V dubnu 1945 bylo již slýchat dunění vzdálené kanonády, neslo se od jihu. V noci se nad Končinami nebe slabě blýskalo – fronty se blížily. O místních Němcích i přivezené Hitlerjugend už nebylo slyšet. Ještě v létě roku 1944 se pilně cvičili na improvizované střelnici pod Bedlinou ve střelbě i v odpalování protitankových „pěstí“ – střel „Panzerfaust“. Tenkrát při začátku výcviku ve starém lomu jsme na to mohli s kamarády doplatit. Vraceli jsme se tři z vycházky odkudsi z Podhostýnska po slavkovské straně Bedliny a náhle jsme slyšeli výstřely a kolem nás svištěly kulky. Vrhli jsme se k zemi a čekali – občas na nás padaly ustřelené větvičky. Při přestávce jsme kalupem utíkali obloukem přes Končiny domů.
Musím podotknout, že Bystřice byla koncem dubna připravována na obranu – zdálo se nám – jako nějaká pevnost: na přístupových komunikacích byly vybudovány zátarasy z tlustých kmenů tam, kde je nebylo možné objet; volná zůstala jen úzká střední část pro průchod a průjezd. Vedle ležely výřezy kmenů pro její rychlé zatarasení. Ženisté vědí, že budovat nestřežené překážky je zbytečná námaha, jak jsem se dočetl v tátově vojenské literatuře. To svědčilo o tom, že by Bystřice měla být bráněna a nijak to neuklidňovalo mysl. Někdy se píše, že „silnice vedoucí do města byly rozbité, aby se sem nemohly dostat tanky“. Nu, na nějaké „rozbití“ silnic se nepamatuji a věru ani nevím, jaké to „rozbití“ by bránilo v jízdě tankům...

Začátkem května už bylo jasné, že nacistická saň je dobíjena v posledním tažení. Přesto zasazovala rány. V Přerově bylo 1. května krvavě potlačeno spontánní povstání,  4. května vypuklo na Vsetíně. Ve dnech plných napětí ušla tehdy pozornosti nešťastná oběť z Bystřice – krásná dívka, třiadvacetiletá Olga Bardinová – byla zastřelena hlídkou wehrmachtu pod Tesákem. Byla to dcera ruského emigranta, jenž se usadil v Bystřici a byl zaměstnán na velkostatku Šimonově. Říkalo se, že děvče mělo chlapce u partyzánů a nosilo do lesů údajně jídlo. Patrně opomenula, že silnice Hošťálková–Bystřice pod Hostýnem je ústupovou trasou wehrmachtu. Silnice byla označena cedulemi „Achtung, Bandengefahr“, takže vojenské hlídky byly jistě nervozní. Detaily incidentu jsme neznali.

V pátek 4. května byl v Bystřici vydán strohý rozkaz německého vojenského velení: „Všichni muži od 15 do 60 let nastoupí na náměstí ke kopání zákopů. Kdo bude zastižen doma, bude zastřelen“. Tak jsem se jako sedmnáctiletý vydal na náměstí, odkud shromážděné muže odvedli v dlouhém útvaru vojáci wehrmachtu Meziříčskou ulicí, skrze tamní velmi silný zátaras mezi zdmi Šimonova statku a zámeckého parku, nahoru na kopec, kde v dohledu cihelny byl útvar zastaven. Byli jsme po čtyřech rozestavováni na terénním hřbetu podél dlouhé linie vyznačených míst kulometných hnízd ve tvaru půlkruhového okopu.. Vedle silnice byl vyznačen trojúhelníkový okop pro střelce protitankovou střelou „Panzerfaust“. Byl po jasném ránu s jíním podmračný, vlhký den – vrchy Javorník i Hostýn byly v mracích. Překvapil nás přelet letadla s rudými hvězdami v nízkém letu – jistě pozorovatel nepokládal skupiny tolika chlapů v polích za zemědělce na jarních pracích. Ozval se silný výbuch v Zahájeném – vyletěl do povětří železniční most. Němci se činili, atmosféra byla čím dál tím napjatější. Později opět přeletělo nad naší linií sovětské letadlo.

