str. 31

 Dovolte mi, abych se s vámi podělila o vzpomínku na své Vánoce v dětství. Bylo nás šest dětí. Na svatého Martina nás maminka budila: Vstávejte, Martin přijel na bílém koni! Opravdu ten den napadl sníh a pak už ležel až do konce února. V Hlinsku pod Hostýnem byla tenkrát každá chalupa i chaloupka zavátá sněhem až po okna. Vypadalo to jako v pohádce.

Na Štědrý den v 16 hodin začala maminka vařit večeři a tatínek nás poslal do chléva podělit dobytek kusy chleba s krupicí  – aby měla zvířata také Štědrý den a aby nám po celý příští rok dávala užitek. Prasatům a drůbeži jsme vařili hrách s česnekem. Vařila se také větvička z vánočního stromku, aby se odvarem pokropil chlév i dvůr, dobytek i drůbež, a po celý příští rok bylo všechno zdravé. Přesně v 18 hodin místní policajt Dunděra zapálil na horním konci dědiny doutnákem tři hmoždíře. Když odezněly tři rány, tatínek zatroubil na trumpetu začátek koledy „Co to znamená medle nového…“ A po tomto slavnostním aktu usedla  celá vesnice k večeři. Nejdříve jsme se pomodlili Otčenáš a tatínek pronesl přání, abychom se u stolu ve zdraví za rok zase sešli. Na stůl nosila nejstarší sestra, protože hospodyně nesměla na Štědrý večer od stolu vstát – to by jí slepice neseděly na vejcích. K večeři byla hřibová polévka s nudlemi, trochu krupice, kašeňačky, potom smažený kapr, brambory a jablečný kompot. Jako zákusek jsme jedli vánočku a perník. Pak nastala nejkrásnější chvíle, kdy tatínek zazvonil zvonečkem, otevřel dveře do světnice a řekl: Pojďte se, děti, podívat, jaký nám Ježíšek přinesl stromeček! Ta krása! Svítily různobarevné svíčky, visely tam papírové ozdoby, oříšky, jablíčka, perníková kolečka a srdíčka. Pod stromečkem jsme našli šest punčoch a v každé plno sušených švestek, ořechů a křížal. Tatínkovi a mamince jsme za to políbili ruku, což bylo u nás zvykem pokaždé, když jsme něco dostali.

Pak jsme zkoušeli lít olovo, jehož tvary měly každému představit budoucnost, rozkrajovala se jablka, pouštěli jsme ořechové skořápky po vodě, děvčata házela od chalupy přes hlavu papučem a taky jsme si vázaly jména chlapců do rohů kapesníku, abychom si po probuzení vytáhly toho pravého. (Nikdy se to ale nesplnilo – osud s tím jinak zatočil.) Když jsme se tím vším potěšili, tatínek vzal trubku  a šli jsme po celé vesnici zpívat koledy. Lidé i přes velkou zimu otvírali okna, aby slyšeli naše koledování. A pak se jelo koledovat k sousedům. Ze sousední vesnice pro nás přijely sáně – pod kopyty koní se jen jiskřilo a rolničky zněly do ticha. Po celé dědině se táhly písně koledníků – mezi nimi byly i malé děti, zimou prokřehlé, od Rusavy, některé až od Vsetína. Měly s sebou ušité hadrové pytle a tašky a lidé jim nadělovali chleba, vánočku, zámožnější i peníze.

Na to všechno si ve svých 96 letech ráda zavzpomínám. Škoda, že dnešní děti jsou o takovou pohádkovou krásu připraveny…

Anna Máchová