli programem nevalné umělecké úrovně. Přiložená pozvánka přitom prozrazuje, že na plese vystoupili tanečníci a hudebníci ze Státního divadla v Brně, kteří předvedli tanec námořníků, šálový tanec a scény z Labutího jezera, k čemuž Restaurace a jídelny servírovaly biftek s vejcem, smažený řízek a koktejly Bílá paní, Andělský polibek, Krasavec a Hula-hula mixované v klubovní místnosti ve 2. poschodí.  Z divadelního repertoáru bystřických ochotníků mizí světová klasika a do popředí se dostávají dobou požadované tituly. Na konci dubna téhož roku je zaznamenána premiéra hry Vojtěch Cacha Duchcovský viadukt nastudovaná ke 40. výročí založení KSČ a 100. výročí vzniku „závodu TON“. Představení režíroval Michal Svoboda, osvětlovačem byl O. Rybka, scénu stavěli R. Rozhon, L. Moráček, J. Tiefenbach, maskérem byl F. Šťastný a text sledovala O. Zbořilová. Hráli: Z. Bilavčík, A. Šťastná, L. Kouřil, A. Ševčík, H. Moráčková, L. Němec, K. Škvařil, J. Bucek, L. Doležalová, A. Milerová, A. Večerka, A. Zdražil, V. Rudolf, S. Konečný, Th. Chvatík, O. Soudský, J. Režňák a L. Hoza. V březnu téhož roku připravili ochotníci pohádku Zdenky Horýnové  Zkoušky čerta Belínka. V režii Milana Slámy hrály princeznu Rujánu Zdenka Sedláčková a Karla Šimonová, princeznu Amíru Eva Sachrová, Lenku Marie Šťastná, Jiříka Jan Mikšík, čerta Belínka Antonie Podsedníčková, dědu Antonín Švarc, matku Anežka Šťastná, dvorní dámu Hárakšandu Svatava Rozhonová a kouzelníka Čáryfelčáryho Karel Škvařil. 

Pravděpodobně brzy na to (zápis je nedatovaný) nastudovala Ludmila Doležalová se sekcí  mladých bystřických ochotníků veselohru o prohnilosti buržoazní rodiny Morálka paní Dulské. Účinkovali v ní S. Rozhonová, K. Škvařil, J. Vrbecký, T. Podsedníčková, M. Škrdlíková, J. Planková, A. Halvová, V. Červenková a B. Vrtáňová. „Před půlrokem pokusil se divadelní odbor SZK rázně vyřešit generační problém,“ píší v roce 1961 sami divadelníci. „Nebylo mladých herců, chyběla druhá směna. Přihlásilo se k divadelní práci 25 mladých zájemců. A výsledek? Zdařilý večer Hledáme nové talenty, divadelní představení souboru mladých Morálka paní Dulské a hra Vladimíra Straky Dana…“ Tato hra o životě mladých lidí a generačním konfliktu v režii Anny Slámové měla premiéru v červnu 1961. Režisérka do ní obsadila Libuši Turečkovou, Věru Červenkovou, Annu Milerovou, Zdeňka Kubíka, Antonína Ševčíka, Anežku Šťastnou, Františka Kaňu, Miloslava Bucka, Antonii Podsedníčkovou, Karlu Matochovou a Olgu Olšanskou.

Herec Jaroslav Vojta, který jezdíval hrát do bystřického sokolského souboru, navštívil v roce 1961 i mladé divadelníky v SZK. Rok byl pak slavnostně zakončen vánoční pohádkou Tři zlaté vlasy děda Vševěda v režii Ludmily Doležalové a Anny Slámové. Hra se uváděla ve prospěch TJ Tatran. Princeznu v ní hrála A. Sedlářová, prince ženicha L. Nevřala, sloužícího G. Mikšík, posla L. Benda, převozníka M. Svoboda, matku A. Halvová, sudičky L. Doležalová, V. Tomášková a J Němečková, jinocha K. Kočička, rybáře M. Stanovský, plaváčka J. Fukal a zlého krále S. Konečný. Podle kroniky se pak na Silvestra znovu dával ještě další úspěšný kus bystřických divadelníků – komedie z prostředí soudobé vesnice Kašpar, Melichar a Baltazar v režii Theodora Chvatíka. Předprodej vstupenek byl v květinářství.   

