Čtvrtá a zatím poslední místnost muzejní expozice představuje pracovnu významného bystřického rodáka, spisovatele, učitele, překladatele a také jednoho ze zakladatelů bystřického muzea Františka Táborského. Na stránkách Zpravodaje jsme mu věnovali už mnoho prostoru, dnes si proto připomeneme jeho osobnost z jiné strany, podíváme se na něj nejen jako na významného sběratele, ale prohlédneme si také nábytek, který jej v jeho bystřickém bytě obklopoval.

   František Táborský se narodil v Bystřici pod Hostýnem v roce 1858 do skromných poměrů ševcovské domácnosti v tehdejší Horní ulici. Obecnou školu absolvoval v Bystřici, po ní následovalo roční studium na německé obecné škole v Olomouci. Odtud pokračoval na olomoucké Slovanské gymnázium a po ukončení gymnázia na filosofickou fakultu, obor čeština – němčina. Stal se nejdříve učitelem a později i ředitelem na Vyšší dívčí škole v Praze.

  Kromě práce ve škole a nám dobře známého psaní a překladů z ruštiny, se věnoval také osvětové a kulturní činnosti, působil v mnoha spolcích a institucích, jakými byly např. Česká akademie věd a umění v Praze, Spolek českých bibliofilů, Společnost Husova muzea, Společnost Bedřicha Smetany a mnohé další. V tehdejší Bystřici pod Hostýnem jej najdeme mezi členy Okrašlovacího spolku, Sokola, Klubu turistů i spolku Krajinského muzea.

   Mimo členství ve spolcích se v dospělosti věnoval zálibám, jejichž počátky najdeme už v jeho studentských letech, zajímal se o umění výtvarné i slovesné. Z literatury se věnoval především slovanským zemím, českým čtenářům přibližoval hlavně dílo A. S. Puškina a M. J. Lermontova. V jeho bystřické knihovně bychom našli např. dva soubory Puškinových básní, dílo M. J. Lermontova a Gribojedova. Z cizojazyčných knih neměl Táborský ve své knihovně jen literaturu ruskou, najdeme zde také francouzskou románovou tvorbu V. Huga, H. de Balzaca nebo Stendhala, v němčině především básně dvou významných německých básníků J. W. Goetha a F. Werfela a také odbornou literaturu zabývající se uměním, historií a sběratelstvím i německé překlady významných děl anglické literatury, jako např. W. Shakespeara.
 Kromě propagace slovanské literatury přinášel do českých zemí také informace o slovanském výtvarném umění, o němž mu vyšlo hned pět drobných knížek. Kromě ruského a chorvatského umění se zajímal i o české malíře. Známé je jeho osobní přátelství s Františkem Ondrúškem, Hanušem Schwaigrem a Adolfem Kašparem.

   Kromě toho finančně podporoval některé žáky na bystřické obecné škole, přispíval na nákup knih, před Vánocemi posílal další peněžní dárky na oblečení a boty. Kromě nákupu učebnic pro děti dával darem i knihy do učitelské knihovny.

   Za povznesení Moravy na poli historie, cizojazyčných překladů a kultury mu v roce 1938 udělila brněnská univerzita čestný doktorát, za propagaci rodného kraje obdržel čestná občanství Bystřice pod Hostýnem i Rusavy.

   Kromě zájmu o výtvarné umění a literaturu byl také celý život sběratelem, nejen knih a výtvarného umění, ale také keramiky a lidových předmětů denní potřeby. Sbíral lidovou keramiku ze Slovenska a jižní Moravy i manufakturní výrobky z Rajnochovic, Holíče, Hranic a dalších měst. Kromě nich také lidové šátky, kolovrátky a další lidové předměty. Část svých sbírek daroval už za svého života do muzeí. Podle vzpomínek tiskaře Metoděje Kalába byly oba Táborského byty naplněny sbírkami. Jakmile měl ale F. Táborský kolekci kompletní, věnoval ji vždy tam, kde byla přístupná všem a byla zachována pro budoucí generace. Často jej podle Kalába rozesmutnilo, když našel hodnotnou věc, kterou si kvůli vysoké ceně nemohl dovolit koupit. Mrzelo jej, že se dostala do nepovolaných rukou.

