Ale jen tak to přece nejde, jistě musíte mít pro běh nějaké předpoklady…
Mít průpravu je vždycky dobré. Já ji nejspíš získal v našem bystřickém oddíle rekreačních sportů, kde se dvakrát týdně do něčeho pustíme. My přes rok soutěžíme tak ve 13 až 15 disciplínách. Tou první je myslím košt slivovice na valné hromadě, karty, kulečník, ale taky minigolf, volejbal, nohejbal, kopaná a minikopaná, tenis, stolní tenis, kolo – prostě takové ty běžné sporty, kterým se věnujeme pro radost z pohybu a při tom soutěžíme o titul rekreačního sportovce roku. V oddíle jsme stará dobrá parta pětatřiceti lidí od 17 do 80 let. Mladí si váží těch starých, když hrajeme třeba fotbal, tak se snažíme rozdělit vždycky tak, aby síly byly vyrovnané. Já navíc v červnu organizuju jízdu na kolech na Hostýn nebo běh. Na Hostýn nás ale jezdí většinou jen kolem deseti, na to je taky potřeba trochu trénovat. Mně se zatím Hostýn daří do třiceti minut.
Aby člověk získal dobrou fyzickou kondici, musí být asi trénink soustavný. Trénujete každý den?
Já to nepřeháním. Když jsem se připravoval na závody v běhu, tak jsem nepostupoval podle nějakého harmonogramu vrcholového sportovce. Šel jsem podle toho, jak tělo dovolilo. Když si jdu zaběhat, tak někdy dám pět kilometrů, někdy deset. Člověk se každý den cítí jinak, tělo si řekne.
Běháte od mládí?
To ne, dřív jsem neběhal vůbec. Až začátkem května 2011 mně volal z Prahy syn (jemu už maratony přijdou málo, on běhá ultramaratony), že jede do Olomouce na běžecký den. On že si tam zaběhne půlmaraton a já že bych mohl zkusit desítku. Připadalo mi to moc a snažil jsem se z toho všemožně vyvléct. Říkal, že přece sportuju, na pohyb jsem zvyklý, že to za šest týdnů lehce natrénuju. Nakonec mě přemluvil, odklikl to a přihlásil mě. A tím pro mě všechno začalo.
Jaký byl ten začátek?
První večer tréninku jsem vyběhl ven, urazil 200 metrů – a byl jsem naprosto zchvácený... Další den jsem si vzal kolo, abych si vyměřil trasu. Od nákladního nádraží ČD, podél kolejí, kolem hřbitova přes Kroužky, přes Chvalčov, až ke škole  –  tam byla meta pěti kilometrů. A zpět. Tak tohle mě za necelých šest týdnů čekalo.  Začal jsem systematicky běhat každý den a šlo to kupodivu pořád líp. Člověka to dostane, protože výkonost rychle stoupá, doba, po kterou vydržíte běžet, se prodlužuje. Uběhnete 500, 800 metrů, další den tisíc, bez toho, že byste šli do kolen. Asi 14 dnů před závodem, už jsem dal trasu téměř celou a jen jednou nebo dvakrát jsem na 100 či 200 metrů musel zvolnit do kroku. Nakonec se mi podařilo sice pomalu, ale přece jen uběhnout celých deset kilometrů.
Na závody jste tedy jel hrdě a bez obav…
V Olomouci na startu jsem neměl tušení, co jsem schopen vydržet, takže jsem prvních pět kilometrů běžel hrozně rychle. V půlce trati jsem měl čas jen 27 minut, to bylo divný. A pak po šestém kilometru přišla krize. Na běh je nutné vytrénovat hlavně stehenní svaly a dost záleží na kolenních kloubech. Ty mě začaly bolet. Zbytek závodu jsem se pak dost trápil, střídal chůzi a běh. Do cíle jsem dorazil za 66 minut, nic slavného. Ale v mé kategorii tehdy startovalo málo závodníků, tak jsem byl nakonec první.
Jak jste se cítil v cíli svého prvního závodu?
Nemohl jsem se ani sehnout, svaly na nohou mi hrozně ztuhly. Když jsem šel po závodě na masáže, nedokázal jsem dosáhnout na tkaničky od bot, abych si je vyzul. Za mnou v řadě tam tenkrát stála mladá Slovenka, hezká holka, tak jsem jí nabídl, že ji pustím před sebe, jen když mi pomůže rozvázat tkaničky. Pomohla. A po masáži už to bylo dobrý.
Maraton – to je ale čtyřikrát více kilometrů… Kdy vás napadlo, že to zkusíte?
Když se blížily moje sedmdesáté narozeniny. Řekl jsem si, že by nebylo špatný natrénovat do narozenin maraton. Tak jsem kromě cvičení ještě tak dvakrát týdně vyběhl a postupně se zúčastnil několika dalších závodů. Běhával jsem po večerech pořád na Chvalčov nebo k Hostýnu nebo do lesa u Končin. Je zajímavé, že určitou část roku tady večer venku skoro nikoho nepotkáte.
