Jano Köhler, významný člen Sdružení výtvarných umělců moravských, sídlícího od roku 1913 v hodonínském Domě umělců, zastával a představoval myšlenky právě tohoto seskupen – podporu slovanství a moravského národopisu. Jano Köhler sice nebyl představitelem nových moderních uměleckých proudů první poloviny 20. století, přesto si jeho práce zaslouží pozornost. Právě nyní, kdy mnoho Köhlerových děl zaniká nebo ztrácí umělcův rukopis              z důvodu necitlivých restaurátorských zásahů, je nejvyšší čas ocenit tohoto svérázného umělce. Sám ostatně věřil, že bude doceněn jednou v budoucnu. Přesně to demonstrovala Köhlerova značka v podobě větrného mlýna v blízkosti šaškovské čepice, tu jako by  společnost umělci posměšně nasadila.

Jano Köhler se narodil 9. 2. 1873 v Brně na Pekařské ulici, na svět přišel zároveň se svou sestrou Rózi, která byla jeho starším dvojčetem. Zatímco tatínek Jano Köhler (1845–1873) byl německé národnosti (pocházel z Olbramovic u Lanškrouna), maminka Rozina, rozená  Ježková (1843–1935), se narodila na Slovácku, v Nenkovicích u Kyjova.
Otcova výchova a zabezpečení, které by býval mohl ze svého platu kočího městské dráhy poskytnout, však neměly být dětem dopřány.  Jano Köhler starší zemřel na černé neštovice asi pět týdnů po jejich narození, a o vše se tedy musela postarat matka. Ta se potýkala nejen s nedostatkem peněz, ale i s tlakem silné německé menšiny. Díky jejímu národnostnímu cítění a naléhavému apelu na radnici se jí však brzy podařilo přemístit obě děti z německé Volksschule do jedné z českých, tehdy přeplněných škol – na brněnské gymnázium.

Roku 1883 nastoupil mladý Jano Köhler na umělecko-průmyslovou školu v Praze s cílem stát se profesorem kreslení. Během pěti let studia ho zde formovala řada významných uměleckých osobností. Pod vedením Stanislava Suchardy (1866–1916) se učil všeobecnému modelování, od Felixe Jeneweina (1857–1905) aktu a pod vedením Kamila Hilberta (1869–1933) se seznámil s technikou sgrafita a fresky.

Učitelem kreslení se Jano Köhler nikdy nestal. Umělecké nutkání k tvorbě ho vedlo roku 1889 na pražskou akademii, kde byl žákem Františka Ženíška (1849–1916). V zimě 1888–1889 pobýval v mnichovských ateliérech společně s Kamilem Hilbertem, jehož vedení mělo na Köhlera velký vliv. Sympatie, kterých se mu od Hilberta dostalo, přinesly mladému umělci první velkou samostatnou realizaci. Roku 1900 byla Köhlerovi nabídnuta práce na obnově pernštejnského zámečku v Prostějově, zakázka, kterou kvůli zadání objednavatele odmítl dříve oslovený Mikoláš Aleš a kterou mu svým doporučením zajistil právě Hilbert. V Prostějově se Jano Köhler roku 1901 díky architektu Fischerovi seznámil také s rodinou Součkových, u nichž později často pobýval během svých cest na Hanou a kde potkal i svou  manželku.

Mezi významnými osobnostmi, které zaujala sgrafitová výzdoba zámečku v Prostějově, byl také literát a kněz Karel Dostál-Lutinov (1871–1923). Tato vůdčí osobnost katolické moderny se stala na dalších dvacet let Köhlerovým mecenášem, podporovatelem, ale také přítelem. Prostor dal Lutinov začínajícímu umělci zejména ve svých časopisech Nový život, Eva nebo Archa, a poté, co si ověřil Köhlerův ilustrační talent, i v časopise Zlatá Praha, kde vyšel Köhlerův grafický cyklus „Sv. Lukáš, maléř Boží“. Pro Lutinova pak Köhler ilustroval několik básnických sbírek.

