Devatenáctého srpna 2015 by se 105 let dožil Josef Barbořík, osobnost, která v Bystřici pod Hostýnem, a ostatně i ve Zpravodaji, zanechala výrazné stopy. Byl jsem požádán v rámci možností připomenout toto výročí několika stručnými řádky. Obšírnou vzpomínku jsme uvedli u příležitosti 100. výročí narození Josefa Barboříka, a tak zaměřme toto sdělení na několik zajímavostí z jeho života.

Můj otec se narodil ve Fryštáku ve velmi chudých poměrech. Jeho otec byl brzy povolán do rakouské armády, což byla komplikace v rozvíjejícím se životě Josefa Barboříka. Velmi důležitým obdobím pro něj byla studia na učitelském ústavu v Příboře. Tam měl skvělé učitele a odvážím se tvrdit, že tam byly položeny základy nejen jeho dobré pedagogické činnosti, ale i jeho pozdější činnosti na poli osvětovém a kulturním v Bystřici pod Hostýnem.

Po ukončení studia na učitelském ústavu v Příboře nastoupil na své první učitelské místo do Trnavy u Vizovic a pak se dostal jako učitelský čekatel do Fryštáku. Zde působila v té době i Marie Dohnalová z Bystřice. Otec, v té době černovlasý hezký chlap, a na druhé straně hezká mladá učitelka Marie. Nebylo divné, že se ti dva do sebe zakoukali a řekli si, že se vezmou. Když tento svůj záměr přišli oznámit rodičům do Bystřice, otec Marie to vyslechl zřejmě s radostí a klidem. Zato moje babička, matka Marie, pronesla později v rodině často tradovanou větu: „Chce se mi věřit, že budete spolu šťastni.“ Před svatbou podnikli mí rodiče ještě velmi zajímavou cestu do zahraničí. Byla to cesta do Středomoří na německé lodi, která vyjela z Hamburku, a tak Josef a Marie měli možnost poznat části Španělska, některá místa v severní Africe, Sicílii, část Itálie. Zmiňuji se o tom proto, že zkušenosti z této cesty měly velký vliv na formování otcova sociálního cítění a obohatily jeho pedagogické znalosti.

Po návratu z cest byla v Praze svatba, a to jen za přítomnosti strýce Josefa Barboříka, který byl z Kralup nad Vltavou, a dalšího náhodného svědka. Svatba se konala na Staroměstské radnici. Bylo to v roce1934 a téhož roku bylo jim také nabídnuto učitelské místo v Holešově. Marie později přijala místo učitelky v Bystřici pod Hostýnem, a tak se oba octli zde. Otce velmi lákala knihovna u Dohnalů a vyprávění mého dědečka i babičky o historii tohoto regionu. Zde byl základ jeho znalostí, které  pak dál rozvíjel. V roce l937 se Josef Barbořík stal tajemníkem okresního školního inspektora v Holešově, toto místo však v roce 1942 bylo za válečných událostí zrušeno. Otec pak učil v Bystřici a velmi chytře a s vysokým utajením se zapojil i do odbojové činnosti.

Po válce odešel pracovat do Brna a velmi brzo pak do Prahy na Ministerstvo školství a kultury, kde  zastával funkci osvětového inspektora. Měl tak možnost navštívit řadu míst v Čechách a na Moravě, zejména oblasti vysídleného pohraničí, kde někteří čeští osídlenci rozvíjeli pedagogickou i osvětově kulturní činnost. Byla to určitě pro otce veliká škola; vše potom zúročil v Bystřici.

V letech 1946 a 1947 jsme se doma rozhodovali, zda se odstěhovat do Prahy. Nakonec jsme se k tomu odhodlali a velice se těšili. Přítrž našemu těšení však učinily únorové události roku 1948. Otci sice bylo nabídnuto, aby v činnosti na ministerstvu pokračoval, ale on jako oddaný masarykovec odmítl a vrátil se do Bystřice.

Co následovalo, to již všichni bystřičtí pamětníci znají a obšírně jsme na tuto dobu vzpomněli před pěti lety při příležitosti 100. výročí od narození Josefa Barboříka. A tak se přes výstavbu nové školy, či peripetie v letech 1968 až 1970 dostáváme k jeho odchodu do důchodu. Otec zlá léta přežil, i když byli i tací, kteří mu to nepřáli. Jako důchodce se pak věnoval osvětě, kultuře, bystřickému Zpravodaji a řadě dalších činností, a to až do svých 90 let a prakticky do své smrti v roce 1999. To nejlepší, co po sobě na světě zanechal, zůstalo myslím v Bystřici.

RNDr. Jiří Barbořík