Narodil jsem se v malém přízemním domku v Lipnické ulici č. p. 211, do kterého se chodilo zvenku přes dvoje dveře (kvůli zimě) přímo do kuchyně. O modrá kachlová kamna s pecí se staral kamnář z naší ulice. Pec se musela vymetat, čistit pod troubou. U stěny proti kamnům stál otoman a u něj uprostřed stůl se třemi židlemi. U dveří jsme měli další stůl se schovanými   kovovými dřezy na mytí nádobí. Na stole byl i elektrický vařič a u stolu ještě jedna židle,  naproti „kredenc“ s veškerým vybavením pro kuchyni. V horní prosklené části měla pro nás maminka občas schované bonbóny.

Do malého pokoje s trámy ve stropě se vstupovalo z kuchyně mezi kredencí a otomanem. Dříve tu byly tři postele, později už jen dvě. Vpravo naproti se skrýval tzv. parádní pokoj s gaučem, sekretářem, skříněmi na šaty, jídelním stolem a televizí. Sem rodiče uváděli návštěvy, pokud nezůstaly v kuchyni. Za kuchyní byla veranda, zasklená směrem do dvora, taková malá zimní zahrada, ale bez květin. Vlevo se z verandy vcházelo do komory, odložiště nepotřebných věcí, kde se  samozřejmě skladovaly i nutné zásoby – mléko, máslo, salámy, sýry apod. Do stěny komory bylo zabudováno menší okýnko, které se uzavíralo jako okno. Vchod do komory byl velmi nízký, takže osoby vyššího vzrůstu často zničehonic přišly  k velké bouli na čele. Za komorou vedly z verandy ještě dvoje dveře do chlívků.

Posledními dveřmi v zasklené stěně se vcházelo na dvorek. Na dvorku rostl obrovský ořech a tatínek tu měl voliéry pro ptáky. U ořechu stála lavička, na níž po letech ještě sedávaly moje děti při návštěvách Moravy a hrály s babičkou karty. Na půdě, kam se muselo po žebři, jsme měli velký holubník. Občas jsem tam chodil pozorovat okolí z vikýře. Vedle voliér stály cihlové chlívky, celkem nové. Pamatuji si, že tam bývala jednu dobu i koza a samozřejmě nesměli chybět králíci a slepice. Jenže když zemřela moje vlastní maminka, už jsme žádná zvířata nechovali. Maminka byla totiž v domácnosti, a tak péče o domácí zvířata zůstávala vždycky na ní. Pak už se v chlívcích skladovalo jenom dříví, uhlí a piliny do piliňáků. Vedle chlívků jsme mívali dřevěný záchod, kadibudku, a vodu jsme v dětství nosili od pumpy na rozcestí ulic Lipnické a Sušilovy.

Když jsem se do rodného  domku vracel v dospělosti, žasnul jsem, jak jsme zde mohli vyrůstat. Všechno mi připadalo strašně malé… Domek byl zbourán po smrti obou rodičů, aby ustoupil továrně na židle KOVONA. Dnes jsou tady ošklivá vrata, prázdný prostor  po třech domcích – nevzhledná panelová plocha. 
           