Tvorba Jano Köhlera byla opravdu velmi rozsáhlá. Mezi asi 2,5 tisíci díly bychom našli drobné studie, kresby, pastel, oleje, ilustrace, ex-libirs, etikety, návrhy plakátů, ale i nábytek a drobné předměty denní potřeby. Výtvarnou všestrannost a šíři zájmů Jano Köhlera hezky vylíčil Franta Úprka: „… Náš Janíček je pravý všeumělec. Dnes vám vypálí portrét na porculánovém koflíku v nejskvělejších barvách, a zítra ho uvidíte na čtyřpatrovém lešení, jak pokrývá celé fasády domů svými sgrafity –  ornamenty a historickými obrazy. A jindy zas opatřuje vzácné knihy kumštovními vazbami, a za chvíli veze do rakovnické keramičky obrovské kartóny pro křížovou cestu na Hostýně. Sázím se, že kdybyste mu dal do ruky plastickou hlínu, vytvoří vám sošku jak živou.“

Obdivuhodné množství výtvarných prací v monumentálním měřítku, které umělec dokázal vytvořit během své 40leté samostatné kariéry a které dosahují počtu nejméně 130 realizací, nás přesvědčuje o jeho obrovské píli. Výrazně také překvapí Köhlerova široká působnost. I když nejčastěji pobýval a pracoval na jižní a severovýchodní Moravě, najdeme jeho dílo po celé České republice (od Slovácka přes Hanou až k Valašsku a dále přes Brno až do Prahy a severních Čech). Tady zdobil sakrální i světské budovy technikou fresky, sgrafita, barevného sgrafita, keramickou řezanou mozaikou i mozaikou benátskou. Nejčastěji najdeme Köhlerovu výzdobu na školních budovách, scény alegorie školství, vzdělávání a vědy, nebo se na nich často objevovala dvojice soluňských věrozvěstů sv. Cyrila a  Metoděje. 

Mezi tématy výzdoby radnic a jiných veřejných staveb ve své době obvykle stavěných  v historizujícím, neorenesančním nebo pseudobarokním slohu, převažují hlavně významné momenty z historie daného města a blízkého okolí (radnice v Tišnově, zámeček v Prostějově a v Kyjově, školní budova v Praze-Karlíně či Litovli aj.). Oblíbeným motivem přelomu 19. a 20. století byly alegorie ročních období nebo abstraktní zachycení průběhu lidského života a běhu světa. Tyto náměty se v Köhlerově díle objevily hned několikrát a vznikaly výlučně na soukromou objednávku jako výzdoba měšťanských vil. Vidět je můžeme například na fasádě kyjovské vily na ulici Svatopluka Čecha, hospody U Budíku v Bohuslavicích, na Sojkově domě v Olomouci či  Součkově vile v Prostějově.

Je nesporné, že v centru zájmu Jano Köhlera stála po celý život církevní tématika. Jestliže zpočátku bylo množství zakázek pro křesťanské kruhy stejné jako pro světskou klientelu, postupně se začal Köhler soustřeďovat pouze na církevní náměty a zakázky. V této oblasti musíme kladně ohodnotit jeho výborné znalosti hagiografie světců a biblických textů samotných. Jano Köhler se celý život zabýval hledáním ideální podoby bl. Jana Sarkandra, sv. Václava, Mlady Přemyslovny, sv. Anežky a sv. Cyrila a  Metoděje.

Přestože Köhlerova tvorba neodpovídala soudobým uměleckým proudům – reflektoval pouze secesi, a ostatní výtvarné směry přicházející k nám ze Západu před první světovou válkou a později v průběhu meziválečného období přehlížel, měl umělec svůj vyhraněný postoj svůj  program. Ten byl v těsné souvislosti s národnostními myšlenkami rozvíjejícími se na Moravě a byl spojen s jeho působením ve Sdružení výtvarných umělců Hodonín. Hlavním záměrem Sdružení bylo nejen rozšířit povědomí o českých a moravských dějinách,  národních světcích,  českých patronech,  ale také o národopisu jednotlivých moravských oblastí. K tomu byl Jano Köhler přímo předurčen jak svou výchovou, tak i svým silným náboženským cítěním. Také z těchto důvodů neměl umělec potřebu rychlého postupu vpřed, chtěl se spíše ohlédnout, vrátit  k národu samému. Köhler si osvojil ve svém výtvarném projevu lidový prvek a dokázal jej přetvořit a vložit do obrazů s historickými i církevními motivy. Oddaný katolík, jehož si cenili kněží v moravských farnostech pro jeho umění i vřelé člověčenství, tedy dostal příležitost vyzdobit  55 světských staveb a přes 70 sakrálních objektů a podpořil tak ráz české i moravské krajiny s její specifičností. Mezi taková díla jistě patří i obrazy z řezané keramické mozaiky vytvořené v letech 1912–1933 pro zastavení Jurkovičovy křížové cesty na Sv. Hostýně, jíž se v 30. letech minulého století ještě říkalo Jurkovičova a Köhlerova křížová cesta, ale i bohatá a dodnes zachovalá fresková výzdoba bystřického kostela z let 1933–1935. Obě tyto náročné práce patří mezi Köhlerova vrcholná díla.

