Jaké byly sedmnácté Bystřické zámecké slavnosti

„Vážení milovníci kultury, už jen jediný rok zbývá Bystřickým zámeckých slavnostem k dosažení plnoletosti. Z malé přehlídky založené nadšenci z Bystřického kulturního nadačního fondu se postupem času stala významná kulturní událost, festival, jehož pořadatelem je město Bystřice pod Hostýnem. I když jsme v posledních letech museli snížit počet koncertů, abychom i za ekonomicky nepříznivé situace mohli festivalovou tradici udržet, úroveň nabízených programů zůstala vysoká. Zárukou dramaturgické jednotnosti a umělecké kvality byl i letos Jan Páleníček ze spolupořadatelského sdružení Česká kultura…“
(Starosta města Zdeněk Pánek v úvodním programu slavností)

V letošním roce nabídly Bystřické zámecké slavnosti různorodou paletu hudby i neobvyklou výstavu. Připomeneme si je a zalistujeme při tom, tu pomaleji, tu rychleji, festivalovým mimořádníkem zvaným Zámecké listy.

4. června 2011

Vernisáž výstavy Odkaz Michaela Thoneta

Příprava výstavy v prostorách bystřického zámku trvala bezmála rok a provázela ji spletitá jednání. Některé židle z depozitáře TONu musely být před vystavením restaurovány, Ing. arch. Marek Lehmann se pečlivě věnoval přípravě interiéru a zadal do výroby několik speciálních soklů. Zdokonalena byla elektroinstalace ve všech výstavních prostorách, nově vymalováno a v zelené místnosti zastřena okna, aby návštěvníky expozice vizuálně nerušil pohled na venkovní rekonstrukci zámecké fasády. Architekt Lehmann a autor výstavy thonetolog Jiří Uhlíř pak připravili plán umístění jednotlivých exponátů a informačních textových ploch. Zároveň s tím vznikal ve spolupráci se slovenským grafikem a designerem Michalem Riabičem katalog k výstavě, který nakonec šťastně vyšel v Edici Zpravodaje města Bystřice pod Hostýnem. Samotná instalace výstavy trvala tři dny a téměř i noci. Ale výsledek odpovídal úsilí pořadatelů. Jen do ukončení festivalu Bystřické zámecké slavnosti přišlo na výstavu nazvanou Odkaz Michaela Thoneta 840 návštěvníků. Expozice na bystřickém zámku potrvá do 24 července 2011. Reportáž z výstavy uvidíte také v pořadu ČT Toulavá kamera, který se bude vysílat jednu z prvních červencových nedělí.

Jiří Uhlíř: Slovo thonetolog jsem sebeironicky vymyslel já

(Rozhovor ze Zámeckých listů č. 1/2011)

Autora výstavy Odkaz Michaela Thoneta Jiřího Uhlíře z Újezda u Brna  jsem zastihla na bystřickém zámku v plné práci uprostřed předvýstavního shonu. Sledoval, zda jsou exponáty rozmístěny podle chronologicky a věcně uspořádaného plánu a zda se v interiéru vytvořeném Ing. arch. Markem Lehmannem náležitě vyjímají. Ale protože tahle výstava rozhodně není první v jeho kariéře znalce thonetovské historie, našel si, obcházeje štafle a klopýtaje přes kbelíky, čas i na malý rozhovor. 

Výstavní místnosti se plní nádhernými, hlavně historickými kusy nábytku. Kdo má podle vás největší zásluhu na tom, že z historie rodu Thonetů a z jejich díla se toho tolik zachovalo? 
Sbírku Thonetova nábytku založili sami Thonetové, tedy synové a vnuci Michaela Thoneta v roce 1896 – ke stému výročí jeho narození. Zakládali ji na vsetínském zámku,  to jim ještě patřilo vsetínské panství, právě sem převezli ty nejstarší první kusy z Boppardu a Vídně. Věděli, že se to musí zachovat, protože jejich otec a děd zasáhli do výroby ohýbaného nábytku zásadním způsobem. Vydali tenkrát i cennou knížku o historii firmy  – nejsou tam chyby ani lži, i když si sem tam něco přikrášlili. Je to takový detail, ale například své vlastenectví  a lásku k Vídni projevili přehozením pořadí významných dodávek Thonetova nábytku mimo šlechtické domy. V brožurce píší, že první dodávka Thonetova sedacího nábytku mimo šlechtické domy šla do kavárny Daum ve Vídni, druhá pak do Pešti, do hotelu U Královny anglické. S německým kamarádem jsme ale vypátrali privátní dopisy, z nichž jsme zjistili, že ona první dodávka šla do Pešti – a teprve druhá do vídeňské kavárny…
Thonetové měli o zachování vlastní historie zájem. To firma Jacoba a Josefa Khonů ze Vsetína například k dílu přistupovala čistě podnikatelsky – proto se také nedochovaly téměř žádné historické dokumenty o počátcích jejich činnosti. 

