Milí čtenáři,

v balzové krabici od doutníků pocházející bůhvíodkud jsem našla babiččiny staré nástěnné kalendáře, které svého času sloužily jako deník. „Ještě trochu sněžilo. Dávali jsme kamínka do skleníku. Sláva, našla jsem ztracené hodinky! Teta Lída poslala semínka,“ zapsala si babička na přelomu února a března 1978. Co bych si tak o letošním předjaří mohla zapsat já?
Je podivně. Nikdo nevěří, že by už mělo přijít jaro a všichni jako by očekávali útok ze zálohy. Slunce má chvíli mánii, chvíli depresi, v kopcích kvete podběl lékařský a devětsil bílý, na horním toku Bystřičky lze najít místa tak výjimečně tichá, že je slyšet, jak se tam v neděli odpoledne přetlačuje proud řeky s protivětrem. Rostlinám v herbáři bystřického Němce Ernsta Lustiga je už nejmíň sto let, ale stále jsou si podobné – Viola odorata, Bellis perennis.  

Na křižovatce káceli strom a všichni se dívali. Vlastně na tom nic nebylo – město je plné stromů, ještě ospalých. Platany jako stádo slonů u cesty stále čekají na svého pána Oliviera, kořeny lip u kostela, jak potvrdili archeologové předloni na podzim, se dotýkají kostí našich předků, další čtyři srdčité stromy na náměstí stojí v kroužku jako báby kolem studny a šuškají si, co všechno už viděly. Proč je nám tak divně, když padá starý dutý strom? „Chodíval jsem kolem něj do školy.“ „Dávali jsme si u něj sraz.“ „Denně se na něj dívám z okna.“ „Fotily jsme se u něj s dcerou, když jí byly tři.“ Strom je trochu jako my, s léty přibývá v pase a jako někteří z nás je starousedlý – stojí u cesty s turistickou značkou na břiše, ale nikdy nevykročí. Kdyby to udělal, začali bychom se bát. Naštěstí jen jedinkrát v jednom románovém domě na Větrné hůrce pronikla větev stromu oknem do pokoje a změnila se v lidskou ruku… Strom je v seznamu základních tří věcí, které by měl pro svět obstarat kromě syna a domu správný muž. Strom jako člověk roste pomalu. Strom nás vidí z výšky v nejrůznějších časech, a když se kácí, bere si to všechno s sebou. Poslední poctou bystřickému černému topolu z křižovatky Chvalčov-Hostýn ať jsou obrázky v tomto čísle.

A ještě jedna věc pozorovatelná při záklonu hlavy vzbudila časně zjara pozornost bystřických Bělidel – tenisky na drátech. Nad chodníkem do kopečka se pár dní houpaly zavěšené pánské tenisky svázané tkaničkami k sobě. To se asi kluci po cestě z tělocviku pěkně trefili, myslela jsem si, dokud jsem nenarazila na facebookové stránky nazvané „Záhada tenisek na drátech elektrického vedení“. „To nevíš, že tenisky na drátě znamenají blízkost drogového dealera?“ podivila se starší dcera. „V Argentině si pověšenými teniskami značí gangy své teritorium,“ tvrdil hlas na Facebooku. „Vlakovou zastávku Stodolní v centru Ostravy zdobí boty pověšené na drátech,“ hlásil Moravskoslezský deník, „visí tam už několik párů bot, včetně zelených plaveckých ploutví. Někteří lidé to pokládají za streetart.“ Hloučky Bělidlanů se každý den tázavě zastavovaly pod teniskami, až jednou odpoledne – tenisky zmizely, aniž by pod nimi vyrostly jakékoliv omamné trávy. Tak to tedy bylo jen umění, oddechla jsem si a šla domů, kde mi pod oknem roste strom, který před časy vysadil můj děda, abychom to neměli daleko pro lipový květ.

Možná jsem si o letošním předjaří měla zapsat něco důležitějšího. Kdo ví? Každopádně všechno ostatní najdete na následujících stránkách.

Ilona Musichina