Bez ohledu na převažující negativní kritiku jeho díla odbornou veřejností a malé finanční ohodnocení provedené práce, tvořil Jano Köhler podle svého přesvědčení a tak, jak to cítil. Zanechal po sobě obrovské dílo, které je souměřitelné s pracemi jeho vrstevníků a souputníků,  jako byli Franta i Joža Úprkovi, Jakub Obrovský či Bohumír Jaroněk. Jano Köhler byl bezpochyby umělcem tělem i duší. Žil pro umění a z naděje v naplňování své výtvarné touhy.
     
Mgr. Silvie Malíková

Návštěvníky vernisáže pozdravila z Prahy prostřednictvím dopisu dcera malíře Jano Köhlera 92letá Ludmila Starostová-Köhlerová a přidala i půvabnou vzpomínku na své dětství.
  
„Děkuji upřímně všem, kteří se, ať už jakýmkoliv způsobem, zasloužili o uspořádání této výstavy ke 140. výročí narození mého tatínka. Je to záslužný čin, po všech těch letech, kdy se, ať už úmyslně či jen z pouhé zapomnětlivosti, o Jano Köhlerovi mnoho nemluvilo.“

 (…) „Vzpomínám si, že když jsem byla malá, směla jsem si s kamarádkou občas hrát v tatínkově ateliéru s panenkami pod stolem. Bratr Jiří nám prostor osvítil elektřinou z velké ploché baterie. Podmínkou této zábavy ale bylo ticho. Nesměly jsme tátu při práci rušit. Když potřeboval, většinou já, ale i přítelkyně, držely jsme v žádané poloze své ruce, aby mohl dokreslit ruce andílkům na skice nebo na obraze. Občas se ozvalo: „Drž správně!“, protože naše ručičky pomalu klesaly a klesaly a k žádané poloze potom bylo daleko.

   Na Šmelcovnu ve Strážovicích jsme se celá rodina přestěhovali v roce 1926. Stojím ve dveřích ateliéru, kde vidím tatínka, velké a malé kresby, návrhy křížové cesty na Hostýn. Často k nám přijížděli zástupci rakovnické keramické firmy, se kterými tatínek osobně konzultoval barvy glazur keramických kachlů, a firmy Vačkář z Brna, která vyráběla malé barevné kostičky pro italskou mozaiku. Přestože na Šmelcovnu přijížděli často rozmanití hosté a všichni byli vždy pohostinně přijati, žilo se doma velmi skromně. Dům navštěvovali různí umělci, vládní rada Nedoma z Prahy, bratři Mrštíkové, ředitel gymnázia v Kyjově Josef Klvaňa, sochař Jan Znoj žijící posléze v Praze, vlastivědný pracovník, řídící školy ve Ždánicích Jakub Vrbas, akademický malíř Josef Prokop, arcibiskup dr. Leopold Prečan, metropolita olomoucký. Básník Petr Bezruč se vždy vypravil sám na kopec do lesa a po procházce jej u nás čekala svačina – káva s mlékem, které honem někdo zaběhl koupit k sousedům, protože doma bylo k dispozici pouze mléko kozí a to každému nevoní. Ze Sdružení výtvarných umělců moravských navštěvoval ateliér ponejvíce Joža Úprka. Sám, někdy se společností, jemně ovíněn, a také on a jeho přátelé býval pohoštěn obyčejnou buchtou s bílou kávou.“

