Milí čtenáři,

opět píši své první slovo na poslední chvíli. Není za pět minut dvanáct, ale za pět minut půlnoc. Ráno najdou tyto řádky v mailu v tiskárně a Zpravodaj se začne vyrábět. V celém domě je ticho, všichni už šli spát. Za normálních okolností bych tuto psací povinnost, byť milou, s klidem odložila na ráno, a také s radostí ulehla k spánku. Ale snažím se teď každý den překonávat svou lenost, své zvyky, překračovat své zajeté koleje a opouštět takzvaný kruh pohodlí. Dělat věci jinak, jindy, jiným způsobem. Jaký to má smysl? Uvidíme! V lepším případě mi to posílí vůli a sebeovládání, no a přinejhorším to alespoň naruší rutinu a stereotyp.

Naše každodenní zvyklosti nás totiž mírně otupují. Některé věci už ani nevnímáme. Díváme se, ale nevidíme. Provozní slepota nás ochuzuje o radost z drobných zázraků, ale bere nám i šanci změnit věci, které posuzovány nestranně a s odstupem nutně změnu potřebují. Dokladem těchto různých pohledů na stejné věci byla i akce Projeď město s vozíčkářem. Všimli jste si někdy, že vodicí pruh pro slepce u Podhoranu ústí přímo do kovové nohy veřejného osvětlení? Nebo že zvonek pro handicapované umístěný přede dveřmi otevíranými směrem ven je uprostřed šikmého nájezdu, takže na vozíčku nejste schopni ani zazvonit, ani otevřít, aniž byste sjeli pozpátku zase dolů? Ty bariéry nejsou jenom z betonu a kovu, ale hlavně je máme v hlavě. A je načase s tím něco udělat.

Touha dozvědět se vždy něco více je vám, čtenářům Zpravodaje, společná. Přinášíme vám například exkluzivní informace o novém severním obchvatu města včetně plánku na obálce. Bystřice se dočká prvního kruhového objezdu a my všichni snad klidnějšího dopravního provozu v centru města. Zámek se zatím otřásá v základech pokaždé, když ho těsně mine plně naložená cisterna. A my se těšíme, že ho čeká slibnější budoucnost. Třeba jako sídla Národního centra nábytkového designu.

Ještě jednou se vracíme k historii hotelu Záložna na náměstí, kde v roce 1835 stával hostinec pana Šejdy. Na náměstí byla udusaná hlína a ženy nosily šátky na hlavách, jak dokládá stará fotografie. A až si všechno pročtete a prostudujete, můžete se spolu s námi vrátit ještě hlouběji do historie, k samým počátkům dějin Bystřice zaznamenaným písemně. Osobnost Bočka z Kunštátu je zajímavá třeba tím, že se jako jeden z prvních snažil psát česky. Jeho hrad Obřany byl však podle současné terminologie nepovolenou stavbou a neúprosným šéfem tehdejšího „stavebního úřadu“ byl sám velký panovník Karel IV., který nařídil stavbu zbořit.

Takže nic nového pod sluncem. Historie se pořád opakuje a my se z ní pořád nechceme poučit. Na uplunulé týdny se bude vzpomínat jako na tu hroznou zimu, co nás stála spoustu peněz za topení, a která doslova vylidnila město. Pár odvážných bruslilo, než mráz způsobil technické potíže na kaskádě k rybníkům, pár otužilců na horách lyžovalo, ale jinak se všichni choulili u kamen a popíjeli čaj nebo slivovičku. V Rychlově v její ochutnávce dokonce soutěžili, což bylo vzhledem k počasí asi to nejrozumnější sportovní zápolení. Přitom byl únor, a kdy má tedy mrznout, když ne v zimě? A to bylo jen -18,1 stupňů Celsia .V roce 1929 naměřili v Bystřici až -30 stupňů Celsia, my si pamatujeme asi rok 1987, kdy bylo – 21,5 stupňů. Přežili jsme i bez termoprádla a plynového topení. Takže žádné další stížnosti na počasí, je  normální. Horší to bude s účty za teplo, to si ještě společně popláčeme. Ty ceny totiž normální nejsou. Jsou na historickém maximu.

Mějte se moc hezky.

Barbora Janečková