Archiv Zpravodaje

Prezentace na adrese www.mubph.cz slouží jako archiv a není od 31.12. 2016 aktualizována.

Aktuální prezentace Městského úřadu v Bystřici pod Hostýnem najdete na adrese www.bystriceph.cz



420 let nové bystřické radnice

Letošní hledání události roku, zajímavého výročí, které by se mohlo stát emblémem umístěným v pravém dolním rohu obálky pro všech deset čísel, bylo opět dobrodružné. Co se ve městě a jeho okolí událo, když se občas psal letopočet s číslicí šest na konci?


Tak například v roce 1366 nařídil Karel IV. zbořit Obřany. O 250 let později, v roce 1616, dokončili Bohunka z Víckova a Václav Bítovský stavbu nejstarší dochované části zámku. Uplynulo dalších 240 zim a roku 1856 se ujal vlády na bystřickém panství nejoblíbenější  a pro město nejblahodárnější z Loudonů Ernst Olivier. Deset let na to do města vtrhla pruská vojska, aby mimo jiné přejmenovala Bystřici na Nové Prusko, a už v roce 1886 dal Donat Zifferer sepsat hedvábnou zakládací listinu bystřické obecní nemocnice. Ve dvacátém století mezi válkami, v roce 1926, byla zprovozněna městská kruhová cihelna se strojní výrobou a ve stejném roce Antonín Horák založil své později věhlasné okrasné školky. Roku 1946 se pak ve městě konal slet Sokolské župy valašské Františka Palackého.
Bylo toho požehnaně. K některým událostem se podrobněji vrátíme v příštích číslech, a některých se dokonce můžete osobně zúčastnit při letošních kostýmovaných prohlídkách bystřického zámku.

Nejzajímavějším ze všech šestkových roků se ale nakonec ukázal být rok 1596. Byl to totiž první celý rok, v němž měli Bystřičtí na náměstí svou radnici. A co by už dělalo město městem, když ne radnice… Tak tedy protentokrát: 420 let nové bystřické radnice.

Starý a nový „rathouz“

Radnici měli v Bystřici už v polovině 16. století. První starosta Mikuláš Lisý se ujal své funkce v roce 1555. „Stará radnice stávala za kostelem u potoka, kde jsou teď krámky a kde stával i šenkhaus, cechhaus a sladovna,“ píše učitel Josef Krumpholc ve své rukopisné kronice. „Byla koupena roku 1555 od Jakuba Kožíška za 80 hřiven a úřadovalo se v ní až do roku 1593, kdy byla vodou a ohněm úplně zničena. Pak úřadovalo se zatímně v gruntě Vavřince Závorky až do roku 1595, kdy budova koupena na radnici.“
Pozemek, kde už přes 400 let stojí „nová“ bystřická radnice s číslem popisným 137, byl původně lán, zvaný Tepelovský. Víme, že v roce 1564 byl prodán rytíři Přemkovi z Víckova a že roku 1579 zakoupil stavbu stojící na tomto pozemku jistý Vavřinec Závorka, pekař. Roku  1595, když byl v Bystřici zrovna starostou Šimon Hranický, prodal Vavřinec Závorka budovu obci „na rathouz“. 
 „Bylo to stavení neúhledné, šindelem pokryté,“ popisuje Krumpholc, „od strany záloženského domu (za časů Krumpholcových postaveného, pozn. red.) jedna dolní světnice, která sloužila k zasedání obecního shromáždění. Uprostřed výjezd, pak vedle malá světnice s jedním oknem na náměstí. Bydlel tam obecní písař Libor Šrom. Vrchní jeden díl sloužil za sýpku, tam měl pastýř obilí...“
Jak vypadala radnice do roku 1842, kdy byla přestavěna, popisuje prý kronikář Sova na str. 240 v kronice města, která je bohužel dosud nezvěstná.