Týden po vernisáži výstavy se uskutečnila komentovaná prohlídka obrazů Jano Köhlera a mnozí tvrdili, že byla ještě zajímavější, než vernisáž samotná. O obrazech zasvěceně a s osobním zaujetím promluvila elegantní dáma v klobouku a skvělá řečnice, manželka malířova vnuka Jana Köhlerová. Práci na restaurování hostýnské keramické mozaiky pak představil pražský akademický sochař Vojtěch Pařík, který pro Köhlerovo dílo hoří, a jak sám poznamenal, rozhodli se s manželkou ak. soch. Passionarií Pařík „věnovat mu zbytek života“. Jejich práci na mozaice jsme podrobně představili v dubnovém čísle Zpravodaje. (4/2013, str. 18–22)

Jana Köhlerová

 „První obrázek, na který bych vás upozornila, je tento maličký akvarel, který zobrazuje dvorek v domečku v Nenkovicích, kde bydlel Jano Köhler se svou maminkou a kam se později přestěhoval zbytek rodiny – maminčina sestra Marie, které se říkalo „tetička-matka“, pak jeho sestra Růžena, později jí říkali tetička Rózi, jeho manželka Rozina i jeho tři děti.
Dole pod tím je venkovský větřák, větrný mlýn, to byl oblíbený motiv Jano Köhlera, mlýn, který mele budoucnost. On se rád zobrazoval v šaškovském úboru a ve svém znaku měl právě větrný mlýn a šaškovskou čepici. Také bych upozornila na obrázek Jánošíka. První výstava, které se Jano Köhler zúčastnil se Sdružením výtvarných umělců moravských v Hodoníně byla slovanská, malíři z Moravy se snažili prezentovat slovanské myšlenky. Vytvořili tak vlastně protiváhu pražského Mánesa, v němž byli Aleš a další umělci, a řekli si, že to tady na Moravě udělají po svém. Slovanské motivy zpracovávali všichni – Joža a Franta Uprkové, bratří Jaroňkovi, Antoš Frolka…

Teď se budeme věnovat rodině Köhlerových na obrazech. Tady na tomto obraze u dveří je jeho maminka v červeném šátku, po pravici nahoře vidíte jeho vlastní autoportrét z mládí, pod tím je jeho sestra Rózi namalovaná pastelem, vedle je malířova  manželka s miminkem Ludmilou. Ta je tady jako miminko, jako děvčátko a jako dívka  před maturitou. Nahoře visí nedokončený portrét Ludmilina bratra malovaný olejem, vedle velmi krásný portrét Köhlerovy sestry Rózi v kroji.
Když  Köhler  přišel v roce 1901 do Prostějova, tak se přes architekta Fišera, s nímž pracoval na různých projektech v Prostějově, Luhačovicích a dalších městech, seznámil s rodinou stavitele Součka. Ten ho požádal, aby vyzdobil jeho dům. Manželé Součkovi, Marie a Václav,  i jejich děti, hlavně Lidka Součková,  byli dobrými přáteli Jano Köhlera. Toto je její portrét.

Další obraz má název Pod hradem. Jano Köhler měl jako všichni malíři své múzy, vyhledával modely se slovanským obličejem. Je tu znatelná secese a náběh k historismu, který vyznával. Jde o snový obraz zachycující ideál. Na tváři muže je znatelná podoba autora.

Ve vitríně najdete ukázky keramiky, kterou si Köhler zkoušel v Tupesích, když v Hodoníně založil hrnčířské kurzy, aby dámy, které malovaly keramiku, měly odborné vedení.

Tento malý  obraz se jmenuje Vlastní pohřeb, jde o karikaturu. Na náhrobku vidíte nápis Jano Köhler, kolem stojí plno podivných, nehezkých tváří a kněz, který zrovna pronáší poslední slovo. Vedlejší obraz má název Pokušení. Malíři neradi mluví, ale když se člověk umí dívat, objeví, co je do tohoto obrazu vloženo. A tady je obraz Konec s motivy stětí Jana Křtitele. Tvář Jano Köhlera na něm najdete dvakrát – jednou zobrazil sám sebe jako kata a ta hlava na talíři má také malířovy rysy.

