Jak jste se stala učitelkou zpracování medu?
Profesí jsem projektantka. Ale z  včelařské rodiny. Můj tatínek včelařil, manžel také, od svých  20 let. A med máme u nás hodně rádi. Sladíme jím čaj, kávu, mažeme si ho na chleba nebo rohlík a také ho často používám k pečení. V roce 2006 nás, manželky včelařů, bystřická základní organizace Českého svazu včelařů vyslala na týdenní kurz učitelek zpracování medu v domácnosti. Kurz byl pro nás bezplatný s tím, že budeme domácí zpracování medu propagovat na veřejnosti. Od té doby vedu kurzy pečení ve školách, různých sociálních ústavech, klubech důchodců, prostě kam mě pozvou.

Do Běloruska…
V létě loňského roku mě oslovila kamarádka Maruška Horáková (také včelařka), jestli prý nechci jet s perníky do Běloruska? První má reakce byla: ,,To určitě ne, na to se necítím!“  Nejsem totiž cestovatelský typ. Ale ona na to: ,,Já ti to domluvím.“
V září loňského roku probíhala v Ostravě na Černé louce včelařská výstava. Maruška mi řekla, že mě tam seznámí s panem Karlem Ostárkem. Je to včelař z Hlučína od Ostravy a zároveň učitel včelařství. S ním jsem nakonec cestu do Běloruska podnikla. Byli jsme vlastně pozváni na 6. mezinárodní konferenci úspěšných včelařů zlepšovatelů nazvanou ,,Minskaja paseka“ (Minská včelnice). Byli tam hosté z Ruska, Polska, Ukrajiny a my z Česka. Naším úkolem bylo představit  české medové perníčky.

Jak se člověk balí na takovou reprezentační cestu?
Hned jak jsem se domluvila, že pojedu, začala jsem s přípravami. Musela jsem napéct perníčky z 8 kg mouky. Více než polovinu z tohoto množství jsem nazdobila a zbytek vzala ke zdobení na místě. Trvalo mi to celé asi měsíc. Všechny perníčky určené k prodeji jsem musela i zabalit.

Do Minska to musí být nejméně 1 000 kilometrů, jak se vám s medovým  nákladem jelo?
Jeli jsme autem. Cestu jsme si naplánovali na pokračování, s noclehem v Polsku. Zastávku jsme udělali blízko Lublinu. V městečku Pszczela Wola je polská střední včelařská škola, kde studují i studenti z Minska. Přenocovali jsme na  jejich internátu a odtud pak jeli dál už ve čtyřech. Připojil se k nám ještě delegát polského předsednictva včelařů a také  paní Olga Morozova, která si vlastně pro nás přijela.

Jaké máte zážitky z konference v Minsku?
Naše  bystřická základní organizace má  vlastní včelařský kroj, tak jsme se domluvili, že budeme v tomto kroji ČR prezentovat. Myslím, že jsme se nemuseli za nic stydět. Ten kroj udělal své. Kolem našeho stánku bylo stále plno. Návštěvníci konference měli velký zájem jak o perníčky, tak o náš med, který jsme tam přivezli k degustaci. Hodně návštěvníků med chtělo koupit. My ale med na prodej s sebou neměli, vzali jsme jen vzorky. Právě tady jsme si ověřili, že  naše medy jsou v zahraničí opravdu žádané. Odpoledne například přišla k našemu stánku mladá dáma s malou dcerkou. Koupila si od nás hodně perníčků, a když jsme se daly do řeči, dozvěděla jsem se, že je lékařka. Měla velký zájem o koupi našeho medu, ale my jí nemohli nic nabídnout. Běloruský včelař, který zrovna stál blízko našeho stánku, jí nabízel svůj med, ale ona ho důrazně odmítla. Chtěla jen český. 