Život radniční podle Zikmunda Wintera

A jak to na bystřické radnici v 16. století asi chodilo? Kronika Krumpholcova k tomu suše podotýká jediné: „Kdo dřív měl lepší hubu a na stůl uměl udeřiti dobře pěstí, ten byl považován za moudrého.“ O tradiční podobě a účelu městských radnic v 16. století však zajímavě a obšírně píše klasik Zikmund Winter ve svém díle Kulturní obraz českých měst. Život veřejný v 15. a 16. věku. (Vydáno v Praze roku 1890). Můžeme si tedy udělat o starobylých radničních obyčejích, z nichž mnohé jistě patřily i do života „rathouzu“ bystřického, aspoň přibližnou představu. 


„Nejvýbornější dům ve městě – mimo kostel – bývala radnice. Do 14. století nebylo u nás radních domů. Rychta byla a v ní mocný rychtář. Do ní scházeli se konšelé k osudům zahájeným o trhy a jiné věci pozemkové. Šlo-li o věc jen konšelům příslušnou, scházeli se v bytě purkmistrově, a když konšelé konečně vyzdvihli sobě radní dům, v němž rychtář dědičný neb zeměpanský neměl nic činiti; tož nelze v tom neviděti, že radnice byla kamenný výraz konšelské snahy po samostatnosti.

Podstatnou částí radnice bývala věž s hodinami a pavlač, buď nad vchodem radničním, neb podle něho nedaleko umístěná, z kteréž se oznamovaly obci zprávy důležitější povahy. (...) Průčelí radnice bývalo nápisy a malbami ozdobováno. Nejčastěji erby městské neb znaky řemesel čelnějších a cechovních bývaly na zeď radního domu malovány. (…) Věže radních domů na své vrcholi bývaly zdobeny makovicemi, na nichž druhdy plechové a pozlacené podoby hvězd, slunce, měsíce neb korúhvičky sázeny byly. Do makovic vždy kladeny věci divné a listy památné, vzkazy potomkům. (…) Na věžích radničních visívaly zvony, zvonce, cimbály. Zvony a zvonci bývali voláni buď konšelé v radu, buď obec k valné schůzi, nebo k ohni. Některý nižší zvoneček volal na noc lidi z hospod a jiný provázel odsouzence k popravě. Neuráželo tehdejších lidí oko, visel-li provaz od některého zvonce ze samé střechy věže radničné až dolů k vratům. (…)


Než vejdeme do radního domu, jest ještě všimnouti sobě železného lokte, jenž vsazen do zdi dole nevysoko byl měrou na trhu, i řetězu, skoby a jiných příprav, do nichž vázáni a strkáni byli provinilci všelikterací na veřejnou hanbu. (…) Některou místnost v portále rathouzním určili konšelé k váze obecné, kde v den trhový býval shon lidí všude nemalý. Při většině radních domů bývala v přízemku rathouzním hospoda nebo sklep, kde se pilo i dlouho do noci pivo a víno na prospěch městského důchodu. (…) Hned za vraty radnice nejedné byla obšírná síně, dolejší mazhauz, shromáždiště a průchodiště lidí za celý den. I tu sedali na lavicích a při stolech ve zdi visutých jako v hospodě. Tyto dolejší mazhauzy zmizely při přestavbách radnic našich asi nejprve. Jsou přepaženy a naděláno z nich kancelářů. (…) V dolejší síni míval obyt a hlídku mimo sluhy rychtářského rathouzní hospodář, čili domovník, jemuž leckde také příslušelo hlídati vězňů a vyvolávati lidi k soudnímu stání. (…) Mimo obyt hospodářův a síňku strážní bývaly v přízemku rathouzním kuchyně, špižírny panské, které spravovala obyčejně hospodyně, žena hospodářova. (…) V průjezdě radničném leckde bývaly vchody do sklepů. (…) Kdybychom průjezdem pohlédli rychle do rathouzního dvora, postřehli bychom všude kůlny na vůz komorní, vojenský a jiné potřeby hospodářské, rathouzní pumpu a řebříky obecní k ohni a kožené korbele. (…) Na konci dvora leckdes v rathouze rozkládalo se stavení pivovarní, jež sloužilo sousedům, již neměli pivovaru svého. (…)


