Pokračujeme ve fotoprohlídce expozice bystřického muzea a dostáváme se z první místnosti do druhé, k vitrínám s rajnochovickou keramikou.  Podobně jako keramika z jihomoravských Olomučan, o níž jsme se zmiňovali v minulém čísle, i rajnochovická keramika byla určena především pro středně majetné vrstvy obyvatel menších měst Byla ale známa i ve Vídni. Pod názvem rajnochovická keramika se skrývá nádobí vyráběné nejen v Rajnochovicích, ale také v Loukově, Lázech a Mikulůvce.

V literatuře se můžeme setkat s informací, že po zániku bystřické manufaktury na výrobu kameninového nádobí vznikla továrna rajnochovická, která zaměstnala dělníky z Bystřice. Jako datum zániku bystřické toufárny se sice uvádí rok 1805, ale pracovat se přestávalo postupně. První zprávy o keramických dílnách v Rajnochovicích se objevují v roce 1810, první jednání mezi zakladateli dílen bratry Löblovými z Bystřice a úředníky panství Kelč, pod nějž tehdy Rajnochovice patřily, se odehrálo už v roce 1809. Bratři Löblové si jako místo svého podnikání vybrali 100 sáhů dlouhé území (tj. přibližně 180 m) v údolí Rosošného potoka. Nově vybudovaný podnik nesl název Steingutfabrik (tzn. továrna na kameninové zboží) a tvořila jej dřevěná provozní budova s pecí na vypalování nádobí a vodní mlýn na mletí hlíny. V továrně pracovali tři dělníci, výrobu vedl František Löbl. Keramická hlína se dovážela z Rudic u Blanska. Továrna vyráběla talíře, šálky na kávu, dózy, mísy různých velikostí i tvarů na salát i polévku, konvice, cukřenky i kalamáře. Po smrti Františka Löbla vedla dílnu jeho manželka Vincencie a potom syn František. Ten byl ale nucen  z finančních důvodů dílnu v roce 1842 prodat.

Novým majitelem se stal Florián Urbiš, který přinesl továrně prosperitu. Keramické nádobí začal vyrábět z místního železitého jílu zvaného majolín, který po vypálení tvořil červenohnědý střep. Nádobí s žíhaným dekorem pokrývala čirá glazura. Tím, že se hlína přestala dovážet a používal se místní jíl, se výroba podstatně zlevnila. Nádobí mělo empirové tvary a bylo opět určeno pro obyvatele menších měst. Zároveň se už ale objevují i první výrobky určené pro obyvatele venkova.

Florián Urbiš zaměstnával ve čtyřicátých letech 19. století pět dělníků a sám také v továrně pracoval. S rozvojem továrny musel přijmout i nové dělníky, takže v době největší prosperity pracovalo pro Urbiše 15 dělníků. V továrně bylo osm hrnčířských kruhů, kromě točeného nádobí se talíře zatáčely i do plasticky zdobených matric, ucha a plastické ozdoby se lisovaly do dřevěných nebo sádrových forem. Jeden dělník vytočil za den okolo 150 kusů nádobí. Florián Urbiš spolu se svými dělníky vyráběl talíře, mísy, šálky, konvičky, pohárky, květináče, kalamáře, dózy, džbánky, závaží k hodinám, kalamáře i svícny. Nádobí bylo buď hnědé se světlým proškrabovaným vzorem, nebo mělo mramorovaný hnědo-smetanový vzor zvaný trasaco. Kromě nejtypičtějšího trasacovaného nádobí a nádobí s hnědou glazurou s proškrabovanými kyticemi nebo pruhy, se ve vsetínském muzeu dochovaly také dvě soudkovité holby na pivo, na nichž je proškrabovaný vzor bohatější – v jednom případě se jedná o motiv umučení sv. Šebestána, ve druhém vedení zloděje. K těmto dvěma holbám lze připojit také dva džbány, s podobným dekorem: džbán s víčkem a monogramem AJ 1850 z majetku Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm a mezi návštěvníky velmi oblíbený džbán se satirickým textem a obrázkem muže vedoucího starého koně, který se nachází v expozici bystřického muzea. Za své výrobky obdržel Florian Urbiš na rakouské průmyslové výstavě v roce 1845 čestné uznání.

   Už v padesátých letech se dostal do finančních potíží i Florián Urbiš. Finanční situaci pomohl na čas vyřešit sňatek jeho dcery, na konci padesátých let továrna opět prosperovala a v 60. letech se dokonce přestavovala původní dřevěná dílna na kamennou provozní budovu.  V sedmdesátých letech se projevily ve společnosti následky prusko-rakouské vály, a továrna se opět zadlužila. Vázl obchod a výroba se postupně snižovala. Keramickému nádobí z Rajnochovic, podobně jako ostatním keramickým výrobkům z jiných firem silně konkurovalo nádobí z porcelánu  i smaltovaného plechu. Rajnochovická keramika se přestala vyrábět v roce 1896, novým majitelem se stala bystřická záložna, která jej prodala v roce 1905 olomouckému arcibiskupství. Na místě zbouraných dílen byly postaveny byty pro dělníky, z obytné budovy se stala hájovna.

   Rajnochovického nádobí (ať už bylo vyrobeno v Rajnochovicích, Mikulůvce, Lázech nebo Loukově) se mezi lidmi na Bystřicku a Vsetínsku dochovalo poměrně hodně. Poznáte je podle značek vtlačených na dně. Výrobky z let 1810 – 1842 měly vtlačené značky J. L. Reinoch a FL Reinochowitz, pozdější produkce Floriána Urbiše měla označení Keltsch. Jednotlivé výrobky se ještě označovaly číslem uvedeným na uchu džbánku nebo hrnku. Některé výrobky nejsou značeny vůbec.

   Na konci 60. a počátku 70. let 20. století bylo vyrobeno menší množství kopií rajnochovických džbánků s hnědou glazurou se dvěma proškrabovanými světlými pruhy. Tyto výrobky už samozřejmě značku Keltsch nenesou.

 -eda-