Pamatujete jistě i časy národního podniku TON, jaký byl podle vás v té době vztah k thonetovské tradici?
V tehdejším národním podniku TON ale existovalo množství lidí, kteří o rozumné zachování tradice usilovali. Podařilo se jim například udržet návrhářské studio přímo ve fabrice. Přestože byla snaha přesunout návrháře do Brna. Nakonec zůstalo vývojové pracoviště tady a na těch návrzích z doby socrealismu je vidět, že architekti kteří v tom žili od mládí, znali podstatu dřeva a byli spojeni s výrobou, byli schopnější navrhnout dobrý model, věděli, jak se co vyrábí, co je jak pracné, co si mohou dovolit s materiálem udělat. Bylo to vlastně stejné jako za Thonetů, v době, kdy neexistoval ten šílený kontrast zájmů jako dnes – kdy jsou extra návrhářská pracoviště a ekonomové atd., a designer chudák se někdy diví, jak málo technologové z jeho nápadu zachovali. Ten původní sextet Thonetů, otec a pět synů, pracovali společně, dělali všechno sami, naráz,  pohromadě… Už asi pět let mám k dispozici 120 jejich soukromých dopisů, které se týkají i výroby – z nich lze vyčíst, jak těžko šli dopředu, jak to zpočátku podcenili, jak si představovali, že tovární výroba bude jenom zvětšená dílenská výroba, a jak se mezi sebou dohadovali, co a jak má být – o kolik palců má být to a to opěradlo vyšší a o kolik ten sedák vzadu nižší. To byl optimální způsob, jak vytvořit něco krásného a zároveň účelného. 
Za socialismu bylo ovšem každé udržování tradice podezřelé. Například i doplňování podnikové sbírky, která vlastně má základ v oné sbírce Thonetů. Vzpomínám si, že se sbírka nějaký čas doplňovala i prostřednictvím jakéhosi výměnného obchodu. Když se objevilo v kuchyni či na půdě u nějakého dědečka či babičky něco zajímavého, byla jim výměnou za starý kousek věnována židle nová. Jenže to tak oficiálně nešlo a muselo se s tím bohužel přestat – a proto asi je ve firemní sbírce mezera, hlavně pokud jde o období první republiky. Meziválečná doba, pokud jde o užité umění, je  málo probádaná. To vím sám nejlépe, protože jsem loni dělal v Brně v Moravské galerii výstavu, která byla věnována právě meziválečnému období. Přestože znám dostatek sběratelů a většinu exponátů jsem sháněl sám – nejvíc práce mi dalo sehnat dva exponáty z toho nejobyčejnějšího prvorepublikového sortimentu.

Škoda že klenoty z depozitářů TONu dnes nejsou nikde souborně vystaveny…
Dnešní firma se samozřejmě jako každý výrobní podnik stará hlavně o to, aby prodala svou produkci, to je pochopitelné. A hlavním problémem je asi najít vhodný a dostatečný prostor pro umístění exponátů. Některé historické kusy ze sbírky najdete v  thonetovském zámečku hned u vchodu, ale je to samozřejmě málo.

Když se vrátíme na výstavu, která v místnostech kolem nás právě vzniká, který z vystavených mistrovských kousků si zaslouží nejvíce naší pozornosti? Co nejvíc obdivujete vy?
Odborník má trochu jiný pohled na výstavní exponáty než laik – mně se líbí to, čeho se dochovalo nejméně. Tady na výstavě je několik unikátů. Třeba jediná židle z vídeňského Liechtenštejnského paláce – těch se i v místě samotném zachovalo pouhých sedm kousků, každý jiný. To byl úplně první výrobek Michaela Thoneta, který založil Klasickou řadu I. v průmyslové velkovýrobě. Také tu máme hned sedm boppardských židlí na jediném místě  – to se také často nevidí, to jsem neviděl nikde. Jsou tady tři prvního typu, tři druhého typu a jedno křeslo. A maximálně si cením toho, co je vystaveno na tom kolotoči, kruhovém soklu, ve druhé místnosti věnované experimentálním kusům Augusta Thoneta. To jsou absolutní unikáty, to se prostě nevidí, dva nebo tři, dva podobné, jsou k vidění ve vsetínském muzeu. Každá židle je unikát. Byly vystaveny na některých výstavách koncem 19. století, ale zřejmě se to neujalo. Možná taky proto, že tehdy už nastupovala secese a začalo jít o něco úplně jiného, než co tvořil a v čem dožíval prostřední Thonetův syn August. Ale pro mě jsou to velice zajímavé exponáty.