Z dolejšího mazhausu vedl široký schod o zábradlu řemeslně zpracovaném a na oko pěkném do prvního patra, kde byl mazhauz druhý, síň obšírná, jíž říkali také palác. Síň ta byla leckde dosti zdobná, jinde jen vybílena, jinde i vymalována. (…) Na mazhauze scházela se obec valná, nebylo-li na to místnosti příhodné jiné, tu čekávaly strany k soudům, až na ně služebník zavolá. Nejpěknější světnice bývala síň radních pánů. (…) Někdy obvěšena k slavnosti koltrynami, koberci a napsány na zdi její nové příležitostné verše. (…) V radních světnicích všude mívali truhly o pevných zámcích i řetězech a jarmary. Tam chovaly se věci, pokud nechtěli je míti páni ve skrýši nebo deposici nějaké postranní. V staré době aspoň všecko všudy, co mělo cenu, bylo v radní světnici. (…) V staročeských ohromných kamnech, kteráž v radní síni se prostírala široce, býval leckde také kus sousedskosti. Víme bezpečně, že kolem nich všude mívali lavici na posezenou. A nejedni konšelé mívali v kamnech radní světnice měděný hrnec na vaření, jako bylo v měšťanské a selské světnici. (…)


Radní síň bývala občas vůní vykuřována, což klademe za jemný zvyk, jejž konšelé čím dál tím více sobě oblibovali. (…) Někde měli vedle radní síně kancelář, kde přijímali se svědkové a složen byl městský archiv. (…) V některém suchém sklípku hořejším chovali na rathouzech také prach střelný. V nejpevnějším mívali konšelé deposici, v níž byly truhlice a pušky s majestáty. (…) V radní deposiční komoře bývaly také složeny věci a peníze sirotčí v pytlích, puškách a šátcích, všecko cedulemi poznamenané, čí jsou. (…) Při radní síni pak kapličky s oltářem a v přízemku i pod zemí sklepy a slípky sloužící za vězení. (…)


Radnice bylo místo pokojné, posvátné. Kdo sobě z obecenstva tu vynadali, nebo dokonce se poprali, bývali trestáni tužeji, nežli kdyby dopustili se těch věcí mimo radní dům. (…) Praveno-li prve, že radnice byl dům pokojný, toť se tím míní jenom tolik, aby obecenstvo v něm sobě dalo pokoj, aby mocně na sebe nesáhlo. Ale že by ticho, klid a jen práce vážná v radním domě za všechen čas panovaly, toho říci nelze. Radní dům měl v sobě nejobšírnější v městě sál, a protož kdykoliv bylo konati veliký hodokvas, provozovati taneček, neb stál-li některý radní pán k svatebnímu veselí o velikou místnost, vždy propůjčil purkmistr radního paláce nebo světnice k takové případnosti veselé, anobrž i rozpustilé. (…)

Na konec položiti jest ještě slovo o čistotě radního domu. Zdá se, že nebyla v starší době velika. Víme z počtů městských najisto, že radní domy čistily se a metly jen tehdy, když měl přijíti host – obzvláště jednou v rok, když čekali podkomořího nebo jinou vrchnosť. Byl-li který purkmistr nad míru velikým přítelem čistoty, tedy meten a čištěn jest rathouz před největšími výročními svátky a hody božími. (…) Kterak bývalo v starší době kolem rathouzu čisto, o tom nás poučuje letopisec starý, an dí, že některaký bratr nalezl hlavu kněze Jana (Želivského, když ho roku 1422 dali konšelé v radnici stíti), vyběhl s ní z rathouzu, vběhl na hromadu hnojovú a jal se ji lidu ukazovati. Však i v tom dlením doby stala se jaká taká náprava…“

Sliby Dušana Jurkoviče
„Každý rathouz má své dějiny, svůj rozvoj. Vznikl z malinka a vzrůstem moci konšelské i rozvojem měst a obecních prací vzrůstal i on, jsa stále přestavován, novými budovami a přístavky olepován a rozhojňován. (…) České radnice vůbec od počátku století 16. se opravují, zlepšují, přestavují a rozšiřují." (Z. Winter)

Budova bystřické radnice čp. 137 na nynějším Masarykově náměstí prošla během staletí řadou proměn. V městském stavebním archivu se však dochovaly jen doklady o přestavbách  ve století dvacátém.
Hned zpočátku století, dne 20. září 1902, se městská rada rozhodla zadat bystřickému zednickému mistru Františku Bednaříkovi „přestavbu bytů pro strážníky v radním domě“.

