Vrátili jsme se z tajgy a z Teleckého, neboli Zlatého jezera zpět do Barnaulu. Oleg musí chodit do zaměstnání, komunikace mezi námi nějak vázne, za okny rozpálené ulice velkoměsta. Ani Oleg ani jeho matka mi nechtějí poradit, kam se vydat v tom pro mě cizím městě. Matka říká, že oni celý život žijí jen v této čtvrti a nic jiného neznají. Něco mi tu nesedí. No tak mi nic neříkejte – myslím si sama pro sebe. Však já si poradím. Doma sedět nebudu.

V bytě jsem zakopla o ostrý růžek dřevěného lemu podlahy a zlomila si malíček na levé noze. Prostě p a r á d a!!! A to tu budu ještě 20 dní. Bezva. Obvazem přivezeným z domova zafačuju nohu, povolím pásky na sandálu a razím do města. Hurá! Knihovna! Tam mají jistě internet! Za 20rublový poplatek 30 minut píšu příbuzným a přátelům, že vše je v pořádku. Večer paní Jakubovské rozhodla, že mě odešlou do Čemalu. Bydlí tam jejich známí. Je to jen 350 km, 8 hodin jízdy autobusem. Bydlet budu u sousedky jejich známých. Pronajímá dva pokoje. – Oleg s tebou nepojede, ani já ne. Je to daleko a je to drahé. Však ty se neztratíš! Rusky mluvíš dobře, kdyby něco, zeptáš se! Táňa na tebe počká u autobusu. Však se poznáte!

Ovázanou nohu do trekových bot nemůžu dostat. Boty do batohu, jedu v sandálech. Už se těším na nové místo a na vše, co  mě tam čeká. Do batohu mi přidali ještě pár maličkostí pro Táňu a jejího 84letého otce. Kus trasy do Čemalu se jede po stejné silnici, po které jsme jeli k Teleckému jezeru. Zastávky ve stejných městech. Tady jsem už byla, říkám si.
Nepohodlný autobus dojechal v 18.30 na konečnou stanici Čemal. Menší paní se slušivými  dioptrickými brýlemi v plátěném kloboučku a vzdušných šatech mě  hned oslovila. Vypadala, že je v mém věku. V takovém oblečení jako já nikdo nepřijel. Nemohla se zmýlit. Poznala  mě i bez batohu.

 Rozhlížím se. Dýchám čerstvý vzduch  a vstřebávám vše, co mě obklopuje. Vysoké hory po obou stranách údolí. Vpravo za domky šplouchá řeka Katuň. Teče v ní  neprůhledná voda modrošedé až petrolejové barvy. Později zjišťuji, že je zbarvena mikročásticemi vyplavujícími se ze všudypřítomné břidlice. Po kvalitní široké dvouproudé silnici si to frčí  nová a zánovní osobní auta. Hned u silnice se popásá pět krav s teletem.  O kus dál na protější straně vidím na pruhu trávy  u silnice tři koně. Uličky s dřevěnými domky se rozbíhají všemi směry. Na jedné straně k řece, na druhé straně pod horu. V centru Čemalu, kde jsem vystoupila z autobusu, stojí dřevěný pravoslavný kostelík. Naproti je knihovna, kde mají internet. O kousek dál  jsou v asi 80 metrů dlouhé nepřerušené řadě obchody. Některé menší, jiné větší. Všude plno zboží. Můžete si koupit, co chcete. Jen mít peníze.

Ploty kolem dřevěných chaloupek jsou většinou ve špatném stavu. Jen málokterý plot se nehroutí. Ani střechy některých domků nejsou na dvakrát. Přesto mnohé z nich zdobí talíře satelitů. Opodál někdo staví nový cihlový dům. Na zdejší poměry velký. Prý to mají pro turisty. Časem zjišťuji, že takových staveb je tady více. Jezdí sem stále více turistů. Kdo má v domku alespoň jednu světničku, kterou může nabídnout k pronajmutí, ihned nabízí pronájem. Práce tu není, peníze jsou potřeba.