Všimla jsem si také nápadně nízké židle jakoby s uřezanýma nohama…
To je vzácná zápůjčka od olomouckého starožitníka pana Teichmanna, který sehnal větší množství židlí, jež navrhoval Josef Hoffmann pro kavárnu na výstavě vídeňského Werkbundu v roce 1930. Opěradlo i sedák jsou překližkové a v opěradle je dvanáct 4,5 cm velkých otvorů. Židle je opravdu o celých pět cm nižší, než běžně bývá (sedák jenom 41 cm) – předpokládalo se, že do kavárny to bude pohodlnější. Výška, která kontrastuje s výškou okolostojících židlí je tedy záměrná, původní – ty nohy rozhodně nejsou uřezány… Jde o velmi vzácnou židli. Ty exponáty od pana Teichmanna jsou jediné, o nichž v tomto státě vím. Ani muzeum užitého umění ve Vídni tuto židli nemá. Vyrobilo se toho jen pár kousků pro kavárnu. Tentýž typ se ale vyrábí dodnes i tady v Bystřici,  jen mírně upravený. 

Nejsou tu kupodivu jen židle, křesílka a stolky. K čemu sloužila tahle masivní dřevěná spirála připomínající hodinové pero v nadživotní velikosti?
Thonetové už ve své době dělali něco, čemu se dnes říká marketing. A spirály jsou vlastně speciálně vyrobené předváděcí výrobky, kterými se firma prezentovala na výstavách. Vyrobili toho víc, TON má i takovou tu kvazi-židli vyrobenou ze dvou patnáctimetrových tyčí – ona dnes stojí u vchodu do Thonetovy vily. Vlastně to židle není, jenom ji připomíná. Tady ji nemáme, ale myslím, že je všeobecně známá. Nechtěli jsme tedy ochuzovat prostor ve vile a dávat ji na výstavu. Nevypadá na to, ale údajně měla unést tři tuny. Dneska už si to ovšem nikdo netroufne experimentálně vyzkoušet.

Slovo thonetolog je pro mě úplně nové. Jak vlastně vypadá typický thonetolog? Kdo to je?
Thonetolog? No, to není pouhý sběratel, je to člověk, kterého zajímá historie firmy Thonet, ví něco o technologii, ale hlavně mu jde o tu historii. Nemusí být sběratelem ikon, originálů katalogů, písemností. Ano, je to krásné, když si tím vyzdobím přijímací salon, ale thonetologovi stačí kopie, on si ji pořídí, aby se z ní něco dozvěděl. Je to člověk zanícený, přesný, schopný organizovat věci. No, musí mít osobní vlastnosti spíše pruské než české… Thonetologové jsou jistě i detailisté. A v rámci svého oboru se ještě specializují. Třeba ve Vídni je jistý dvorní rada Lang, bývalý náměstek generálního ředitele rakouské národní knihovny, a ten se specializuje na nejstarší vídeňské kousky. Má poměrně malou sbírečku, ale pro něj takový počet vrstev v opěradle schwarzenberské židle z roku 1850 není problémem, to vysype z rukávu.  Mojí specializací jsou zase autorské návrhy, Loos, Prutscher, Hoffmann až po českého Kotěru. A zajímá mě první republika, období pořád ještě trochu opovrhované.  Tak to jsme my, thonetologové. To slovo jsem sebeironicky vymyslel já.

Děkuji za rozhovor.                                                                                                                             Ilona Musichina

4. června 2011

Musica bellissima

Slavnosti zahájil koncert staré hudby hrané na překrásné staré nástroje. Nejmalebnější bylo cembalo Evy Čierne Tornové, nejpřekvapivější dlouhý útlý krk arciloutny Miloslava Študenta. Kouzelně znělo i traverso (starobylá příčná flétna) Lucie Pelíškové vyrobené ze zimostrázového dřeva. 

