Stejně jako byla minule představena autorka textu, také já se představím. Jsem vyučen řemeslu. V řádném denním studiu jsem absolvoval průmyslovou a vysokou školu odbornou technickou. Po jisté praxi jsem učil na průmyslové škole v Bystřici pod Hostýnem.  Mám 86 let a základní školu jsem vychodil v ČSR. V době mého života se odehrálo obrovské množství lidských dějů. Proto se zajímám o politické jak domácí, tak i světové dění. Dle Aristotela a Karla Čapka jsem „zoon politikon“, tvor společenský.

V úvodu svého textu „Proč se nebojím syrských rodin, které by mohly bydlet v areálu Sola Gratia“ se autorka pustila do „hlavních“ médií, tedy i do veřejnoprávní ČT. Dodám, že placené každým z nás za objektivitu. Chápe, že kdo tyto zprávy sleduje, propadá zničující hysterii odtržené od reality. Věří, že kdyby lidé měli víc informací, tak by to zmírnilo jejich obavy. Přiznám se, že já jsem došel k jiným závěrům. Občan se s pohrdáním dívá na hysterické lhaní žurnalistů, tak i politiků, všímá si protimluvů, rozumí pravdě a tuto hledá. Klade si otázky, proč takový pohyb obyvatelstva z řady zemí vzniká? Hledá příčinu, aby si zdravým rozumem dal odpověď. Vidí, jak lidé utíkají ze zemí, ve kterých se odehrály boje, ničila se jejich obydlí, jejich domovy, místa života jejich předků. Nemusím jmenovat země, kde vznikly boje, ale byla to dosud řada zemí takto postižených. Boje byly vyprovokovány v zájmu hybatelů světových dějin. Tímto hegemonem jsou stále USA. Domnívají se, že jejich společenský systém je jediný možný na celé Zemi. Provokují lidová povstání, režijně vedená a připravená metodami pokleslých filmů zlých scénáristů. Vždy podnítí boje za svržení vládnoucích despotů, či za nahrazení „špatně zvolené“ vlády. V moderním globálním světě umožňujícím sledovat i přátelské spojence bylo k dispozici vždy obrovské množství příčin k akcím. Ideologicky zpracovaný občan dostal zbraně k napravení nepravostí. Napadený byl stejně vybaven k odporu a k obraně. Nové i novější důvody k bojům se stále rodily. Tvůrci těchto scénářů museli nějakými způsoby, později v rolích mírotvůrců, nastolit v nešťastných místech celého světa klid zbraní. Na světě je řada organizací určená k dohlížení i k udržování míru. Jsou stále k dispozici. Časem se našly nové scénáře k dokonalejšímu řešení. Rozvrácené země se zdevastovaným obyvatelstvem, ekonomicky neschopným zvládnout tíživé a neřešitelné ztráty, dostaly naději. Poskytly ji dnešní informační a mediální prostředky se schopností ukazovat dění na celém světě v přímém přenosu. Ukazují obrovské rozdíly tohoto světa. Nejzajímavější jsou ze života člověka. Na jedné straně děs, krev, války, ničení všech hodnot, a druhá strana, nadbytek, obžerství a potraviny, dívej se, hladový, obilí se používá jako palivo! Dokonalá péče o staré a postižené. Produkuje se téměř všechno bez námahy. Lidé cestují, kam se jim zachce.

Na řadě je další krok. To je rozpohybování z místa utrpení do místa blahobytu. Nikdo tomu nebrání, a hned vzniká byznys „pomoci“ v dlouhých cestách za lepším. Na jejich koncích je téměř biblický ráj. Lidé jsou tam v takové blaženosti a omámení, že do tohoto ráje vítají, mají jídla tolik, že je hází z letadel a rozdávají příchozím. Jsou přáteli každému. Dokonce i tomu kterému je potěšením připravit toho bohorovného Evropana o život, neboť si tím získá VIP místo na věčnosti. A ubožáci, co všechno v utrpení ztratili, se prodírají všemi cestami k nám do ráje. My ale víme, že ani u nás není vše tak, jak si vysnili příchozí. Ani v našem novém evropském unijním uspořádání si nejsme všichni stejně rovni a i naši lidé se domnívají, že ty velké státy v Evropě, ke kterým jsme se v dobré víře přidali, jsou na tom daleko lépe a je jim dobrá každá ruka, co pomáhá k blahobytu.

