Nový rok je jako nerozbalená knížka, právě koupené boty, pytlík barevných bonbonů, čerstvě zasněžená cesta zahlédnutá zrovna otevřenými dvířky – velebí kvetoucí optimisté nový čas a utrácejí v lednu za zdobené bločky, sešitky, deníky, diáře a alba, aby pak mohli, srdce na dlani, všem těm s koulí na noze a chmurnými rytinami na čele vyprávět a dělat jim chutě, bez nichž se těžko žije. K lidem tohoto druhu patří i Marie Pospíšilová. Někteří si k ní do knihkupectví chodí pro romány s dobrým koncem, jiní pro léčivé přítulné růženíny, meditační ametysty a nějaké to tygří oko. A spousta se jich denně zastaví jen tak. Mají totiž vždycky šanci dozvědět se něco neuvěřitelného.

Slíbila jste dneska povyprávět o těch rybách… Můžeme při tom klidně prodávat kalendáře.
No byla jsem fakt na rybách, v Norsku, loni koncem srpna. Já nejsem žádný rybář, vůbec nejsem rybář – ale jednou se tu zastavili dva pánové a povídali, že pojedou už po páté lovit ryby k jednomu norskému fjordu. Říkám jim – to se máte, hned bych jela taky. Já toužím jet do Norska. A oni na to, proč teda nejedu – že se zeptají, jestli ještě mají volné místo. Já říkám – to nemyslíte vážně, že bych mohla jet. To místo volné měli.
Tak jsem se nerozmýšlela. Problém byl jenom v tom, že jsem v lednu, půl roku před odjezdem, musela do nemocnice na operaci. (Minulý rok mě vůbec nějak pronásledovaly zdravotní nepříjemnosti.) Ale dopadlo to dobře. Hned jak jsem ve špitále otevřela oči, hlásila jsem se na to norské rybaření. Úplně fit jsem ještě nebyla – ale riskla jsem to.

Co vám na to řekli doma?
Co tam prý proboha budu dělat a proč radši nejedu někam na pláž, když už… A že se mi tam něco stane… Neumím zrovna dobře plavat – ale strašně jsem se tam těšila.

Co jste vezla s sebou místo plavek, deky a opalovacího krému?
Plavky a krém jsem měla – krém hlavně proti studenému větru. A na deku vůbec nedošlo. To nebylo žádné povalování – denně šest hodin na vodě v malé lodičce a pak čištění ryb… Nabalila jsem si s sebou podle instrukcí teplé ponožky, podvlékací trika, svetry, čepice a tlustou zimní bundu s kapucí. Když jsem se do toho všeho navlékla, to jsem byla vymóděná…

Byla tam v srpnu zima?
Počasí prý tam ovlivňuje teplý Golfský proud, ale dost se to střídá. Zrovna moc teplo nebylo, tak kolem pěti stupňů. A pěkně studená voda. Když jsme přijeli, pršelo. Chlapi asi už věděli, tak s sebou vezli taky spoustu zahřívacího pití. Myslím, že hlavně to... Naše osada u Snillfjordu – „tichého fjordu“, se jmenovala Krostadora. Bylo to asi 80 km od Trondheimu, třetího největšího města v Norsku. Jeli jsme přes Berlín, Rostock a pak trajektem, který vypadal jako plovoucí panelák, do švédského Trelleborgu. Tam měli strašně dobrou a drahou zmrzlinu. A pak do Norska ke Snillfjordu. Trvalo to z Rychlova dva a půl dne.

Takže ryby vás učili chytat až v Norsku? To přece nejde jen tak ráz naráz…?
Dali mi prut do ruky a vysvětlili mi až na lodi, co mám dělat. První rybu z celé výpravy jsem nakonec chytila já. Do večera jsme jich měli i pětašedesát. To je adrenalin. Prut a vybavení jsem si mohla půjčit. Člověk musel dávat pozor, aby se mu návnada ve vodě nezasekla, tomu rybáři říkají „chytit vázku“, a aby nezničil prut. To se mi stalo naštěstí jenom jednou.
Moc při tom rybaření z Norska nevidíte, pořád jste na loďce a ta se houpá. Houpáte se pak i v posteli – máte mořskou nemoc. Někteří pořád volali – netočte mi s chatou! Pak už si zvyknete.

Nebála jste se?
Že to bylo nebezpečné, jsem si uvědomila až doma. Nejhlubší místo fjordu prý mělo 400 metrů. Kdybych tam spadla, tak by mě určitě nevytáhli.