Větší rekonstrukce radniční budovy se pak uskutečnila v letech 1903–1906. Návrh úprav fasády tehdy zřejmě vypracoval také proslulý architekt Dušan Jurkovič, není ale jasné, jestli byly realizovány. Jisté je, že 3. března 1906 píše mistr z Brna bystřickým radním: „Na ctěný přípis Váš ze dne 12. února dovoluji si odpověděti, že lituji toho, že k opravě zevnějšku Vaší radnice nemůže již letos přikročeno býti. Výkres, o který mě žádáte, Vám zatím ponechávám a zároveň Vám sděluji, že se při nejbližší příležitosti v Bystřici zastavím a celou radnici si důkladně prohlídnu, abych zjistil, zdali vše, jak navrhuji, provésti lze a zdali budova sama takového úpravy zevnější zasluhuje a snese. V hluboké úctě Dušan Jurkovič.“ Zmiňovaný výkres si nejspíš mistr vzal zpět – pátrání po něm v archivu bylo marné. Nenašly se ani záznamy o tom, že by se byl, jak sliboval, v Bystřici zastavil. Jak ale vyplývá z nalezených písemností, Bystřické to od dokončení oprav nijak neodradilo a kolaudace hotového díla se konala už 30. srpna téhož roku. Novou vazbu krovu nad dvorní částí radniční budovy zhotovil František Škařupa, stavitel z Valašského Meziříčí, ostatní pravděpodobně firma Františka Bednaříka, který pro přestavbu a přístavbu připravil v říjnu 1903 předběžný rozpočet ve výši 13.934 korun za práce zednické, kamenické, stolařské, tesařské, klempířské, pokrývačské, zámečnické, sklenářské a natěračské.

Jak radnice mizela a rostla

Jak vypadala bystřická radnice na přelomu 19. a 20. století, můžeme částečně vyčíst ze soupisu tehdejších bouracích a obnovovacích prací: rozebrání střechy prádelny, dřevěných kůlen, odklízení kachlových a železných kamen, sporáku, vytrhání dřevěných podlah, šamotové dlažby, rozebrání dřevěných a klenutých cihlových stropů nad komorou, registraturou a chodbou, rozebrání skupiny komínů, rozebrání 21 kamenných stupňů, stržení břidlicové střechy nad bytem tajemníka. Nově pak byla položena šamotová dlažba na chodbě, na odpočívadle schodiště a před bytem tajemníka, cihelnou dlažbu dostala tajemníkova spíž, záchody v přízemí i v patře, prádelna a komora i předsíň trestnice. Rákosová omítka se nově dělala mimo jiné i v zasedací síni a kanceláři pro strážníky. 


V roce 1933 nemá pan František Bakalík, majitel domu čp. 138, žádných námitek proti postavení skladiště na uhlí a tržní boudy ve dvoře radnice čp. 137, přestože skladiště bude bezprostředně přiléhat ke zdi dvorního traktu jeho domu.


V roce 1936 byla podle zápisu městského kronikáře Františka Růžičky provedena nástavba dvorního křídla radnice, aby tam mohla být umístěna obecní knihovna a Masarykova čítárna. Náklad na přístavbu činil 18.130 Kč. „Dosavadní místnost v přízemí radnice s okny na náměstí upravena jako kancelář městského důchodu. Nábytek a ostatní zařízení koupeno z peněz věnovaných městskou spořitelnou,“ píše kronikář.