7. června 2011

Roman Dragoun

Zpěvák, skladatel a klávesista Roman Dragoun několik týdnů před koncertem oznámil, že se k nám těší, a jediným jeho přáním vůči pořadatelům BZS byl klavír. V roce 2009 na bystřickém zámeckém nádvoří koncertoval společně s rockovou formací T4 a loudonské arkády se otřásaly v rytmu udávaném energickými údery bicích  a za  syrového zvuku elektrických kytar. Tentokrát však Roman Dragoun přijel sám a to mělo také svůj půvab. Potvrdilo se, že některé jeho písně jsou opravdu nejsilnější právě v doprovodu klavíru, třeba i zámeckého. 

9. června 2011

Irvin Venyš – klarinet, Martin Kasík – klavír

Tento koncert přinesl posluchačům dialog klarinetu a klavíru. Klarinetista Irvin Venyš se projevil jako suverénní umělec ovládající mistrně svůj nástroj a jak se psalo v třetích Zámeckých listech, „jeho pianissimo bylo úžasné, měkké, jemné a zastavující dech přítomných posluchačů“. Doprovody klavíristy Martina Kasíka byly skvostné,  přesné, hrané se skvělou  úhozovou technikou. V publiku tentokrát kromě skalních příznivců BZS sedělo i mnoho posluchačů oboru klarinet, kteří i se svým profesorem přijeli z dálky, aby podpořili Irvina Venyše, ale hlavně si v bezprostředním kontaktu poslechli a „nakoukali“, jak se dělá krásná muzika.

14. června 2011

Jazzmazec

Tentokrát se v zámeckém sále hrál fusionjazz, tedy jazz míchaný, možná také přesahující, zkrátka jazz, který přijímá mnohé prvky odjinud,  z vážné hudby, ale především z jiných odvětví jazzu a rocku. Autorem většiny skladeb byl lídr kapely Luboš Malý. Posluchači ocenili jejich poetiku. Tak krásně vyjadřovaly hudební myšlenku – třeba ta o Múze se svěšenými křídly. Rockovější rytmy střídala tempa pomalejší, skladby měly velmi zvláštní melodie, některé až magicky. Rozhodně to nebyl popík, který by vystačil se třemi harmonickými funkcemi a spoustou decibelů.

19. června 2011

Orchestr Atlantis, Pavla Švestková – mezzosoprán, Jan Páleníček – violoncello

Na závěrečném koncertě letošního ročníku BZS se představil orchestr Atlantis se svým dirigentem Vítězslavem Podrazilem. Toto ani ne dvacetičlenné těleso předneslo díla barokního a klasicistního repertoáru.  Jako sólisté se představili mezzosopranistka Pavla Švestková a Jan Páleníček.
 Pavla Švestková, specialistka na barokní hudbu, přednesla několik ukázek z díla  A. Vivaldiho a J. Haydna. Její výtečná technická připravenost jí umožňuje přesně intonovat i v těch nejobtížnějších finesách. Dechově zvládá všechna úskalí interpretovaných skladeb, takže její projev působí lehce, pohodově a  vyvolává u posluchačů dojem samozřejmosti a přirozenosti. Její umění ve spojení s její ženskou krásou zanechalo v posluchačích nejlepší dojem.
Páleníčkovo podání Haydnova cellového koncertu č. 2 D dur  přesvědčilo posluchače, že to pro interpreta rozhodně není dílo odpočinkové.  Každá z vět přináší jiný technický problém, s nímž se interpret musí vyrovnat. Jan Páleníček již dílo interpretoval, a dokonce nahrál.  I nejproblematičtější místa mu znějí,  zejména některé partie 1. věty hrané ve vysokých polohách. Jsou to místa, kde se prokazuje hráčova technika i muzikalita. Byť tento koncert nepatří mezi nejefektnější díla violoncellové literatury, sólista jeho provedením bezesporu zaujal a přesvědčil, že jedno z předních míst našeho koncertního umění zaujímá zcela oprávněně.
Orchestr Atlantis doprovázel oba sólisty s citem. Dirigent  uzpůsobil dynamiku doprovodu i tempa  akustickým okolnostem chrámu sv. Jiljí a sólové party vyzněly proto jako skuteční protagonisté skladeb.  Hodný ocenění byl výkon obou hobojistů, kteří s bravurou přednesli své party ve známém Příjezdu královny ze Sáby  ze 3. dílu Vivaldiho oratoria Šalamoun.

Koncert orchestru Atlantis a jeho sólistů byl důstojným zakončením 17. ročníku BZS. Snad se  jejich 18. ročník setká s větším zájmem a pochopením jak sponzorů, tak především bystřických posluchačů. Příprava  Bystřických zámeckých slavností a jejich pořádání je tvrdá práce, která, nenajde-li ohlas u posluchačů, je zbytečná a marná.

           PaM, msch