Archiv Zpravodaje

Prezentace na adrese www.mubph.cz slouží jako archiv a není od 31.12. 2016 aktualizována.

Aktuální prezentace Městského úřadu v Bystřici pod Hostýnem najdete na adrese www.bystriceph.cz



Z redakční pošty 2 – Olga du Temple

Květnový dopis paní Olgy du Temple (rozené Valentové), Bystřičanky žijící po léta v Kanadě, se v redakčním zmatku a kolotoči událostí, nutno přiznat, poněkud zatoulal. Objeven byl až v prázdninovém klidu zpomaleném letním vedrem. Osobní vzpomínky v dopise uvedené doplňují texty květnového Zpravodaje o zajímavé podrobnosti, které si nechceme nechat pro sebe. Na takové čtení snad není nikdy pozdě. 
msch


Před dvěma dny jsem dostala od Alice Ottové květnový Zpravodaj. Dva rozsáhlé články, ten o konci války v Bystřici a ten o panu staviteli Matuškovi, vyvolaly spoustu vzpomínek.
Většinu Bystřičanů, kteří zahynuli v koncentračních táborech, jsem znala, ale především si pamatuji Oldřicha Doláka – byl to nejlepší kamarád mého tatínka. O tom může svědčit i fakt, že se Dolákových dcera narodila v našem autě (nestihli to včas do porodnice). Oldřich měl vrozenou vadu – chyběla mu část paže od lokte. (Tahle deformace utkvěla v paměti někomu, kdo po válce svědčil o likvidaci skupin vězňů.) Navzdory zmíněné vadě byl vynikající plavec a jeho koníčkem bylo zhotovování miniaturního nábytku a různých komických dekoračních předmětů z dýhy podle vlastních nápadů. V tom se výborně doplňoval se svou manželkou, která šila, pletla a háčkovala miniaturní polštářování pro ten nábytek a oblečení pro loutky, které tem bydlely. Já jsem jistě nebyla jediná mezi dětmi jejich známých, kdo dostával ke každým válečným Vánocům jejich výrobky. (Ty moje jsou teď zde, uložené v bedně. Možná by Dolákova děvčata Dáša Slámová a Věra Šillerová měla o ně zájem, ale já nevím, kde teď žijí.) Oldřich Dolák byl také známý šprýmař. Na jeho kanadské žertíky si možná ještě dnes pamatují 80–90letí zaměstnanci tehdejší Impregny.
Paní Procházková, matka zámečníka Oldřicha Procházky, který je také uveden mezi zahynulými v koncentračních táborech, měla pronajatý jeden ze stánků u svaté vody na Hostýně. V létě po válce jsme se tam s maminkou zastavily a kondolovaly jsme jí, že ztratila syna. Ona nás překvapila výrokem (přibližně): „Takovýho dacana, jako je náš Olda, gestapo nedoběhne. On jistě utekl a teď je bůhvíkde ve světě!“ Pokud vím, až do své smrti o mnoho let později nezměnila tohle přesvědčení.
Od paní učitelky Marie Ševčíkové mám zde knížku – Puškinovu veršovanou pohádku O zlaté rybce s vepsanými díky za to, že jí můj tatínek zprostředkoval dovoz odpadu dřeva na topení.

Podobně jako v domě rodiny Ing. Krečmera i v našem domě (vila u bývalé Impregny, dnes sídlo Policie ČR, pozn. red.) byly dvě místnosti zabaveny pro potřeby německé armády. U nás bydleli magistři sloužící ve skladu léčiv na zámku, Vzpomínám si jasně na jednoho, který byl jako ztělesnění germánské rasy: vysoký, štíhlý, modrooký blondýn. Mimo služby ve skladu se musel spolu s ostatními účastnit terénních cvičení. Po jednom se vrátil domů promáčený deštěm a zřejmě nemocný. Slyšeli jsme jeho záchvaty dusivého kašle a maminka se odvážila zaklepat na jeho dveře a zeptat se, jak může pomoci. Ležel na pohovce v mokrých holínkách – ty prý musí uschnout na nohách, jinak by se srazily – a zřejmě měl horečku. Maminka mu přinesla silnou zeleninovou polévku a lipový čaj a ten německý důstojník se rozplakal a omlouval se za okupaci.

Rozsah stavitelské činnosti Ing. Metoděje Matušky mne překvapil. Na jeho dceru Vlastu si dobře pamatuji. Byla starší než můj ročník a moc hezká. Říkaly jsme o ní, že by mohla hrát Pannu Marii. Dříve jsem na to nemyslela, ale je pravděpodobné (podle dostupných pramenů je tomu tak, pozn. red.), že Metoděj Matuška a Alfons Matuška, kovář v Holešovské ulici, byli bratři. Alfons měl čtyři syny: Jana, Jiřího, Alfonse a Karla. Karel je stejně starý jako já. Honza až do své smrti sestavoval křížovky pro Zpravodaj.

S pozdravy pro všechny pracovníky a čtenáře Zpravodaje Vaše Olga du Temple.



Design By Macik