Na jednom prkenném plotě je přibita tabulka s číslem 30.  Tady bydlíme, říká Táňa. Odemkne vrzavou bránu a vcházíme do dvorku. Je tu nějak moc staveb. Garáž na jedné straně, garáž na druhé straně, vedle ní přístřešek. Všimnu si, že  garáž je přistavěna k domku. Projdeme kolem dřevěné stěny s velkým rohovým oknem složeným z malých tabulek. U vchodu do verandy nás už čeká Tánin otec. Velmi štíhlý starý muž v pěkných čistých teplácích, v tričku s nápisem a kšiltovkou. Jeho bystré oči si mě měří a srdečně se vítáme. Zve mě dále a hned nabízí čaj a sušenky. Všichni tři usedáme ve velké kuchyni s prkennou podlahou ke stolu stojícímu před plastovým oknem. V jednom rohu stojí lednička, ve druhé rohu malý dvouplotýnkový plynový sporáček i s troubou – nikdy jsem nic podobného u nás neviděla. Třetí roh patří obývákové skříňce s vitrínkou, která slouží jako kredenc. V posledním rohu – ve zdi mezi kuchyní a světnicí stojí zděná omítnutá a nabílená pec s plotnou. V zimě zahřívá obě místnosti.  Ve světnice je dědova postel, v rohu štelář s jeho věcmi, velké pohodlné křeslo a stolek s televizí.  Prý jim takové vybavení vyhovuje.

 Popíjíme čaj, jíme sušenky a povídáme si. Otázka mého ubytování je na programu právě teď. K sousedce se do podnájmu nastěhovalo šest Němců. Co budu dělat? Oba mi nabízejí, že můžu bydlet u nich. Oddechla jsem si. Dole v zahradě stojí nějaké dřevěné domečky. Jdeme po chodníku z dřevěných fošen kolem nízké dlouhé kůlny a míjíme kadibudku. V jednom domku je  ruská baňa  a dvě malé místnůstky. V druhém domečku byly chlívky. Táňa si z bývalého kozího chlívku  svépomocí udělala pokojíček. Na stěny srubu a na podlahu natloukli s otcem kousky sololitu, káblem sem dotáhli elektřinu. Vznikla místnůstka 2,5 x 2,5 metru, výška sotva 2 metry.  Ve stěně  proti dveřím je vsazena malá tabulka skla.  Do pokojíčku se vstupuje po dvou schůdcích. Táňa se už těší, jak jí bude tuto zimu v pokojíčku teplo. Ještě si sem dá kamínka, i když s vyvedením roury bude trochu problém.

 Doposud bydlí v místnosti vedle lázně – 3x3 metry, hliněná podlaha pokrytá linoleem. Jednoduché dřevěné stěny, malé okno, žádná kamna. V létě pohoda. V zimě bývá venku -15 stupňů a na přikrytí jsou tu jen dvě vypelichané vlněné deky v povlaku na železné posteli se síťkou. To si pak Táňa na sebe navlékne, co může, a donese si z otcova domku  dva termofory. Otec chodí spát se slepicemi a nepřeje si, aby se v kuchyni svítilo, protože by ho to rušilo. Tak si Táňa  zvolila tuto dosti drsnou možnost bydlení.

 Přitom celý život bydlela v Barnaulu v pohodlném bytě. Dnes je jí 58 let. Do důchodu ženy v Rusku odcházejí v 55 letech, muži v 60 letech. Po odchodu do důchodu Táňa odjela z Barnaulu pečovat o své staré rodiče do Čemalu. Matka na podzim 2010 zemřela. Otci je 84 let. Od státu dostala důchod 3.200 rublů – což je v korunách asi 2.400 Kč. Ptám se, jak je možné, že jí dali tak málo. – Víš, hlídala jsem jedněm bohatým lidem 10 let děti. Oni mi neplatili žádné pojištění. Já jsem nevěděla, že si to mám platit sama. A tak mi těch 10 let vůbec nezapočítali. No a takový důchod budu mít až do smrti. – Olegova matka v Barnaulu bere měsíčně 13.000 rublů.  Pracovala celý život v kanceláři na  železnici.