Proč zrovna český?
Myslím si, že věděla, že v běloruském medu mohou být stopy antibiotik, protože u nich nejsou zakázány při léčení včel žádné přípravky. U nás je to pod kontrolou. Proto my včelaři doporučujeme, aby zákazníci nakupovali med vždy přímo u chovatelů včel, ne v supermarketech, kde je jeho kvalita pochybná.
Bavilo běloruské návštěvníky konference zdobení perníčků?
Naše medové perníčky zaujaly snad všechny. Hosté měli možnost perník ochutnat, ale i sami zdobit. Moc se to líbilo; zkoušely nejenom ženy, ale s vervou se do toho pouštěli i muži. Nejvíce se to samozřejmě líbilo dětem. Připravili jsme jim recepty přeložené do ruštiny. Hlavně ženám jsem pak musela ještě vysvětlovat postup pečení perníčků, protože u nich to neznají. Měli zájem i o naše perníkové koření, které se tam neprodává.

Kolik takový bystřický medový perníček v Bělorusku stojí?
Protože  l Kč je  cca  170  běloruských rublů, měli jsme trochu víc práce, než jsme si všechny ceny našich perníčků přepočítali. A ještě to chtělo vyrobit nové cenovky. Paní Olga myslela i na to a usnadnila nám práci tím, že nám domluvila na celý den pomoc jedné vysokoškolské studentky.  Ta  nám pak perníčky prodávala. Určitě se v tom lépe orientovala než my. Asi by dlouho trvalo, než bychom si zvykli za jeden perníček žádat třeba tři tisíce.

Neměli jste potíže s jazykovou bariérou?
Co se týče domluvy, vystačili jsme si s ruštinou, polštinou a češtinou. Vždy jsme se domluvili. Polsky rozumím, nedovedla jsem však mluvit. Na to byl pan Ostárek, tomu to šlo dobře. Ruština šla zase mně, protože jsem se ji učila. A paní Olga velice dobře rozuměla i mluvila polsky a česky. Tak jsme to dali dohromady.
Jako Češi jsme tam působili dost exoticky. Bělorusko je většinou  navštěvováno  občany ze sousedního Polska a Ruska. Několik návštěvníků konference si s námi povídalo a říkali, že Českou republiku znají, někteří zde studovali. Nás zase překvapily některé jejich včelařské vynálezy – třeba zvláštní podomácku vyrobený medomet, já snad takový ani nikdy neviděla, na který byl jeho výrobce náležitě hrdý. Došlo nám tam, že my už jsme, co se včelaření týká, přece jen trochu dál.

Jací byli běloruští včelaři?
Oni dychtí po nových poznatcích, proto stále někam cestují, a to nejenom za nákupy včelařských potřeb. Znají i naši republiku. Spřátelili jsme se a pozvali je k nám. Už letos v lednu navštívili naši včelařskou školu v Nasavrkách a také Prahu. Na naše pozvání přijedou znovu v říjnu na včelařskou výstavu do Ostravy, kde budou přednášet, a těšíme se, že  s sebou přivezou i vystoupení svých folklorních souborů.

Dostali jste se i ven do města? Jak na vás zapůsobil Minsk?
První den nás paní Olga provedla Minskem a ukázala nám hlavní část města. Náměstí, vládní budovy, kostely  a velké podzemní obchodní centrum. Odpoledne jsme pak navštívili včelnici Akademie nauk Běloruska a dozvěděli se něco o jejich způsobu včelaření. Všude ve městě bylo velice čisto, žádné odpadky po zemi, žádné zašlapané žvýkačky na chodnících.  Nepotkali jsme žádné bezdomovce ani žebráky, rovněž nikde nebyly vidět pomalované fasády. Dost nepříjemná mi ale připadla bezohlednost tamních řidičů. Nejsou zvyklí na to, aby přibrzdili a pustili vás k najetí do druhého jízdního pruhu. Mile nás naopak překvapil běloruský vozový park – nikde jste už nepotkali staré žigulíky ani moskviče. Taky obchody byly velice dobře zásobené (alespoň ty, které jsme navštívili). Pokud jde o potraviny, zdálo se, že  mají bohatší sortiment než u nás.