Tatínek přišel do Bystřice pod Hostýnem poté, co se ve Vídni vyučil na holiče a kadeřníka. Narodil se v roce 1898 v Kvasicích, letos 17. září to už bude 115 let. Po vyučení si začal budovat v Bystřici živnost.
Poznal jsem ho jako opravdového vlastence, obdivovatele Masaryka. V den výročí vzniku ČSR vždy vyvěšoval na stožár před oficínou státní vlajku. Stožár jinak ležel celý rok na půdě. K tomu v okně oficíny vystavil fotografie Masaryka a legionářů, co bojovali v Rusku. Znal se dobře s plukovníkem Kadláčem z Bystřice, ten svého času legionářům velel. Chodíval se k němu stříhat a nosil knihy, které nebyly běžně k sehnání. Vzpomínám na vydání Švejka v Rusku od spisovatele Vaňka. K otci chodili lidé ze všech společenských vrstev a všeho politického přesvědčení. On se nijak zvlášť do politiky nemíchal a zdravil kunčofty tak, jak se patřilo. Pozdrav Pán Bůh pana faráře, čest práci důstojníka ze zámku, nazdar, bratře, bývalého sokola. Klientela byla hlavně z ulic Lipnické a Sušilovy. Také zemědělci z Blazic či Mrlínka se stavovali při cestě z domova do města. Mladí, co se chodili k otci stříhat, mu říkali „Američan“, to pro jeho styl stříhání. Mašinkou objel hlavu i nad ušima a potom doztracena zbytek vystříhal. Když se podíváte na dnešní fotografie z USA, opravdu se tam tak stříhají. Asi předběhl dobu. Samozřejmě v době módy Beatles stříhal i tzv. „na havla“ (nešlo o podobenství s Havlem), a dokonce na krku vyholoval srdíčko. Mám pocit, že otec byl celkově k zákazníkům milejší než k nám dětem. Dneska už vím, že to bylo profesionální chování a doma už neměl asi náladu na nějaké cukrování.  Otevřeno míval i v sobotu.

Je zajímavé, že žádný prapor a výzdoba se později před oficínou neobjevovaly na 1. máje ani při jiných svátcích. Otec musel opustit živnost a vstoupit do "Komunálu". Tohle životní období  bylo pro něj potupou a nechodil do práce rád. Nejhorší pro něj bylo, když musel svoji oficinu zavřít a jít stříhat a holit do společné místnosti, kde pracovalo tak 6–8 holičů. Říkal tomu ustájení v kravíně. Tam se nedalo vůbec bavit se zákazníky, každý hlídal každého. Vybrat si svého zákazníka také nešlo, vstupovali, jak přišli, a k holiči, který byl právě volný. Otec pak brzy  komunální služby opustil a šel pracovat jako dělník do Thonetovky. Vozil na vozíku hranolky a dělal pomocné práce. V té době se dostával na dno duševních i tělesných sil. Vzhledem k věku mu tehdy někdo poradil, že si může požádat o vlastní živnost, a on pak opět začal pracovat ve své oblíbené oficíně.

Měl rád zvířata a ptáky. Doma jsme měli všechno možné. Zlaté bažanty, veverky, holuby (pošťáky), andulky, kanáry, korely, zebřičky a dál už ani všechny názvy nevím. Na dvorku byly vystavěny velké voliery. Dokonce si vzpomínám, že se domlouval s učiteli na základní škole u  Dubíčka, ti vodili na prohlídky celé třídy a otec jim hrdě přednášel. Samozřejmě se stýkal s chovateli podobného ražení, vyměňovali si své "výpěstky". S holuby jezdil i na různé soutěže, ostatně i v Bystřici u nádraží vedle hospody bývaly v zahradě výstavy holubů a domácího zvířectva.
Na konci života v roce 1968 byl zase usměvavý a plný elánu.

Když otec přišel do Bystřice jako začínající živnostník, oženil se s Vlastou Filipovou a měl s ní dceru Vlastu. Matka Vlasty nedlouho po porodu zemřela, a otec se tedy znovu ženil. Vzal si Marii Pokusovou z Mrlínka. Ta vychovala Vlastu a dala mu ještě dva syny – Karla a mne, Vladimíra. Moje dětství bylo radostné i smutné. Maminka trpěla těžkou nemocí, vzpomínám na ni, jaké měla bolesti, ležela v kuchyni a my byli tiše, abychom ji nerušili. Zemřela, když mi bylo deset  let.
Žili jsme pak rok jako „tři chlapi v chalupě“. Jídlo se nosilo z hospody, prala nám nějaká cizí paní. Nebylo to nic moc. Ale nechci, aby mé vzpomínání bylo smutné. Otec si našel třetí ženu – Žofii Mikulíkovou ze Žákovic. Tak jsme dostali macechu. Byla na nás ale velice hodná, vynahradila nám vše, o co jsme s vlastní mámou přišli. Úplně se nám obětovala, chránila nás i před otcem, byla vždycky usměvavá. V domku bylo opět veselo, přibyla řada kamarádů a nových příbuzných. Měl jsem tím pádem tu nejrozvětvenější rodinu. Příbuzní Žofie Mikulíkové se k nám chovali stejně jako k vlastním a jejich láska a přátelství přetrvaly do nynějších časů.