 Tak se zabydluji. Mám tu postel, malý stoleček  a malou lavičku. Na zdi přišroubovaný věšák se třemi háčky. Před domečkem s chlívky mají velikou zahradu s úrodnou půdou. Pěstují hlavně brambory, které jim vydrží v kvalitním sklípku až do nové sklizně. Dále kořenovou zeleninu, dýně, cukety, zelí, květák, salát, hrášek, rajčata, jahody. Nikde ani jeden malinký slimák ani jedna mandelinka. Ani nevědí, co to je. Nevysvětlila jsem jim to. Jen housenky běláska zelného trochu zlobí. Ovocný strom tu nemají ani jeden. Ptám se proč. Prý jim staré už zašly a nové nekoupili. Ovocných stromů je ve vesnici málo. Dva metry od mého chlívku – pokojíčku je prkenný plot bez branky. Za ním chodník. Pak už jen strmý skalnatý břeh řeky Katuň. Na protějším břehu se pase stádo krav na krásné zelené louce, který se zvedá do hory. Most je prý asi 10 kilometrů daleko. Takže se tam nepodívám.

 Ráno mám v plánu prohlédnout si podvěsný most, ženský monastyr a Kozí stezku. Nohu se zlomeným malíčkem nazouvám se zatnutými zuby do trekových bot. Po 3 km cesty přicházím  k lesíku. Stojí tu plno aut. Prostě mraveniště. Míjím nově postavený pravoslavný kostelík stojící v lese. O kousek dál se lidi srocují na dřevěných schodech s plošinami, které vedou k podvěsnému mostu. Jsou tu nezbytné dřevěné krámky se suvenýry a ikonami. Fronta lidí přede mnou ubývá pomalu. Podvěsný most vede z pevniny na ostrůvek v řece Katuň. Stojí na něm ženský monastyr. Přístupný je však jen malý kostelík. V předsíňce si půjčuji velký šátek, kterým si zakrývám vlasy i ramena. Jinak do pravoslavného kostela nesmím vstoupit. Jsou zde k půjčení i sukně. V kraťasech sem žena taky vstoupit nemůže. Bylo by to veliké znesvěcení kostela a jistě i velký hřích. Prohlídka zabere chvilku. Pro štěstí házím dvacetník do posvátné  jeskyňky.
 A už jsem na Kozí stezce, která se vine po skalnatém břehu řeky Katuň. Slunce zaplavuje celý kraj. Třpytí se řeka, třpytí se skály na protějším břehu, které z vysoké hory příkře padají do řeky.  Nádhera! Krásné fotky! Co to slyším? Mám halucinace? Ne! Je to pravda. Nějaký muž za zátočinou hraje na saxofon nějaké profláklé melodie. Nakonec ho chápu. Každý se musí nějak živit. Za několika dalšími zátočinami se otvírá celé údolí. A všude jen řeka a hory a za nimi další hory. Nádhera! A nikde ani jeden komár, ani jedna moucha!

 Přicházím domů utahaná jako kotě. Vodu, kterou napouštějí z vlastni artézské studně hluboké 30 metrů do hliníkových konví i plastových kbelíků, nechají ohřát na slunci. Pak se jí zalévá zahrada a taky se v ní myjeme. Do domku voda zavedena není. Další paradox. Doma mají vodu nejvyšší kvality. Přesto se chodí s plastovými kanystry k prameni u řeky pro vodu, která je prý na pití  a vaření lepší.

 S Táňou jsme se velmi hezky spřátelily. Pomáhám jim na zahradě, chce moje rady, jaké koupit závěsy, jakou záclonku a jestli si má koupit tuhle přikrývku na zimu. Dědovi kupujeme přikrývku z dutého vlákna a k tomu i polštář.  Prý pořád nechtěl pustit ani korunu, a najednou to jde! Vyklízíme věci po zemřelé mamince, chodíme pro vodu, chodíme nakupovat, společně šijeme ručně závěsy, opravuju  nějaké oděvy, pracuju na zahradě, vařím oběd. No prostě dělám vše, co je potřeba. Nějak moc rychle mě mezi sebe přijali. Cítím se tady příjemně. Táňa si přeje, abych tu zůstala co nejdéle. Po dvanácti dnech vesnici Čemal opouštím. Splnilo se mi další přání – žít na ruské vesnici.
           Marie Lacná