Do jejich majetku se z dnešního pohledu dostalo městečko téměř „zadarmo“. Když byl totiž Václav Bítovský z Bítova odsouzen za účast na povstání českých stavů, byla mu jeho panství zabavena. Na začátku 17. století patřil sousední Holešov Ladislavovi z Lobkovic. Ten zemřel v roce 1621 a po něm dědil jeho majetky jeho mladší bratr Zdeněk Vojtěch. Spolu s Holešovem získal také panství bystřické.

Lobkovicové

Lobkovicové byli velmi rozvětvený rod, většina z jeho členů zastávala vysoké funkce jak na císařském dvoře, tak i na poli církevním. Pravděpodobně nejznámějším členem rodu se stal Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, který žil na přelomu 15. a 16. století a mimo své politické i církevní funkce se věnoval sbírání knih a také jejich psaní. Založil největší českou šlechtickou knihovnu na našem území, cestoval do Středomoří, na Rhodos, Krétu, do Sýrie, Palestiny i Egypta.

V 15. století se rod Lobkoviců rozdělil na dvě linie Hasištejnské z Lobkovic a Popely z Lobkovic. V následujících letech se Hasištejnští dělili dál, nejdříve na dvě linie, potom na další čtyři. Původní Hasištejnská větev sice vymřela po meči, po přeslici ale dodnes žije v Bavorsku. Popelové se také dělili do dalších linií, na přelomu 15. a 16. století do dvou, později do dalších osmi, z nichž dodnes žije větev mělnická a roudnická.

Prapůvodním sídlem rodu je pravděpodobně Újezd u České Lípy, prvním známým členem rodu byl rytíř Mareš z Újezda, který se v pramenech objevuje ve 14. století. Jeden z Marešových tří synů, Mikuláš z Újezda (zemřel mezi lety 1435 a 1441) získal v letech 1409 až 1410 polabskou ves Lobkovice, podle níž se začal psát on a po něm i veškeré potomstvo. Ve vsi pravděpodobně vystavěl tvrz. Roku 1417 byl jmenován nejvyšším písařem zemských desk a o rok později k jeho majetkům přibyl i Hasištejn

Praotcem Hasištejnských byl Mikuláš. Ač katolík, působil ve službách krále Jiřího z Poděbrad. Rodové jméno Popel je pravděpodobně odvozeno od vsi Popelovice na Českolipsku. Jméno užívala linie až do poloviny 17. století. Po vymření Hasištejnských už nebylo třeba od sebe větve odlišovat a zůstal už jen přídomek „z Lobkovic“. Prvním Popelem byl Jan (zemřel v roce 1470), který spravoval Lobkovice a Hlubokou.

Kromě Hasištejna a Lobkovic patřila rodu v historii Bílina, Osek, Duchcov, Tachov, Peruc, Nová Bystřice, Kost, Chlumec, Zbiroh, některá panství v německé Horní Falci, Vysoký Chlumec, Jistebnice, Nelahozeves, Roudnice, Mělník, nebo zámek Jezeří, který je v současné době v centru pozornosti kvůli propadům způsobeným důlní činností v jeho bezprostředním okolí.

Jak jsme se už zmínili, patřili Lobkovicové k nejvýznamnějším šlechtickým rodům na českém území. Zastávali mimo jiné funkce nejvyššího lovčího, dvorského sudího, královského rady, nejvyššího mincmistra, a dokonce i královského místodržícího. August Antonín Josef (z mělnické větve) byl habsburským vyslancem v Madridu, mecenášem věd a umění, zvláště hudby, Antonín Isidor se aktivně zapojil do příprav založení Národního muzea, František Jiří věnoval péči nemocným a trpícím a na dobročinné účely přispíval obrovskými finančními částkami. Jiří Kristián (1835–1908) byl rovněž vychováván ve vlasteneckém duchu, později působil ve funkci nejvyššího maršálka království českého, jeho syn podnikal v průmyslu a byl také nadšeným sportovcem (Sport se mu ovšem stal osudným a na automobilových závodech při reprezentaci Československa tragicky zahynul).

Majitel Holešova Ladislav byl moravským zemským hejtmanem, horlivým příznivcem protireformace a pronásledovatelem členů jednoty bratrské, budovy sborů jednoty bratrské předával jezuitům. Na holešovskou faru dosadil Jana Sarkandra. Protože Ladislavův stejnojmenný syn zemřel v mládí bez potomků připadla veškerá panství Zdeňku Vojtěchovi.

Zdeněk Vojtěch Popel kníže z Lobkovic se narodil v roce 1568 do rodiny vzdělaného šlechtice Ladislava Popela z Lobkovic a jeho manželky Jany Berkové z Dubé a Lipé jako nejmladší z jejich tří synů. V duchu rodové tradice získal katolickou výchovu a jezuitské vzdělání v pražském Klementinu. V rámci tohoto vzdělání absolvoval také tzv. kavalírské cesty po Itálii, Španělsku a Portugalsku. Po návratu z cest se stal dvorním radou na císařském dvoře a v roce 1599 byl jmenován nejvyšším kancléřem Království českého. O čtyři roky později se oženil z Polyxenou rozenou z Pernštejna (1566–1642).

Polyxena byla nejvýznamnější šlechtičnou české renesance, jejím otcem byl vysoce postavený Vilém z Pernštejna, matka byla španělská šlechtična Marie Manrique de Lara y Mendoza. Prvním Polyxeniným manželem se stal  Vilém z Rožmberka. Manželství bylo bezdětné, a tak se po Vilémově smrti stala Polyxena dědičkou některých rožmberských statků, především si ale jako dědictví prosadila rožmberskou obrazárnu. Po druhé se provdala za Zdeňka Vojtěcha z Lobkovic.

Zdeněk Vojtěch byl prvním držitelem řádu zlatého rouna. (po něm drželo toto významné ocenění ještě 16 dalších členů rodu, čímž se rodina řadí k nejúspěšnějším v celé monarchii). Zdeněk Vojtěch byl povýšen do knížecího stavu. Zemřel v roce 1628 a po jeho smrti spravovala celý rodový majetek Polyxena.

Jejich syn Václav Eusebius (1609–1677) rozšířil roku 1646 lobkovické statky v Čechách a na Moravě i o polské knížectví Zaháňské, byl dvakrát ženat s Johanou Myškovou ze Žlunic (1600–1650) a Augustou Sofií falckraběnkou z Rhein – Sulzbachu (1624–1682). S oběma manželkami měl celkem pět dětí, tři zemřely v dětském věku.

Ani Zdeněk Vojtěch, ani Václav Eusebius v Bystřici nikdy nesídlili, takže zámek nebyl dobře zařízen. Správní úřednictvo sídlilo v Holešově a bystřický zámek zůstal od roku 1622, kdy jej vypálily španělské vojenské oddíly, nadlouho úplně neopraven.

Své středomoravské majetky prodal Václav Eusebius 17. prosince 1650 štýrskému šlechtici Janu hraběti z Rottalu.
   
-eda-