Bratr Karel byl o čtyři roky starší, měl jiné kamarády a mě, špunta, neustále od sebe odháněl. Byl trochu samotář, matka s ním musela chodit nakupovat oblečení, a to až do jeho svatby. Byl strašně nepraktický, můj naprostý opak. Uměl uvařit, mytí nádobí a úklid mu nedělaly potíže, ale nerad pobýval ve společnosti, nerad chodil na zábavy. I když měl řidičský průkaz, téměř nejezdil. Jak už to bývá, vzal si nakonec za manželku svůj úplný protiklad. Nevlastní sestra Vlasta se ještě za mého dětství vdala, začala žít v Praze a k nám jezdila jako „dáma“. Pro mne to byla paní. Obdivovali jsme její oblečení, pražský dialekt, no bylo to pro nás něco.
          

Vlevo od vchodu do baráčku jsme sousedili domkem a zahradou s Dolákovými. Neměli děti, tak jsem tam chodil málo, jenom někdy s matkou „na besedu“. Vpravo byl sousedem pan Kotas, rolník a příležitostný řezník. Měl doma spoustu zajímavého: krávy, králíky, kozy, slepice. Na dvoře se chodilo po deskách, protože všude tekla močůvka z chlévů. Jejich dcera Marie, pro nás kluky Mařena, byla trochu zvláštní. Navíc pro nás byla už „stará“. Když byla malá, chodila prý (podle mých rodičů) spát s kůzletem. Dalšími sousedy byli  Vrbečtí. Měli klempířskou dílnu a dva kluky, se kterými jsem si hrával. Tahali jsme přes zahrady dráty z transformátorů a snažili se tak telefonovat. Stálo to mnoho úsilí, baterek a drátů. Kolikrát jsem za tmy šel kontrolovat, kde se dráty přetrhly. Sousedy přes zahradu byli také Chvatíkovi, kteří měli na rohu ulice krámek s potravinami. Naproti nás byla vila pana Škrdlíka.

Naproti otcovy holírny měl malou řeznickou prodejnu pan Kudlík. Zajímavý pro nás byl hlavně tím, že měl hlavu na stranu. Dnes vím, že byl nemocný, ale tehdy jsme ho  napodobovali, až jsem od něj i od táty dostal pár facek. Vedle, směrem k Mrlínku bydlel pan Klvaňa, který měl motorku „Harley Dawidson“ s loďkou. Pro nás to byla obrovská atrakce, když ji v ulici předváděl. A někdy nás i svezl.

Vedle něj bydleli Kuchařovi. Starý pan Kuchař byl ševcem a dojížděl do Dřevohostic. S jejich synem Jurou jsem vyrůstal, i když byl o něco starší. Potom byl ševcem jako jeho otec. Vedle Kuchařů v mém dětství bydleli ještě Trumanovi. Měli syna Vlastíka a dvě dcery. S ním jsme také tvořili partu. Někdy jsme si hráli i u nich na dvorku. Byla to snad nejchudší rodina z ulice. Jejich táta dělal v Thonetovce pomocného dělníka, matka byla v domácnosti. Vlastík měl věčně hlad, tak jsme se s ním ze solidarity dělili o jídlo. Později se odstěhovali, ani nevím kam…