Zákopové práce řídil německý důstojník, pojíždějící podél dlouhé linie na pásovém motocyklu. Byl zřejmě velmi nervozní – seřval své lidi, když zjistil, že jedno půlkruhové hnízdo je špatně umístěno a kulomet může postřelovat jen předpolí. Bylo nutno kopat je znovu. V časném odpoledni jsme byli na naší části hotovi a byli bychom se rádi uklidili domů. Nepříjemný čerstvý vítr (při teplotě 12,9 ˚C na mojí soukromé „meteorologické stanici“) sílil a občas se ukazující slunéčko bylo velmi zimomřivé. Od hor se začala ozývat střelba z pušek a série ze samopalů či kulometu. Protože se nikdo k jazyku německému neznal, šel jsem sám za důstojníkem, když přijel blízko, a to s dotazem, zda ti, co jsou hotovi s prací, mohou jít domů. Řádně po vojensku na mne zařval hrčivou němčinou, že odchod bude organizovaný a kdo bude odcházet samovolně, bude zastřelen. V takových chvílích jsou zřejmě vždy „všechny paragrafy v jedné patrontaši“. Tak jsme museli v chladném větru čekat na organizovaný odchod.

Osvobození
V sobotu 5. května se po celkem klidné noci začaly objevovat po 9. hodině družstva a rojnice vojáků, postupující od Bedliny k nám. Střelba proti nim se ozývala kdesi od Zahájeného i od Končin, ale brzy utichla. Když vojáci došli až k našemu domu na Schwaigrově náměstí, ukázalo se, že jsou to naši vojáci, Slováci Čs. brigády. Nesli přes ramena zavěšeny jakési bomby, snad minometné střely, a u domu je shazovali na zem. Třískali s tím o dlažbu chodníku, až jsme si říkali, kolik tohle snese, než to bouchne. Prosili velice slušně o vodu a děkovali, když jsme jim sklenice podávali okny. V jednu chvíli proběhli kolem nosiči s nosítky, na nichž ležela velice bledá mladší paní. Prý nahodilá kulka vletěla oknem a zasáhla ji doma do břicha. Stalo se to někde na pravé straně Schwaigrova náměstí nebo dál směrem k trati. Slyšeli jsme, že zemřela na ošetřovně v Nemocenské pojišťovně na rohu našeho náměstí. Nečetl jsem však, že by byla registrována mezi civilními obětmi během osvobozování Bystřice.

Jak to bývá, úlevu střídaly obavy. Rozneslo se třeba, že „na Bystřici jede od Přerova těžké dělostřelectvo“. Víbůh, kdo si takový taktický nesmysl v dané situaci mohl vymyslet! Moje maminka k polednímu ještě vařila oběd v kuchyni, já jsem vynášel v kýblu splašky na kanál na dvoře. V otevřeném okně vedlejší soudní budovy jsem zahlédl pokuřovat muže v košili. Dříve tam byli ubytováni němečtí vojáci, ale ti už dávno odtáhli. Tak jsem ho přičetl našim. Když jsem kolem poledne vynášel druhý kýbl, už tam nebyl. Později se ukázalo, že to snad byl wehrwolf, snajpr, záškodník, jak nacisté zanechávali své fanatiky jako teroristy. Ti se do zajetí nebrali. Nad ním jsem však neměl čas přemýšlet: v tom totiž cosi pořádně hvízdlo a následoval pro mne strašný výbuch, dým –  před sousední Slezákův dům do pole řachla mina. – div jsem nespadl na kanál, jak jsem se lekl. Civil ve mně si hned řekl, jestli to už není to těžké dělostřelectvo. Nebylo – jen německý minomet na Bartovci, jenž střílel na postupující další roje našich vojáků. Měl jsem ve sklepě zapnuté rádio a byl jsem u něho právě v okamžiku, kdy Praha začala volat o pomoc –  začínalo Pražské povstání. Chtěl jsem s tou zprávou běžel nahoru za maminkou, jenže venku se ozvala další mohutná rána a rádio zhaslo – byl konec s elektřinou na delší dobu. Mina tentokrát dopadla na chodník do Palackého ulice.

