Milí čtenáři,

opravdu dlouho už se nestalo, aby se od jednoho editorialu ke druhému vůbec nezměnily povětrnostní podmínky. Venku je nejteplejší konec srpna za posledních 234 let, pod sochou sv. Jana Nepomuckého ohlodávají vosy odhozenou hrušku, kolem mateřské školy U Rybníčka se line horká vůně nového pryžového hřiště. Zoufalství města nad neradostným vzhledem Salzkottenské promenády dosáhlo v půli posledního prázdninového měsíce vrcholu. Týden před slavnostním otevřením, když už byly rozeslány všechny oficiální pozvánky zahraničním hostům, vypadala tráva jako po odjezdu cirkusu disponujícího velkým počtem slonů, zatímco Bystřička, nehybná a vyhublá na kamení, se zelenala žabincem. Skvělý barokní koncert nakonec na Hostýně protrhl oblohu a promenádu i s celým městem omyla bouřka. Zkrátka při tom nepřišla ani violoncellová sekce pod kupolí hrajícího orchestru a cembalo. Napršelo, uschlo. Přestože má vedro zas váhu stropu faraonovy hrobky pomalu klesajícího na hlavu vetřelce, Zpravodaj mu vzdoruje a zůstává nevysychající domácí studnicí informací a inspirace.

Využili jsme nabídky místního Centra vojenského materiálu a šli za vás na zvídavou návštěvu do ohromujícího světa laboratoří a polních nemocnic ukrytého v místní zámecké zahradě. Cestovali jsme v čase bystřickým zámkem s hrabětem Janem z Rottalu, zacpávali si uši při startovním výstřelu, když 188 běžců vyráželo z náměstí na kopec ke svatohostýnské rozhledně. Dokonce jsme si vyfotili i tu novou na Kelčském Javorníku. Sledovali jsme spolu s vedením města jednání týkající se plánovaného zrušení místního pracoviště finančního úřadu a mapovali situaci kolem možného příchodu uprchlických rodin do areálu Sola Gratia. Pod nově opravený silniční most ve směru na Sovadinu už by se zase vešel jako za starých časů povoz s koněm a po jeho povrchu se jezdí hladce. Zveme vás na dřevosochařské sympozium, výstavu grafiky, novou expozici ohýbaných židlí a Noc Loudonů. Pomáhali jsme otevírat výstavu Rytecké umění na známkách sestavenou ze sbírek členů místního klubu filatelistů Antonína Mužného a Josefa Nedbala a objevili při tom díky pokladům z rodinného archivu Bystřičanky Jaroslavy Navrátilové zajímavou osobnost význačného českého grafika a rytce Eduarda Karla, jejího praprastrýce. Brzy o něm napíšeme víc.

Kdo na výstavu přišel s lupou v kapse, dobře udělal. Jen tak mohl plně docenit dokonalost přesně umístěných vlasových linií tištěných z hloubky a tvořících věrné miniatury mnohdy rozměrných uměleckých děl. Kdyby některá z nepatrných čar chyběla, obraz by už nebyl dokonalý. Každý je vlastně tak trochu rytcem. Díváte se na rytinu zblízka a myslíte na svou vlastní nepatrnou stopu, nezbytný škrábanec na obraze světa, na stopu kteréhokoliv člověka kdekoliv. Žiju v malém městě, a co je blízko, vidím ostře. Jen vzdálené obrazy se mi mlží. „To vážně ještě nemáte žádné brýle?“ upřela na mě vlídné oči za skly sestřička v oční ambulanci a nakonec mi předepsali skla do dálky. Pracuji na svém titěrném díle a stále váhám, zda si je vyzvednout…
Krásné září.

Ilona Musichina