Směrem k „Sušilu“ (Fryčajova ulice) stál velký rohový barák pana Vrly, hostinského. Pro nás to ale byl Divílkův barák. V přízemí byl hostinec, po schodech nahoru byt ševce Divílka. Tam jsme nosili opravovat boty. Potom se švec přestěhoval do Sušilovy ulice). V hospodě si vzpomínám na velkou místnost s okny do ulice, v té místnosti zkoušel soubor svazáků písně, na harmoniku jim hrál důstojník ze zámku pan Klváček. My stáli večer pod okny a poslouchali zpěv. Barák byl později zbourán, zůstala jen zadní opravená část.

Na rohu  Sušilovy a Lipnické ulice stál a dodnes stojí kamenný kříž, okolo trávník a pár keřů na schovávání. Na protější straně lákal obchod Chvatíkových s potravinami. Oblíbenou pochoutkou pro nás v té době bylo „kačení mýdlo“, kyselé zelí ze sudu, kvašáky ze sudu nebo „Alaburky“. Na lepší zboží nebylo peněz.
V Sušilově ulici, asi uprostřed mezi školou a naším barákem, bydlel kominík pan Skočilas. Chodil k nám vymetat komín a k tátovi se holit a stříhat. Táta ho vždycky huboval, že k němu chodí nemytý. Po něm vzal kominickou živnost jeho syn Ivan a držel tradici až do nynějších časů. 

Cesty do školy
Za mého dětství byla Bystřice trošku jiná. Připadala nám klidná, neuspěchaná. Jako kluci jsme měli své cesty a cestičky, po nichž jsme se vydávali na výpravy. Začínali jsme v okolí Lipnické a Sušilovy ulice a směřovali nejčastěji k Mrlínku. Chodník vedl až na tehdejší konec Bystřice k lesu Dubíčku, k základní škole. Sem chodily děti z blízkého okolí. Šlo o přestavěný bývalý útulek pro chudé – chudobinec, zrušený v roce 1945.  Tady jsem se učil od  první do páté třídy a chodil jsem i do náboženství. Bylo vždy až „po škole“ a pan farář nás krotil rákoskou. Jeden rok naši třídu přesunuli do Přerovské ulice, a tak jsme se učili v bývalém zájezdním hostinci „U Šulů“. Učil pan učitel Láryš, který nás tloukl pravítkem přes ruce, a to docela surově. Ještě že tento přesun trval jenom jeden školní rok, pak jsme se s ním už nesetkali. Základní školu jsem ukončil v tzv. dívčí škole na náměstí.

V neděli jsem dostával od otce 5 Kč a to muselo stačit na odpolední kino, alaburky nebo „kačení mýdlo“, případně kopeček zmrzliny za 70 haléřů nebo limonádu za 50 haléřů. Neděle byla opravdu vždycky sváteční. Ráno jsme museli jít s maminkou do kostela, alespoň na chvíli. Mělo to tu výhodu, že jsme si směli vzít nové šaty, nové boty – vůbec veškerou parádu. Po kostele jsme chvíli postáli na náměstí,  takže jsme se potkali s tetičkami, strýčky a dalšími známými. Tady vždycky kynula velká naděje, že nám něco dají na útratu, a tak budeme odpoledne moci jít do kina s pořádným nákupem bonbonů a čokolády.

Když tak vzpomínám na nedělní návštěvy kostela, nemohu zapomenout ani na májové bohoslužby, které se konaly navečer, tak od 18. hodiny. Tady jsme se mohli zase vidět  s děvčaty, pochlubit se novým oblečením, případně zůstat venku trošku déle. V tom čase létali chrousti. Ty jsme chytali a dávali děvčatům za krk nebo do vlasů. Prostě jsme byli už tehdy dobráci. Neděle taky byla vždy dnem návštěv a chodilo se na kafe s bábovkou k příbuzným nebo přicházeli oni k nám.

Pokračování příště.

Vladimír Pospíšil