Přiblížil se květen a s ním 71. výročí konce druhé světové války. Jako každý rok se znovu ohlížíme do historie. Jak to vlastně je s datem osvobození Bystřice pod Hostýnem? Náš redakční přítel a dopisovatel Ing. Vladimír Krečmer prožil pohnuté okamžiky na začátku května 1945 v bystřických ulicích a pamatuje si je trochu jinak, než je zaznamenal někdejší kronikář města František Růžička a pak po léta citovali nejrůznější autoři knih a novinových článků. O svém přesvědčení, že Bystřice by měla jako první den míru slavit pátý, a nikoliv šestý květen, se zmínil už loni v časopise Filatelie (8/2015, str.14–17), když psal o bystřických revolučních přetiscích na poštovních známkách protektorátu. Chci se k jeho vzpomínce vrátit právě nyní. Je to totiž, kromě jiného, tak trochu slovo do pranice.

…Ještě v pondělí 30. dubna dopoledne jsem podával doporučený dopis na poštovním úřadě na náměstí. Situace už byla napjatá. Dokončily se protitankové zábrany na vstupech do města od východu a z Bystřice ještě odjel poslední zbytek pošty koňským povozem. Potvrdil mi to v dopise jeden z pamětníků, tehdy student totálně nasazený u poštovního úřadu v Bystřici. Líčil i zážitky z kozlíku toho vozu při jízdě mezi ustupujícími vojsky. Pošta ve městě fungovala do 3. května, ale bez spojení se světem, a v pátek 4. května už otevřena nebyla. Toho dne jsme se nacházeli ve frontovém pásmu. Místní velitel wehrmachtu dal vyhlásit mobilizaci mužů od 16 do 60 let ke kopání zákopů. „Kdo bude nalezen doma, bude zastřelen,“ hlásil obecní rozhlas, jak bylo nařízeno, a vojáci kontrolovali osoby v domech. Ti, kteří přišli k nám, byli kupodivu dost přátelští. Zastihli mě ve sklepě, jak zakrývám dveře do poslední místnosti dřívím, a pravili, abych se teď nebál, ale dobře to zamaskoval, až přijdou naši osvoboditelé. Později jsme zjistili, že to byli vlasovci. Jít kopat jsem však musel.

Byli jsme osvobozeni předním sledem 4. brigády 1. československého armádního sboru 5. května okolo poledne. Jeho hlídky stály na okraji lesů východně nad Bystřicí už v pátek 4. května. Když jsme kopali kulometná hnízda severovýchodně od města, slyšeli jsme občasné přestřelky pěchotních zbraní. V sobotu 5. května začaly po 9 hodině od lesů postupovat rojnice předvoje k městu. Před polednem jsme s maminkou jedné z rojnic, Slovákům, podávali na Schwaigrově náměstí oknem vodu. Toto byl den, kdy jsme v Bystřici vítali naše vojáky.

V neděli dopoledne na náměstí hřměly těžké kulomety tak, že nám doma div nepraskla okna. Ten den sice do města od Valašského Meziříčí přijela armáda maršála Malinovského, z Hostýnských vrchů vpochodoval štáb 4. brigády 1. československého armádního sboru a ustavil se bystřický národní výbor, ale osvobozeni jsme byli už v sobotu.

Ulice města tehdy navečer už za linií fronty připomínaly vojenské ležení z historických děl Sienkiewiczových – vojáci všech národů SSSR, koně, sláma, seno, povozy, ohně, stany, střelba na oslavu, auta s jizvami z bojů a válečných necest. Byly to svérázné zážitky z těch několika dnů nového žití. Poštovní spojení Bystřice se světem se uskutečnilo až v sobotu 19. května, když první nouzový vlak od Hulína přivezl poštu.

Prameny k historii nebývají vždy spolehlivé. Myslím, že kronika města Bystřice pod Hostýnem uvádí tyto události o den posunuté. Vše bylo zřejmě dopisováno později, takže se kopání zákopů mělo odehrát 5. května a osvobození města 6. května. Já však kopal už v pátek a v sobotu pátého podával oknem vodu rojnici předvoje 4. čs. brigády. Nato jsem si zapnul rádio a poslouchal o půl jedné první volání pražského rozhlasu o pomoc. Jedna z dalších střel německého minometu vzápětí nedaleko bouchla a proud byl přerušen.

Když vojska odtáhla, sloužil jsem městskému velitelství jako spojka. Do sousední obce jsem jezdil na motocyklu a se samopalem na zádech. Elektřina začala znovu fungovat až 14. května…

Další důkaz těchto svých tvrzení jsem kupodivu později objevil právě v časopise Filatelie, kde prve vyšel můj text o přetiscích. Náš vynikající odborník tam detailně analyzoval polní poštu rumunských vojsk na našem území v roce 1945 a při tom pohyby vojsk dokládal i mapami rumunského generálního štábu. Ukazují postup armád sovětské, rumunské i československé Moravou. Na mapě jsou v naší oblasti vyznačeny např. Holešov i Bystřice. Zatímco hlavní proud sovětských vojsk jde od Ostravska Moravskou branou k Přerovu, šipka postupu Rumunů vede od jihu podél Moravy dvěma proudy. Levobřežní proud se špičkou dotýká Holešova, zatímco k Bystřici od východu přes hory směřuje šipka postupu vojska československého. Nikde tam není v našem kraji zakreslen, a nebyl tedy pro Rumuny významný, pohyb vojsk sovětských. Kojetín a Kroměříž jsou v dokladech uvedeny jako dosažené Rumuny po pravém břehu Moravy 4. a 5. května.

Takže i tím může být doložen můj zážitek ze soboty 5. května kolem poledne, kdy se naši vojáci zastavili u zdi domu mého dědečka na Schwaigrově náměstí, ostřelováni minometem z Bartovce. A také můj dojem, že v neděli 6. května dorazil do Bystřice sovětský oddíl převážně s koňskými povozy. Proto asi bylo nutné 6. května rozstřílet postavení slabého zadního voje na Bartovci těžkými minomety z náměstí. Kdyby už do Bystřice přijely tanky, jak někteří pamětníci uváděli tisku, s těmi ztracenci wehrmachtu by si lehce poradily…

Vladimír Krečmer