Jak vypadá den rybářky u norského fjordu?
Ráno posnídáte, k tomu něco ostřejšího, bez toho nemůžete, prší a čeká se na příliv. Rozpis odlivů a přílivů jsme dostali do ruky. Kdy máte vyjet a kdy se musíte do odlivu zase vrátit. Moje práce byla vylívat vodu z loďky. A pak jsme vždycky vyjeli S půllitrem pitné vody a půllitrem slivovice. Jídlo jsme s sebou nebrali žádné. Když jste natrefili na hejno, vypadalo to, jako by voda vřela, ryby vám samy skákaly na prut. Někdy zabraly dvě i tři najednou. Ukládaly se na palubě do bedny a musely se z prutu vyháknout, to mi napřed nešlo. A přikrýt jste je museli, protože jak se tam mrskaly, všude stříkala voda. Vždycky jsme se vraceli obličej celý od slané vody. Chlapi měli už místa na vodě po svém pojmenovaná. Jednomu říkali Naše zahrádka, dalšímu Na Barrandově a tak. Nic jste neulovili jenom v případě, že vás předstihli delfíni – to byly všechny ryby schované.

Setkala jste se s nějakou hodně velkou překážkou?
No, jít na takové loďce na malou je docela složité… Dostala jsem kyblíček… Máte na sobě pod záchrannou vestou zimní bundu, několik vrstev oblečení, na jedné straně loďky jeden mužský a na druhé další. A všechno se to kymácí. Tak z toho jsem ze začátku měla problém. Ale pak mi to už bylo jedno. Cítila jsem se tam dobře. Jak mě občas bolívá noha – tam mně nebylo nic.

Co jste všechno ulovila?
Tresky, makrely, okouníky mořské, kterým tam říkali Hurvínek, protože po vytažení z vody měli vypoulené oči. Byli tam i štítníci, to je taková drobná rybičky s ostrou hřbetní ploutví. Vyfocená jsem taky s jehlicí rohozubou, co má zobák jako ptáci. Loví se tam běžně platýsi a lososi, vidět se dal mořský ďas nebo vlkouš obecný, kterému se říká mořská kočka.
Neměla jste sem tam chuť ulovenou rybičku pustit zas na svobodu?
To teda ne. Byla to naprostá lovecká vášeň.

A co s úlovky?
Co si kdo nalovil, to si mohl odvézt. Ryby se přímo tam čistily a mrazily. To se musí udělat hned. Kosti a jiné zbytky házeli rackům. Chlapi si brali s sebou polystyrenovou přepravku na mražené ryby. Někteří si je rovnou filetovali. Celkem jsme těch ryb ve třech za týden nalovili 140. Já si jich přivezla čtyřicet. Ryby mám hrozně ráda – dělám je jednoduše na grilu s trochou koření – tak jsou nejlepší. Z Norska mám nějakou směs s citronovými kuličkami a různými druhy pepře.

Tyhle fotky se vám ale opravdu povedly…
Fotila jsem pořád. Skály, vlny, racky, ryby a rybáře a mraky, ty byly pokaždé jiné. Viděla jsem mořského orla, kormorány, delfíny, ji jsou dost nezachytitelní – ty nevyfotíte, a potkala jsem tam i malého tuleně. Byl ode mě asi deset metrů, číhala jsem na něj, že ho vyfotím, ale vždycky když jsem se k tomu chystala, schoval se do vody. A barvy na fotkách nějak nevyšly, já to nechala dělat dvakrát – stejně se to nepodařilo. Ta modrá byla ve skutečnosti jiná. Domy měly střechy porostlé mechem, travou, stromky, jako by přírodně zaizolované. A bylo tam málo lidí, žádné děti, takový odlehlý kout. Kdo nechtěl rybařit, mohl sbírat obrovské pravé hřiby. Ty se tam nehledají, to vyjdete do lesa a nasbíráte.
No zážitek to byl úžasný. Hlavně jsem netušila, že rybaření je taková vášeň. Ne romantika. Adrenalin. To nemusíte jíst, nic, prostě chytáte ryby. A to nejsem rybář. Zapáleným rybářem býval můj bratr, ten mi umřel, po rybářských závodech... Když jsem chytala, myslela jsem na něj, že je se mnou a jak ho to baví. Když zrovna nic nebralo, myslela jsem si, Kamile, nespi, pošli rybu! A on vždycky poslal. Brali jsme ho pak každé ráno s sebou.

 
Čím ten svůj deník zaplníte letos?
Říkali mi, ať už šetřím a jedu letos zase. Ale já bych teď chtěla někam do tepla, třeba do Orientu… Ale zas – potřebovala bych nutně opravit okna, tak nevím, jestli zbude na cesty. Budu zas určitě cvičit tai-či, doma mám bubínky a tibetské misky na muzikoterapii, bubnování mě strašně baví, nebo taky automatická kresba. Koupila jsem si nový foťák a chystám se na běžky, jen co napadne sníh, to jsou správné lyže pro seniory. A ještě mám jedno velké přání a plán, ale nechci to zakřiknout. Tak vám mě to láká…
Člověk se musí snažit, aby toho svého života pořádně užil. Na Eiffelovce mi ukradli peněženku, jela jsem už džípem přes Saharu i na velbloudech. Na tom se udržet, když to zvíře vstává, to vám řeknu, to je kumšt…

            msch