„Divadelní odbor při Sdruženém závodním klubu v Bystřici pod Hostýnem,“ psal regionální tisk v roce 1962, „má bohatou tradici a právem je jedním z nejaktivnějších kroužků našeho klubu. (…) Vždyť jen v loňském roce nastudoval šest divadelních her a byla to právě hra Duchcovský viadukt, s kterou se umístili v okresní přehlídce divadelních souborů na čestném druhém místě.“

Polonézu na pátý divadelní ples v zimě roku 1962 nacvičila Jiřina Mikšíková, hrál orchestr Miloše Karla. V dubnu už se rozesílaly pozvánky na premiéru výpravné lidové zpěvohry o šesti obrazech Marie Kubátové Jak přišla basa do nebe. „Po několika hrách s jednoduchou výpravou, které jsme předvedli našemu obecenstvu v minulém roce, představuje se náš ochotnický soubor ve výpravné pohádkové hře. (…) Má mnoho osob, jejichž souhra je režijně velmi těžká, mimo to je psána v krkonošském nářečí. Zpěvy a tance hru vhodně doplňují a oživují.“ V režisérských křeslech tentokrát zasedli Milan Sláma a Theodor Chvatík, choreografie se ujala V. Sovová a taktovky Ing. Miloš Karel. Hra bodovala na přehlídce divadelních souborů v Kroměříži – zvítězila a získala dalších pět cen. Pohádkovou komedii Cínový vojáček s tanečními čísly sehráli Bystřičtí o Velikonocích 1962 v režii Marie Místecké. Účinkovali v ní: Milan Čechmánek, Jana Rozhonová, Antonín Švarc, Theodor Chvatík, Libor Fukal, Vilém a Jaromír Kouřilovi, Zdeněk Kubík, Karel Škvařil, Lubomír Nevřala, Karel a Milan Matochovi, Vladimír Benda. Labyrint srdce Františka Pavlíčka byl nastudován v prosinci pod režijním vedením Milana Slámy. A vzápětí pak přišla bohatě obsazená pohádka Krakonošova medicína s vílami, trpaslíky, hejnem zajíčků a tlupou medvědů, vesnickými děvčátky, malými a velkými muchomůrkami, světluškami, cvrčky a svatojánskými broučky, v níž se uplatnila značná část obyvatel města. Text upravila a režii měla Marie Místecká, hudbu složil a řídil Bohuslav Faltus, hrál smyčcový žákovský orchestr LŠU.

Ve výboru divadelního kroužku v roce 1963 působili: předseda – Antonín Švarc, místopředseda – pplk. PhMr. Milan Čechmánek, organizační referent – Theodor Chvatík, zapisovatelka – Karla Matochová, dramaturg – Miloš Svoboda, dopisovatelka – Oldřiška Zbořilová, vedoucí představení – Svatava Rozhonová, hospodář – Jaroslav Kouřil, rekvizitář Alena Sedlářová, světla – Oldřich Rybka, vedoucí techniky – Ladislav Moráček, zvuk – Libor Fukal, zástupce SZK – Anna Slámová. V březnu chválí estrádní skupinu bystřického divadelního kroužku Zpravodaj obce Budišov nad Budišovkou: „Návštěvníci se dobře bavili a velké sympatie si získala hudba se zpěvákem Třasoněm.“  V květnu sklízí potlesk plného sálu a zlato na Kroměřížském divadelním festivalu premiéra komedie Carla Goldoniho Neotesanci v režii Milana Čechmánka.

V roce 1964 v dubnu slaví nebývalý úspěch původní hudební komedie o třech jednáních a patnácti obrazech Já muzikant – ty muzikant. Účinkoval v ní třicetičlenný Velký orchestr SZK a dalších více než třicet osob od herců až po pracovníky divadelní techniky. Hru režíroval Miloš Svoboda, autorem libreta, písní i hudby byl Miloš Karel, choreografii baletních vložek obstaral Miloslav Bucek, pohybovou spolupráci H. Cassinelli a K. Chvatík j. h., autory scény byli K. Bubílek, M. Čechmánek a A. Zběžek, jevištní techniku řídil L. Moráček, světla a zvuk O. Rybka, masky zajistil F. Šťastný, text sledovala J. Červinková. Hra měla pět vyprodaných repríz. „Chtěl jsem vám toliko humornou formou přiblížit svět dechovkářů a jazzistů v naději, že vám to přinese zábavu a rozptýlení. Jsem si vědom toho, že jsem zdaleka nevyčerpal složitost těchto vztahů…,“ píše Miloš Karel v programu.

Kronika divadelního kroužku SZK tím končí. Obsahuje už jen několik zápisů zachycujících hostování cizích divadel a má desítky nepopsaných listů. Těžko z nich vyčíst, jak to s nadějným ochotnickým souborem pokračovalo a jak a proč to všechno jednoho dne skončilo…
Snad se nám propříště podaří na chvíli vstoupit zas do světa bystřických muzikantů.
msch