Jaro nám konečně ukazuje svou usměvavou tvář plnou slunce a rozkvétajících květů. A to je doba, na kterou s netrpělivostí čekají právě zahrádkáři, kteří vyzbrojeni motyčkou, hráběmi a sazákem spěchají na záhony. Jejich mrkev, ředkvičky či kedlubny vypěstované ve vlastní zahrádce jsou přece nejlepší a nejšťavnatější a nenahradí je zelenina z obchodu. Bohužel těchto lidí ubývá a hlavně ti mladší raději chodí nakupovat právě do supermarketu. Moderní doba plná shonu po ekonomické prosperitě nepřeje činnostem, jako je zahrádkaření, a dalším neziskovým činnostem. Ale nebývalo tomu tak vždycky. Ještě před třiceti lety patřil zahrádkářský svaz k největším spolkům v naší zemi. A právě tohle sdružení mělo i dlouholetou a bohatou činnost. Nevěříte? Vraťme se tedy o dvě století zpět a připomeňme si tuto historii zapsanou v kronice. Všechny zápisy jsou zpracovány podle zahrádkářských záznamů ze schůzí. Perličkou je, že mnohé z nich byly zachráněny na poslední chvíli. Našly se v hromadách starého papíru ve stodole u Dostálů na Kamenci, kde měli svého času sběrnu odpadových surovin.

Prvním kronikářem, jemuž vděčíme za tyto vzpomínky opsané ze starých zápisů, byl učitel a zahrádkář Jakub Bábík. V jeho kronikářské práci pak pokračovala paní učitelka Božena Matušková.

Vznik prvního zahradnického spolku

Zakládání různých českých spolků patřilo od poloviny 19. století k sílícímu národnímu obrození. V Bystřici pod Hostýnem vznikl  3. května 1888 Okrašlovací a zábavní spolek. Jeho stanovy schválilo c. k. místodržitelství v Brně dne 24. června 1888. Patřil k nejstarším českým spolkům v Bystřici pod Hostýnem a kdo ví, jestli nebyl vůbec nejstarší. Podle stanov bylo jeho účelem „zřizování a rozšiřování dosud stávajících sadů v městě Bystřici pod Hostýnem a jeho okolí“ a měl také dbát o to, aby se „společenský život zařizováním zábav atd. v léčebném místě povznesl a vzkvétal“. Je známo, že naše město patřilo v té době k lázeňským místům, kde se v lokalitě, které se dodnes říká Lázně, léčilo hostýnskou vodou a žinčicí.
V roce 1900 byl na valné hromadě podán Fr. Mlýnkem návrh, aby byly stanovy přepracovány spisovnou češtinou. „Až přijde doba k tisknutí, aby nebyly špatným překladem hyzděny.“ O vlastenectví členů spolku svědčí i zamítnutí návrhu čtyř německých rodinných příslušníků firmy Thonet, kteří byli také jeho členy a v r. 1904 navrhli, aby spolek navenek úřadoval dvojjazyčně, tedy i německy.

Mezi významné členy spolku patřili slavní bystřičtí rodáci a vlastenci, např. akad. malíř Hanuš Schwaiger, který byl členem od r. 1898 až do r. 1902. Dále k nim patřil akad. malíř František Ondrúšek, který byl předsedou spolku v r. 1921. Byl to také básník a spisovatel František Táborský nebo historik, komeniolog, šiřitel esperanta a ředitel bystřické školy Josef Krupholc, který byl pak také správcem muzea J. A. Komenského v Přerově. Nemalé zásluhy o jeho rozvoj měl jednatel spolku a bystřický učitel Jindřich Tomášek. Na jeho popud byla např. upravena ulice Kamenec, kde tehdy vedla cesta kolem domů. Byla tehdy přeložena do dnešních míst, takže před domky mohly vzniknout pěkné zahrádky.  Jindřich Tomášek, stejně jako např. František Táborský, v té době působil i v jiných bystřických vlasteneckých spolcích, třeba v Tělocvičné jednotě Sokol.

