Vaše mísa na ovoce se nepodobá žádné jiné…
Představte si, jen o dvacet hlasů za vítězem! Mezi soutěžícími bylo hodně keramiků, někteří s dlouholetými zkušenostmi, tak si toho ocenění náležitě vážím. Ale stejně – jenom dvacet – a bystřická keramika mohla být někde zapsaná zlatým písmem.
Připomíná mi – lampu, zvon, hrušku, včelí úl, anděla... Je to vlastně více věcí najednou.
Chtěla jsem, aby to bylo něco jiného než klasická mísa, napadlo mě udělat mísu s vysokou poklicí ve tvaru postavy. První nápad vznikl právě při jedné z mých návštěv Hostýna. Bývají odtud vidět nádherné západy slunce a často se mi stává, že při meditaci nad tou krásou něco vymyslím a pak to zkusím z hlíny vytvořit. Mísa měla být vzdušná a trochu průhledná, aby ji oživily barvy a vůně ovoce, které se pak zase ukryjí pod poklicí. A měla připomínat anděla.
Jakou keramiku tvoříte? Jaký je váš styl?
Bílá glazura, na tu mám atest, hnědý povrch, zdobení spirálkami. Dělám točenou i modelovanou keramiku . Nádoby i sošky. Chci, aby keramika působila původně a aby měla přírodní barvy. Vzory nemám. Začínala jsem před šesti lety úplně od píky, a tak jsem se na nic neohlížela. Nechtěla jsem kopírovat, ale vytvořit si něco svého. Ani dnes si moc jinou keramiku neprohlížím. Chci být svá.
Jaké byly vaše keramické začátky?
Vypracovala jsem podnikatelský projekt a získala dotaci do začátků. Pak přišel rekvalifikační kurz v Brně pod vedením zkušené mistrové paní Ivanky. Ta už bohužel není mezi námi, ale pokud se na mě shora dívá, myslím, že má radost. Ta žena byla výjimečná nejen jako mistrová, ale také jako člověk a přítel. Otevřené srdce měla pro všechny. Při své každodenní práci si na ni nejednou se slzami v očích vzpomenu. A abych se mohla věnovat dětem a pořádat pro ně kurzy keramiky, absolvovala jsem po střední podnikatelské škole ještě pedagogické minimum – vychovatelství na vysoké škole. Se zřízením dílny v roce 2006 mi moc pomohli tatínek a bratr.
Kdo si sám zkusil práci na hrnčířském kruhu, ví, že je sakramentsky těžká…
Když jsem začínala, tak to byly hodiny a hodiny sezení u kruhu. Stačí malá nepozornost nebo miniaturní zpětný pohyb, a už je zle. Chce to cvik. Než jsem vytočila 10cm hrníček, aby se dal prodat, trvalo to. Kruh všechno cítí. Pokud má člověk špatnou náladu, nic pěkného neudělá. Teď už vytočím i opravdu vysoké věci, i když je to, pravda, fyzicky náročné.
Jak se to tedy dělá?
Napřed si zpracujete hlínu a nachystáte hroudu. Tu potom dáte na střed talíře a roztočíte kruh. Rukama se snažíte udržet hlínu na středu a tím ji vycentrovat. Nesmí se vám házet ze strany na stranu. A pak, aby se hlína hezky uskládala, táhnete ji několikrát nahoru a zas dolů. Do vycentrované hlíny se zasunují prsty a snažíte se hlínu roztáhnout. Pak se vytvoří dno nádoby a ukazováčky táhnete hlínu nahoru. Pokud máte zkušenosti, můžete si s s tím hrát a je čistě na vás, jestli vyrobíte zvonek, misku, medovník… Výrobky pak vypaluju na vysokou teplotu. Dopředu nikdy nevíte, jestli se dílo podaří. Stává se, že v různých fázích výroby dojde k poškození nebo úplnému zničení toho, co jste vytvořili. Každé otevření pece po výpalu je zahaleno napětím. Stejně to ale stojí zato. Mně se ale na tom všem líbí, že až tady jednou nebudu, tak se to, co jsem udělala, nerozpadne, jen rozbije, ale nerozpadne, střepy zůstanou.
Vím, že chováte bernské salašnické psy. Není pes v keramické dílně tak trochu jako slon v porcelánu?
Moje holky jsou tady od štěňátka, jsou zvyklé být se mnou, když vyrábím. Když byly malé, párkrát v dílně skočily na desku s výrobky a všechno se sesypalo. Ale naučila jsem je včas, co nesmějí, a od té doby kolem hotových hrnečků našlapují opatrně a jezdí se mnou i na jarmarky. Psi jdou s keramikou dohromady výborně. Když už dlouho sama sedím u práce, vytáhnou mě ven, mezi lidi. Anny Mary a Angel, říkám jim holky, jsou moc šikovné. Mají certifikát pracovního psa, jsou cvičené pro canisterapii a dosáhly ocenění na mnoha i mezinárodních soutěžích. Bernášci mají zlatou povahu a pro canisterapii jsou jako dělaní – trpěliví, velcí, mají krásný kožich a dětem se líbí. Navštěvuji s nimi základní školy a jezdíme do Zlína k dětem se závažnými zdravotními problémy. Spolupracujeme také s Kynologickým záchranným sborem Zlínského kraje a máme zkušenosti se slaňováním a vyhledáváním osob v sutinách. Jezdíme na cvičení do kynologického klubu do Mrlínka, na výstavy. Nejvíce si cením prvního a druhého místa ve třídě pracovní na klubové výstavě bernských salašnických psů v Rožnově pod Radhoštěm, která se konala začátkem června letošního roku. Potkávám lidi a získávám zkušenosti. Stále se učím, začínám a znovu se učím. O prázdninách by se nám navíc měla narodit nová štěňátka. To se pak v dílně nějaký čas neukážu.
Co vás kromě keramiky a kynologie ještě láká?
Když mě láká úplně všechno… Ale ten čas… V lednu jsem začala tancovat salsu. Hraju na kytaru a miluju jízdu na koni. Vždycky mě ve škole štvalo, když mě do něčeho nutili a říkali, co a jak musím. Ráda si dělám věci podle svého. Když jsem byla malá, vždycky jsem chtěla být zedníkem, ale to mi tatínek zakázal, že to není práce pro ženskou – tak teď aspoň s jeho pomocí opravuju chalupu. A původně jsem vlastně vyučená číšnice a kuchařka. Nedáte si pomazánku?
                                                                                                                                                                                      msch