Na závody jsem jezdil většinou se synem, s ním jsem si dal i svůj první půlmaraton; to už jsem byl vytrénovanější, a problémy jsem neměl. Zaběhl jsem ho v Praze za dvě hodiny 11 minut. S tím časem jsem byl celkem spokojený. V tréninku jsem si ale celý půlmaraton nikdy nezaběhl. Píše se, že před závodem stačí natrénovat tak 15 km a pak už to člověk zvládne. Potom jsem tak potrénovával, dvakrát jsem byl v Prusinovicích na Rohálovské desítce, potom jsem si tam taky zajel na kole padesátku. Loni jsem si dal i Hostýnskou padesátku za 3 hodiny a 6 minut.
A tak to dva roky postupně všechno směřovalo k maratonu…
To byl můj sen. Uvažoval jsem o maratonu loni na podzim v Praze, ten se měl konat ve Stromovce, ale zrušili ho kvůli záplavám. Tak mi zbýval už jen ten letošní – Pražský maraton 11. května 2014. Když jsem tam stál před začátkem, poslouchal jsem maratonce svého věku, jak říkají, že je potřeba naběhat tak 300 kilometrů, než se někdo pro maraton vůbec rozhodne. Já měl v nohách tak 150, takže jsem byl z toho hned zkraje trochu rozčarovaný. V tréninku jsem běžel 30 kilometrů, třikrát tu svoji trať na Chvalčov a zpátky, s časem něco pod čtyři hodiny. Necítil jsem se při tom nijak zvlášť unavený a říkal si, že mně to musí stačit. To bylo tak 14 dnů před závodem. Asi týden před maratonem se mi taky povedlo zaběhnout v Kroměříži na Bagráku čtvrtmaraton pod hodinu. S tréninkem a vlastní výkonností jsem tedy byl docela spokojený.
Jak jste to v Praze po startu prožíval?
Trať vedla po centru města, po nábřeží Vltavy, hodně i po dláždění. Část závodu propršela a dlažební kostky klouzaly. Do 32. kilometru jsem se cítil parádně a běžel v kuse. První desítka a druhá byly, co se času týká, zhruba na stejné úrovni, a třetí desítka dokonce ještě o nějakou tu vteřinu lepší. Třicet kilometrů jsem měl pod tři a půl hodiny. Tak jsem si začal říkat – limit je sedm hodin, kdybych teď měl jakékoliv potíže, tak to už dojdu. Při závodě se staví mezi pole běžců vodiči, kteří udávají čas. Mají třeba ceduli s udaným časem, a když člověk běží s nimi, dosáhne výsledného času třeba čtyři nebo pět hodin, což je dobré pro orientaci a srovnání. Za vodičem jsem běžel do 32. kilometru. Pak jsem ale dostal velkou křeč do stehna a s tím se trápil skoro až do cíle. Celé jsem to nakonec zvládl ne za pět hodin, jak jsem si podle vodiče představoval, ale za pět hodin dvacet čtyři minuty.
Ve své kategorii jste musel být dost vpředu.
Když jsem se díval na výsledky, v poslední kategorii nad 65 let jsem byl 67., ale mezi českými závodníky, byli tam běžci z 80 států, jsem skončil jako 21. v pořadí.
Maraton i narozeniny máte za sebou, co dál?
Uvidíme, co zdraví dovolí. Plány si zatím radši nechávám pro sebe. Samozřejmě že klasický maraton není všechno, jsou i delší tratě – 100, 200 km, ultramaraton – 6hodinovky, 12hodinovky, 24 a 48 hodin běhu. Syn byl nedávno na Kladně, kde vyhrál 12hodinovku, v republice na 24hodinovce byl pátý. Když člověk trénuje, jeho výkonnost opravdu rychle stoupá.
Na běžcích je podle mě sympatické, že jsou optimisté. Co máte na běhu nejradši?
Člověka běh baví, když se nezadýchává, nepřehřívá, když běží s radostí, když ho nic nenutí k žádnému výkonu, když počítá, jak mu krásně naskakují kilometry. Radost z vlastního výkonu je velice příjemná. Pak si na to člověk zvykne a potřebuje to, cítí se pak lehčí a spokojenější.
Moc Bystřičanů, které bychom postavili s vámi do jedné řady, asi není, snad Oldřich Oškera, blahé paměti.
Určitě jich bude víc. S panem Oškerou jsem se před lety potkával pod Bedlinou. Vzpomínám, že tam měl dlouho svoji trasu na běžky a tu běhával třeba desetkrát dokola. Já jsem tam taky jednou přijel na lyžích a nabídl jsem se, že mu pomůžu udělat stopu. On pak začal v té stopě běhat a já za ním. Nestačil jsem mu. Tehdy už mu taky bylo kolem 70 let.
Co byste poradil úplnému nesportovci do běžeckých začátků?
Že je potřeba prostě vyběhnout a začít. Kolikrát člověk hledá důvody, proč to nejde, a to je to nejhorší. Kolikrát se člověk cítí unavený a říká si, že dneska ne, ale pak se na kousek přemluví a pak ještě na kousek a ono ho to chytne. Domů přijde v klidu, pohodě, osprchuje se a bouchne sebou do postele – to je úžasné. Předpoklad k běhu je v hlavě. Když si člověk neřekne, že něčeho opravdu chce dosáhnout, tak mu to pak jde těžko.
Pro mě běh dlouho neznamenal nic. Pak jsem doma manželku ujišťoval, že ten maraton zkusím maximálně jednou. Teď už vím, že u jednoho asi nezůstane...

Ptala se msch