Po stopách rodáka ze slovenské Skalice se Bukovinka vydala už loni, kdy péčí Kateřiny Kovaříkové, Markéty Müllerové a Lenky Matelové vyšel zpěvník Písně Daniela Slobody. Vycházely z dvojice Slobodových deníků obsahujících písňové záznamy, jež jsou uloženy v Moravském zemském archivu v Brně, v pozůstalosti hudebního sběratele Františka Bartoše. Daniel Sloboda, ač původem Slovák, po vysvěcení na evangelického kněze přesídlil z Myjavy do rázovité valašské obce Rusavy a na více než půl století (od roku 1837 až do své smrti v roce 1888) se stal jedním z hybatelů místního národního hnutí i osvěty – ať již v roli pastora, učitele nebo iniciátora lidových slavností. Brzy pocítil potřebu zaznamenávat místní zvykosloví včetně zápisů lidových písní – v tom ho ostatně podporoval i František Sušil, který z jeho sběrů ostatně také čerpal. Umělecká vedoucí CM Bukovinka Kateřina Kovaříková-Malíková při studiu hudební pozůstalosti svého strýce, zakladatele muziky ing. Pavla Malíka, objevila některé písňové materiály odkazující k osobnosti Daniela Slobody – další pátrání ji vedlo až k nalezení deníků v brněnském archivu. Z nich pak autorky vybraly materiál k loni vydanému zpěvníku a posléze je použila Kateřina Kovaříková jako zdroj písní pro album Sloboda, sloboda.

Třetí album bývá pro muziku klíčové – radostné začátky buď přerostou do rutiny, nebo se muzikanti a zpěváci posunou někam dál. CM Bukovinka navíc měla „za zády“ vydařené předchozí album Na rynku v Bystřici, kde se úspěšně utkala s neohraným materiálem – a touto cestou pokračovala i napotřetí, navíc posílena větší muzikantkou zběhlostí a vyhraností, respektive vyzpívaností.  Jedinečnou devizu jednotného, původního hudebního materiálu z okolí obce Rusavy, místa působiště Daniela Slobody, zpracovali do stylových, přímočarých, nepřezdobených písňových sad, které plynou jako čistá voda v přirozeném korytě potoka, neupraveného zbytečnou nivelací – hrají podobně, jako se hrávalo v době, kdy tyto písně Sloboda slýchal a zapisoval. Zpěvácky nejsilnější je muzika v obou sborech – jak dívčí sbor Jaderničky, tak „vypůjčený“ mužský sbor Valašského souboru písní a tanců Rusava zní barevně jednotně a velice příjemně; též houslistka Lenka Matelová si vybrala k svému hlasu odpovídající, výborně zvládnuté písňové party. Nejvýraznější pokrok ovšem zaznamenala muzika – vyhranost a větší „síla“ hudebního stylu je patrná na první poslech, primášský part je barevnější, tóny muziky zmohutněly a projev je stále přesvědčivější, pevnější.  To je ovšem též zásluha citlivých a přiměřených hudebních úprav Kateřiny Kovaříkové.

Hudební materiál je pestrý a zajímavý na poslech – osciluje od vážnějších melodií, spřízněných s evangelickými kostelními zpěvy, po veselé až rozverné taneční popěvky; tady je Bukovinka nejsilnější – u tanečních rytmů točené (Ej, zavrť sa mi, dívča) přes valčíky (Pekla vdolky z bílé múky) k polkám (Rusavské polky, Upadla má milá do nemoci). Mnohé obecněji známé motivy se představují v jiných hudebních variantách, než nám kdysi nabízely populární zpěvníky valašských písní (Včera mě má milá povídala, Brodí Jano koně, A já su Janíček malučičký nebo Janku náš, Janku náš, černú košulku máš). Pro mě je perlou alba dvojitá varianta nápěvů i textových motivů písňového incipitu Išlo k dívča k zpovídání – jednou vážnou, druhou žertovnou. Jenom škoda, že album příliš samozřejmě počítá s tím, že máme Slobodův zpěvník k dispozici, a nenabízí nám booklet s texty písní ani podrobnějších rozpis písňových sad.

To je ovšem jediná výtka, kterou je možno albu adresovat – v každém případě je výrazným mezníkem na cestě cimbálové muziky Bukovinka, na cestě ke kořenům lidových písní jejich rodného regionu i důstojnou připomínkou neprávem pozapomenuté cenné práce, již odvedl rusavský kněz a buditel Daniel Sloboda pro své působiště.

Helena Bretfeldová (autorka je známá kritička a publicistka)