V r. 1904 byla zřízena spolková okrasná školka v místě zvaném „Na Plichtě“. Bylo to mezi Bystřičkou, Ležákovým mlýnem a mlýnským náhonem. V r. 1907 zde bylo vypěstováno na 60.000 okrasných stromků. V r. 1909 bylo z této školky vysazeno na 40.000 stromků v Končinách a v Zahájeném. Školka byla bohužel v r. 1913 zrušena. V r. 1909 až 1910 bylo také vysazeno třešňové stromořadí kolem silnice k Hostýnu.
V r. 1910 upozorňuje spolek městskou radu na potřebu zřídit ve městě muzeum a založit Pamětní knihu města Bystřice pod Hostýnem.

Okrašlovací a zábavní spolek byl pak od roku 1911 přejmenován na Spolek pro okrašlování a ochranu domoviny a zůstal stejně aktivní jako ten předešlý.V r. 1913 se přičiněním jeho členů začal zalesňovat Zábřeh. V r. 1927 byla dokončena nákladná úprava ul. Kamenec, vysazením stromořadí z červených kaštanů a několika skupin keřů. Tehdejší předseda spolku Fr. Greinecker k tomu píše: ,,Oko naše sledující pěkný jejich řad toužebně předbíhá čas a kouzlí si konečný dojem, jímž budou jednou oblažovati vděčné chodce…“             
V letech kolem roku 1930 měl tento spolek více než 200 členů. V roce 1937 obsadil v celostátní akci ,,Hledáme nejkrásnější letovisko ČSR“ čtvrté místo a získal Křišťálový pohár.“ Ten byl uložen v muzeu Františka Táborského v Bystřici pod inv. č. 435.

V r. 1939 spolupracuje spolek s bystřickými včelaři a vysazuje medonosné mléčné javory v ul. 6. května, dříve Zbořilově ulici. V současné době již alej neexistuje. V Rusavské byla vysázena alej japonských třešní a v nynější Dvořákově, dříve ulici Esperanto, byly vysázeny břízy. Spolek spolupracoval i s okolními obcemi. V Rychlově vysázel Pod Bartovcem ovocné stromky a ve Lhotě Chvalčové třešňovou alej. Nutno dodat, že bystřické městské radě významně finančně přispíval na úpravu města ze svých skromných prostředků.

Během 2. světové války a okupace ČSR v letech 1939–1945 měl okrašlovací spolek svou činnost velmi ztíženu, protože byl často vydáván zákaz shromažďování. Ke konci války pak bylo mnoho bystřických vlastenců zatčeno a odvezeno do koncentračního tábora. Byla mezi nimi i členka výboru tohoto spolku, bystřická učitelka a vlastenka Marie Ševčíková, která byla 10.dubna 1945 popravena v plynové komoře.

Po osvobození v r. 1945 jsou veškeré náklady na městskou zeleň, okrašlování a ochranu domoviny  financovány městem. I když se v té době spolek stal významným poradním orgánem místního národního výboru, jeho význam začal pomalu klesat. Členové opouštěli jeho řady a ztráceli o něj zájem. Jednou z posledních akcí spolku byla spolupráce při přemístění pomníku sv. Jana Nepomuckého ze středu náměstí do prostoru mezi kostelem a Bystřičkou, kde stojí dodnes.
Na valné hromadě v únoru 1949, kde bylo přítomno jen 15 členů, hlavně z výboru, navrhuje tehdejší předseda Ing. Matuška, aby se uvažovalo o sloučení ,,Spolku pro okrašlování a ochranu domoviny“ s nedávno vzniklou „Okresní odbočkou zemského ovocnického spolku“, a zároveň navrhuje místo sebe za předsedu místního zahradníka př. Antonína Horáka, který se již stal předsedou právě vzniklého ,,Spolku zahrádkářů“. Tato myšlenka byla jednomyslně schválena. A tak většina členů spolku přechází do právě vzniklého spolku ovocnářů.  Formálně ale „Spolek pro okrašlování a ochranu domoviny“ zaniká až 19. ledna 1952.

Taková situace vznikla asi i jako reakce na politickou situaci v naší zemi, kde byli v té době zatýkání zemědělci označovaní za statkáře a nepřátele socialismu. Byla to doba schůzování, a lidé toho byli přesyceni a hledali spíš soukromí. Přesto se stal „Spolek pro okrašlování a ochranu domoviny“ svou bohatou činností předchůdcem pozdějšího spolku ovocnářů a za 64 let své existence vykonal velký kus práce. Proto si zaslouží, aby byla jeho činnost aspoň vzpomenuta.

                                                                                                                                                                                 vlamac