V letech 1940–1942 bylo přistavěno dvorní křídlo radnice a provedena nadstavba. Kolaudace se konala 24. února 1942. Po prohlídce přístavby a nadstavby protokol konstatoval: „Stavba byla provedena podle schválených plánů. Projektovaná čekárna v 1. poschodí byla rozdělena na prostor schodištní a zbývající prostora od ní oddělena zasklenou dřevěnou stěnou a jest používána jako příruční skladiště. Kancelář stavebního úřadu v 1. poschodí vyhovuje svému účelu a je otápitelná a řádně denním jakož i umělým světlem osvětlena. Podlaha této kanceláře však byla provedena z nevysušených prken a vykazuje značné spáry, místy až 10 mm široké, čímž je zaviňována značná prašnost místnosti, nehledě k tomu, že při umývání této není možnost podlahu dostatečně vysušiti. Místnost jest pouze vybílena. V přízemí nebylo vyhověno podmínce, dle níž měla býti v ložnici bytu v okně zřízena ventilace. Půdní prostora nad přístavbou jest přístupna z půdní prostory nad celým dvorním traktem a mimo to otvorem ve stropě nad schodištním prostorem přístupným pomocí dřevěného žebříku. Tento otvor není však opatřen zábradlím, takže stává nebezpečí spadnutí z půdy v případě, že jest otevřen." Přístavby prováděla firma bystřického stavitele Antonína Urbana z pálených cihel na základech z lomového kamene.
V roce 1946 manželé Bakalíkovi ze sousedního domu čp. 138 souhlasí s postavením dalšího skladiště ve dvoře městské radnice. Stávající skladiště na „tržní nářadí“ bylo prodlouženo až po ohradní zeď v ulici Pod Platany.


Podle dochovaných zápisů se pak bystřická radnice modernizovala také v roce 1949. Přestavba a nástavba řešila nejnaléhavější potřebu nových místností.  Měnilo se krytí střechy – odstraněna byla stará břidlice a položeno 260 metrů čtverečních nové azbestocementové krytiny. Budova byla nakonec vybavena ještě novými záchodky a dalším sanitárním zařízením. Přestavbu projektoval Krajský architektonický ateliér Gottwaldov.  


V roce 1959 získal tehdejší místní národní výbor vlastní automatickou telefonní ústřednu a k další výrazné přestavbě, a hlavně přístavbě celé budovy došlo v letech 1961–1963. Právě tehdy se rozšířila vlevo, na pozemek po strženém domě čp. 138 manželů Bakalíkových, v němž dříve bývala hospoda a řeznictví. Stavbu prováděl Okresní stavební podnik v Kroměříži, autorem projektu byl Ing. Pavel Olšák. „Staveniště se nachází na náměstí Klementa Gottwalda v sousedství stávající budovy MNV,“ píše se ve zprávě. „Na staveništi se nachází zchátralý přízemní obytný dům čp. 138 v majetku MNV Bystřice pod Hostýnem, ve kterém jsou provisorně umístěny kanceláře JZD 6. květen. (…) Dům čp. 138 postavený asi v roce 1880 je ve zchátralém stavu, určen k demolici, nepříznivě ovlivňuje vzhled hlavního náměstí. Po jeho demolici vznikne průluka 15 m široká mezi stávající budovou MNV a domem čp. 139, ve kterém je umístěna stravovna MNV. (…) Přístavbou bude architektonicky dotvořena jižní část hlavního náměstí.“ Do budovy místního národního výboru se po přestavbě vešla přednášková síň, nové kanceláře, čítárna, knihovna i výstavní síň městského muzea. Demolice a následné stavební úpravy si vyžádaly přibližně 679.000 korun českých.


V  roce 1964 vznikla na radničním dvoře přízemní stavba agregátovny pro rozhlas po drátě. Další stavební úpravy suterénu a dvorní části objektu se konaly v roce 1975, a jak píše dr. Karafiát ve své publikaci My a čas…, v roce 1986 byla provedena další úprava dvorní zástavby, včetně demolice zbytků bývalé radniční věznice. Generální rekonstrukce a proměna v moderního městský úřad pak čekala bystřickou radniční budovu v roce 1991. A pokračuje dodnes.

Bohaté jsou dějiny bystřické radnice a my o nich po čtyřech stovkách let málo víme. Jisté je, že rozhodnutí učiněná v jejích mnohokrát přestavovaných zdech vždy udávala městu takt a tvarovala jeho podobu. Inu, jak říká klasik, každý „rathouz je samosprávy obecné kamenný představitel“.

msch, -eda-



Design By Macik