V archivu městského muzea se po letech našel rozhovor o výrobě ohýbaného nábytku v Bystřici pod Hostýnem, který vedla v létě 1999 redaktorka brněnského rozhlasu Marcela Vandrová s Bystřičanem Ing. arch. Jiřím Valterem. Jeho přepis přinášíme na stránkách Zpravodaje jako další příspěvek do souboru zajímavých svědectví o nábytkářské tradici , již založil  Michael Thonet v našem městě před 150 lety. 

Pane inženýre, vy o Thonetu a o fabrice, která získala regionu slávu, víte strašně moc. Kdy a kdo založil v Bystřici pod Hostýnem výrobu ohýbaného nábytku? Ona se dědila z otce na syna, je to tak?
Historie výroby ohýbaného nábytku v Bystřici je strašně dlouhá. Kdybychom šli v čase zpátky, zjistili bychom že už v roce 1861 byla v Bystřici postavena továrna, sice ne jako první, ale jako druhá – Michael Thonet, který vynalezl způsob ohýbání dřeva, začal stavět první továrnu v Koryčanech asi o pět let dříve. Potom v roce 1861 postavil továrnu v Bystřici. Nepřetržitě se tedy v Bystřici vyrábějí židle 138 let. Je to s ohledem na objem, množství typů, které se dělaly, na sortiment a provedení, nepředstavitelná škála a dá se říct, že je to jediná továrna na světě, kde se toto velké množství židlí doposud vyrábí.

 Vy říkáte židle, ale jsou to také krásná polokřesílka a myslím, že výrobků, které z této fabriky vycházely a vycházejí, je určitě velká spousta. Vy jste v Thonetu hodně dlouho pracoval, dnes už máte jinou profesi – učíte na zdejší průmyslové škole, která je, myslím, jako jediná svého druhu zaměřena na bytovou architekturu a umělecké řezbářství v republice?
Ano, je to škola, která byla následně pro tento region vybudována. Vznikla v roce 1952, ale už když Thonet a jeho synové potřebovali zázemí technického ansámblu, který v továrně byl, vznikla v roce 1871 škola, která vychovávala středně technické kádry. Bylo to ve Valašském Meziříčí. Meziříčská škola dávala tomuto regionu dostatek vzdělaných lidí. Michael Thonet, který založil tuto továrnu, měl ještě další továrničky, v Prusinovicích měl velkou pilu, ve Vsetíně, další byly v Kelči apod. Region bylo nutné zásobovat středně technickými pracovníky.
Protože rozvoj této továrny po revoluci (r. 1948, pozn. red.) byl značný, stavěla se nová továrna, která vyráběla několikanásobně větší množství židlí, než bylo běžné předtím. Škola, která je tady v Bystřici, dodávala absolventy nejen do této továrny, ale i do UP závodů, do Koryny apod. a starala se o  střední technické kádry.

Je to tak, že by se absolventi školy nemuseli bát o to, kdo je zaměstná? Že jsou pro továrnu vychováváni?
Dnes už přímo pro ni ne, ale jsou tady takové vztahy, že žáci chodí do továrny na praxi. Není ale řečeno, že bychom je vychovávali jen pro továrnu, platí to pro celou republiku.

Jak se pevné tvrdé dřevo dá ohýbat, jaké finesy se musí dodržovat, aby neprasklo? Ohnout, nebo zlomit, to bylo heslo Thonetů, že?
Ano, ohnout, nebo zlomit, německy biegen, oder brechen, staré heslo původního majitele Michaela Thoneta, který vymyslel způsob jak bukové dřevo ohýbat.

A myslíte, že ho můžete prozradit?
Velmi rád. Ten proces je strašně jednoduchý. Jako každá složitá věc je vždycky v začátku jednoduchá. Pan Thonet přišel na to, jak dřevo nejprve změkčit, potom ohnout a stabilizovat – dát mu formu, kterou ohýbaný nábytek potřebuje. Princip spočívá v tom, že se dřevo plastifikuje, tj. nejprve se napaří. Hranolky, z nichž se židle dělají, různých délek, různých tlouštěk, se napaří v autoklávech asi při 104 °C teplé páry, potom je pracovníci upnou koncovým tlakem, aby tam nedošlo k praskání. Upnou je do tvárnic nebo pásnic a potom buď v ruce nebo na ohýbacích strojích ohnou, zafixují hákem a dají do sušárny, kde je teplota asi 70–80°C. Takto zafixované dřevo leží asi den, tedy přesně 22 hodin, 2 hodiny chladne. Pak ho pracovník vyveze ven a srazí hranolky z forem…

Prý to byla obrovsky těžká práce? Neumím si představit, jak dřevo pruží?
Ano je to velmi náročná práce. Hranolek je někdy až 2 m 20 cm dlouhý, např. pro houpáky, značně široký, protože teprve pak se opracovává a kulatí. Dva pracovníci, kteří to obyčejně ohýbají, musí mít jistý fyzický fond, jistou zručnost, cit pro to, protože každý lamželezo není schopen to ohnout. Musí dřevu rozumět, musí se s ním sžít. Dá se říct, že se toto řemeslo dědilo v celých generacích ohýbačů. Kdysi sem do ohýbárny chodili, i 20 km každý den, nejdříve otec, potom jeho syn i vnuk. Je to velmi těžká práce, ale přitom krásná, když člověk vyrábí takový nádherný nábytek.

Vy jste říkal, že se v továrně, která se dnes jmenuje TON, vyráběl neuvěřitelný počet druhů a vzorů ohýbaného nábytku?
Sortiment výrobků je nepřestavitelný. Samozřejmě že byl poplatný určité době, určitému životnímu stylu, v jakési náladovosti, barevnosti i tvaru. Např. v roce 1904 se v této továrně vyrábělo 1.207 typů – tzn. nepředstavitelný sortiment, protože k tomuto množství typů patřilo ještě různé provedení, některé židle byly čalouněné, druhé byly vyplétané, další měly kana nebo jiné nožní spoje, některé byly vrtané atd. Tento sortiment byla továrna schopná uhlídat, vyrobit a prodat.

Vy jste velký fanda oboru, že? Je to poznat z toho, jak vyprávíte. Než se rozloučíme s tímto krásným nábytkem, vzpomenete si, z doby svého působení, která byla nejvzdálenější exotická země, kam se nábytek z Bystřice dostal, vybaví se vám třeba nějaký hodně speciální zákazník, který nábytek z Bystřice vlastní?
Byla by jich celá řada, od Kanady až po Japonsko. Když jsme u toho Japonska, byl tam třeba nějaký pan Katoh. To byl člověk, který rozuměl věci, jezdil sem. Byl to architekt, který s námi navázal dobré vztahy, a vím, že jsme mu židle dodávali. Zajímavostí bylo, že sedací výška našich židlí se řeže podle české normy. A protože Japonci jsou malého vzrůstu, pan Katoh nemohl sedět na našich židlích. Proto Japonci neodebírali naše židle, které měly 45 cm sedací výšku, ale museli jsme je pro ně o 2 cm zkracovat. Takže jsme vlastně pro tuzemsko vyráběli zmetky, ale pro Japonsko ideální židle…

                 Připravila -eda-