Nejvíce jeho darů bylo určeno Národnímu muzeu v Praze a bystřickému Krajinskému muzeu. V Bystřici pod Hostýnem tvoří předměty ze sbírky Františka  Táborského dodnes pevný základ sbírky muzejní. Bystřickému muzeu odkázal Táborský i vybavení svého bytu a kromě toho byla tehdejšímu Krajinskému muzeu určena také částka 10.000 korun. Obrazy a knihy z bytu v Praze se staly na základě Táborského poslední vůle součástí sbírek Národního muzea. Pro Národní muzeum byla důležitá zejména sbírka miniaturních obrázků, která je dodnes ceněna. Táborského zároveň řadí i současná odborná literatura mezi nejvýznamnější pražské měšťanské sběratele 1. třetiny 20. století.

Jak už jsme zmínili na začátku, stal se František Táborský spolu s Jindřichem Tomáškem, Václavem Zbořilem a Otto Sovou jedním ze zakladatelů bystřického muzea, na ustavující schůzi muzejního spolku byl dokonce zvolen jeho čestným předsedou a později i protektorem. V Táborského případě nešlo jen o funkce formální. Muzejní kuratorium s ním konzultovalo podrobnosti týkající se odborné muzejní práce a František Táborský při svém pobytu v Praze pilně sledoval trendy v tehdejším vystavování historických předmětů.

Spolu s Václavem Zbořilem, Františkou Černou z Rusavy a Barborou Ondrúškovou patřil Táborský k největším muzejním dárcům. Zároveň ale dohlížel na to, aby předměty, které muzeum jako dary přijímalo, měly vždy souvislost s podhostýnským krajem, Valašskem, Záhořím nebo Hanou. Když v roce 1940 zemřel, ztratilo muzeum v jeho osobě nejen významného člena, ale především oporu a odbornou pomoc.

Podívejme se nyní na předměty, které nás v  Táborského muzejní pracovně obklopují. Nejnápadněji působí směsice nábytku. Je tady úzká biedermeierová postel z kořenovice, německý tabernáklový intarzovaný sekretář vyrobený přibližně v polovině 18. století sestavený poněkud sběratelsky ze tří k sobě příliš nepatřících částí, psací stůl, drobné biedermeierové skříňky a stolečky i rohová historizující knihovna s prvky biedermeieru vyrobená pravděpodobně na začátku 20. století. To vše doplňují tři křesla vyrobená od poloviny 18. do konce 19. století. Vzhledem k Táborského sběratelství jsme při rekonstrukci pracovny neopomenuli doplnit nábytek pozdně empirovými hodinami, které rovněž pocházejí z Táborského bystřického bytu, a také německou, slovenskou i moravskou keramikou. Pozorný návštěvník si všimne také dvou „špacírek“, vycházkových holí s rukojetí vyřezávanou do tvaru mužské hlavy, nebo třeba honosných sametových desek ukrývajících Táborského čestné občanství Bystřice. Na stěnách doplňují nábytek obrazy Táborského přítele Františka Ondrúška, četné diplomy i drobné tisky, které visely podle dochovaných fotografií rovněž v Táborského bystřickém bytě. K autentičnosti pracovny přispěla i původní kamna, která se v této zámecké místnosti dochovala.

   V této podobě byla pracovna otevřena v roce 2008 při příležitosti oslav výročí první zprávy o městě. Už v příštím roce zaznamená ale hned dvě změny. Od restaurátorů se k nám vrátí výjimečné barokní sloupové hodiny s intarzií lebky. V brněnské restaurátorské škole se opravě hodinové skříně, která byla v havarijním stavu, v letošním roce věnovali studenti posledního ročníku pod vedením restaurátora Zdeňka Holého. V současné době se připravuje oprava hodinového stroje – sloupové hodiny by tedy měly být plně funkční. Veřejnost bude mít první možnost se s hodinami seznámit už na začátku zámecké prohlídkové sezony 2012. Koncem sezony by se do pracovny měl rovněž z restaurátorského pracoviště vrátit kulatý dýhovaný stůl pravděpodobně z přelomu 19. a 20. století.

   I v příštím roce vás opět rádi pozveme na návštěvu muzea. Bude na co se těšit. Kromě novinek v Táborského pracovně pro vás připravujeme i několik zajímavých výstav. Vrcholem sezony by měl být srpen, kdy si výstavou připomeneme 100. výročí korunovace Panny Marie. Svatohostýnské. Srdečně vás už teď zveme.
          

-eda-