Nejzajímavější obraz, který byl na veřejnosti vystaven pouze jednou při souborné výstavě v roce 1941, je Žehnání polím. Vidíme nádhernou hloubku modré oblohy jižní Moravy a kněze oblečeného do byzantského oděvu. Je v něm vlastenectví a spojení Moravy s východem a dobrým slovanstvím. Chlapec, který má otočenou hlavu k divákovi, je Köhlerův nejstarší syn Antonín, který se narodil v roce 1917, ale už v roce 1924 zemřel. Malíře to velmi zasáhlo, tím víc, že chlapec byl nadaným kreslířem. Žehnání polím zatím mnoho očí nespatřilo, jeho maličká černobílá reprodukce je otištěna pouze  v biografii z roku 1948, vydané v Prostějově.
Tady na okenním skle si můžete prohlédno

ut také dosud nevystavovanou vitráž s vyobrazením madony. Navazuje na několik Köhlerových vyobrazení madon – nedokončenou skicu na plátně, skicu na papíře a olej na plátně. Na vitráži si zkoušel novou techniku. V malířově pozůstalosti se našla ještě jedna, ta je však rozpadlá.. Podle malířova synovce se často doma mluvilo o tom, že před tím, než začal Köhler pracovat na keramické mozaice pro hostýnskou křížovou cestu, zkoušel si práci se sklem. Snad se pokoušel podle Úprky i o skleněnou mozaiku. Jenže v případě této madony se jedná o tzv. loupané sklo, a to bylo ještě háklivější na povětrnostní podmínky než sklo běžné.  Vitráž visívala u Köhlerových ve Stražovicích až do smrti Köhlerova syna Jiřího (80. léta), potom si ji Jiřího syn odvezl na Plumlov..

V rohu je další autoportrét Jano Köhlera – a tady už narážíme na jeho životní názor. Rád se maloval v šaškovské čepici, říkal, že lidi z něj rádi dělají blázna. Na obraze si drží zakrvácenou ruku, jako by ho někdo bodnul. Můžete si to vyložit po svém…“

Vojtěch Pařík

„Kristus na Köhlerově mozaice 1. zastavení stojí jako by stranou divákovy pozornosti, oproti zvyklostem není ve středu obrazu. Zjistili jsme ale, že ho autor do centra divákova vnímání vrátil jinak, že jeho svatozář byla původně zlatá. Je to vidět už na skice. Jeho záměr byl vyzlatit plným zlatem slunce za Kristovu hlavu. Uvažujeme o tom, že bychom svatozář znovu vyzlatili. Zbytky původního zlata jsou na ní velice sporé, ale je jasné, že zlato tam mělo být od samého počátku. Pan inženýr Matela říká, že v době vzniku mozaiky to bylo děláno určitě keramickým zlatem, které bylo zapalováno na nižší teplotu při posledním pálení ve velice tenké vrstvě, a proto v drsném hostýnském podnebí brzo z obrazu zmizelo. My to uděláme jinak, my svatozář skutečně pozlatíme 23 a ¾karátovým zlatem, které se používá pro exteriér. Dělá ho jedna německá firma, je to jakési dvojité zlato. Když se osadí, vydrží 50 let beze změny, rozhodně nás přežije. Ještě o tom ale budeme mluvit s památkáři. Podle odborníků se má restaurátor snažit dílo nevylepšovat, píše se, že účelem restaurování není vrátit dílo do doby jeho vzniku, že je cenná i patina času. Ale Emil Sommerschuh z rakovnické keramičky chtěl, a to vím ze záznamů rozhovoru s ním, vytvořit dílo z materiálů trvalých, aby i naši potomci vnímali obrazy  v nezměněných barvách. Trvalost barev pro něj byla zásadní, proto zvolil keramiku. 
 
(…) Köhlerovy portréty mají všechny velice jiskrný pohled. V očích jeho postav jsou světýlka, zrcadla. Normálně to malíři nedělají, je to nezvyklá věc. A taky na svých monumentálních keramických obrazech uplatnil světlo v očích postav, ve výrazech obličejů, a dosáhl tím dramatičnosti. Ty obrazy září.“

Připravila msch