V současnosti jsme svědky toho, že bylo na našem kontinentě sice vybudováno velké půlmiliardové sdružení států, ale ta euforie zvětšování a zvyšování moci i úrovně lidu způsobila, že jsme zrušili hranice těchto států, i když vnitřní, a dokonce se nějak, ale velmi hloupě, nerespektovaly a nezajistily hranice celého území. Celé EU. Tedy cesta do ráje je dokořán otevřena. Nyní se to „nějak“ řeší, a co bylo zrušeno, se znova staví. Hranice mezi státy. Vůbec se nedaří zavést staré hraniční metody. Z utečenců se stávají vetřelci. Mají se někam přidělovat? Vždyť je to téměř jako při ustájování zvířat. Je to jen ošklivost známá z válečných historií světových válek? I zde a nyní musí dojít k třídění. Kdo to bude v Evropě páchat? Autorka textu to označuje jako dlouhý proces úředníků Ministerstva vnitra. Budou brát otisky prstů, policejně fotografovat i vést pohovory a zkoumat jejich pravdivost. Je třeba ale mít na zřeteli, že k nám putují ubožáci, kteří si s sebou vzali malé děti, aby stav dokumentovali, ale doma mají dětí ještě minimálně víc než prstů na ruce. A ty také čekají na nový domov.

A ještě ve větší patrnosti musíme mít to, že Islám je víra, která ví, že v některých částech Evropy lidé žádnou víru nemají. Věřícím v přesahující bytí jejich existence se tam posmívají a mají je za hloupé zpátečníky. To vede islámské bojovníky za jejich víru k snadnému náboženskému podmanění nevěrců. A ti sem také jdou, a to jako předvoj, jako průzkum pro světovládu.

Autorka uvádí řadu paragrafů s čísly zákonů a roky jejich vydání a domnívá se, že kdo těmto paragrafům nevyhovuje, v Bystřici bydlet nemůže. Dokonce se odvolává na studentku, která se v diplomové práci dopracovala k poznání, že ze Sýrie by k nám přišli lidé ze střední třídy a jsou to vzdělanější vrstvy s finančním zázemím, aby u nás uplatnily své vzdělání anebo mohly studovat či se rekvalifikovat. Dále uvádí několik příkladů Syřanů, kteří se u nás uplatnili. Autorka projevila segregační schopnost, když také uvádí, že chudší míří do uprchlických táborů. Zdůrazňuje, že se snadno učí jazyky a uvádí i stoprocentní znalost českého jazyka.

Závěrem bere čtenáře za přesvědčené a děkuje diakonii, „že nám ukazuje, v čem spočívají ony křesťanské hodnoty, po jejichž dodržování teď mnozí tak hlasitě volají". Jen o křesťanské hodnoty tady ale myslím nejde. S velkým uznáním zdůrazňuji, že Vinohrádek diakonie koupila od restituentů a uvedla do původního stavu, protože po vyvlastnění sloužil jako domov mládeže průmyslovky až do devadesátých let a byl pro tento účel upraven a udržován. Diakonie obnovila krásu tohoto architektonického díla a dala jej do služeb svým věřícím, ale i provozovala jako ubytovací a pohostinské středisko pro veřejnost. Pravděpodobně to diakonii ekonomicky neuspokojovalo, a tak zařízení pronajala soukromníkovi. I zde zjišťovala ekonomické problémy a zařízení uzavřela. V polovině října bude jeden rok bez provozu. Bude-li na nájemné v případě ubytování uprchlíků doplácet stát, mohlo by to být myslím i pro diakonii zajímavé jako třetí pokus…

Mezinárodní situace je dynamická, zběsilá, až se podobá stěhování národů. O něm jsem se dovídal v obecné škole jako o idyle – jedni šli sem a jiní tam. Tak to nebylo a ani dnes nebude. Ti nějak silnější, a ani nezáleží jak, vytlačí ty, kteří jsou nějak slabší, a ani zde nezáleží jak. To je asi perspektiva a nikdo nevíme, z jaké dálky nazíráme. Názory nejsou fakta a to, co vidíme, jsou jen úhly pohledu. Dopouštíme se obrovské chyby tím, že vždy z nějakých důvodů neříkáme pravdu. Někdy je to tím, že je skrytá a obtížně se hledá, někdy proto, že si ji ani netroufáme najít, nebo třeba proto, že bychom se někoho dotkli, někdy proto, že nechceme ublížit sami sobě. Ach ta pravda, to je drahé koření života!