V noci na neděli 6. května byl poměrný klid. Obranné pozice wehrmachtu byly už dříve popsány. Řekl bych, že největším problémem byla německá pozice na Bartovci, kde měli k dispozici odolný kryt – betonovou nádrž. Pár mužů mohlo skutečně ovládat výstupy z města na Holešov i Přerov, dokud po slunečném ránu nepřijela sovětská armáda a na náměstí u kostela neumístila těžké minomety. Když ty začaly pálit, byl to nejsilnější válečný rambajs, co otřásal Bystřicí.
Večer bystřické ulice poskytovaly úžasný obraz. Třeba ulice Legií velice mi živě připomínala scény ze Sienkiewiczových historických románů: sovětští vojáci všech možných ras a národností ohromné země, ohně, zpěvy, zvuky garmošek a balalajek, pilo se a střílelo k oslavě již jasného vítězství. Stála tam nezvyklá vojenská auta se stopami bezedných východních cest i se šrámy válečnými, koně, vozy. Vojáci vysocí jako hory v pelerinách až po zem, vousatí pamětníci i mladíčci sotva škole odrostlí, sem tam papachy důstojníků. Za kostelem se v Bystřičce umývaly Rusky a pan farář si stěžoval. Nu, bylo třeba se vyrovnat s armádou nejen z jiného kulturního okruhu, ale i prošlou a poznamenanou zatraceným ohněm předlouhé, kruté vojny. O armádě maršála Malinovského se později říkalo, že to nebyla vojska gardová. Když jsem otvíral velice mladému vojáčkovi, maje ještě v paměti naše Slováky, slyšel jsem jen velmi výrazné „davaj, davaj“. Mysle na žízeň Slováků, donesl jsem mu půllitr čerstvě napumpované vody. Nu, měla to být vodka, takže spokojen opravdu nebyl, ale ještě to dobře dopadlo. Ubytování si u nás našel důstojník, rodem Čuvaš, gramotný člověk. S dědečkem, jenž sesbíral drobty ruštiny ještě z dob I. světové vojny, si popovídal a velice obdivoval, jak dědeček četl i jeho azbučné noviny. Nám po příhodě s mládencem se samopalem doporučil už nikomu neotvírat a v nouzi ho zavolat. Spal s pistolí u ruky.

Horší zážitek měli nám dobře známí sousedé u Slezáků. Maminka se spřátelila s jejich dcerou stejného osudu: měla za manžela důstojníka čs. armády, též v roce 1938 utekli do Bystřice k dědečkům a její manžel, zatčen gestapem, byl také kdesi v neznámu. Kromě toho jejich synek Láďa, o něco mladší, se stal mým výborným kamarádem. Byli to naši důvěrní přátelé. U nich v domě se zabydlil štáb s plukovníky a dalšími šaržemi – samozřejmě v nejlepších pokojích. Když odtáhli dál k západu, chyběly ve skříních kabáty ba i kožichy a také krabice se stříbrnými příbory. Takové zážitky se ovšem nejprve z ohleduplnosti k osvoboditelům nešířily a poté bylo přes čtyřicet let nemožné o tom promluvit. Reálný život se v pohnutých dobách lišívá od čítanek.

Byly i jiné, spíše humorné zážitky např. kolem toho, co všechno bylo shledáno vhodným k pití, jaký podiv budily koupelny a splachovací WC u těch, které povolání na vojnu odvedlo z dalekých stepí či tajgy, z nebetyčných hor Kavkazu nebo nekonečných lesů Dálného východu. Nastaly rozpaky i při pohřbu obětí, když náhle nebylo spřežení. Bylo to však vyřešeno rychle a rázně velitelem. Mám na onen historický den zvláštní památku. Můj kamarád Láďa v osvobozenském nadšení vyhodil z knihovny německo-český a česko-německý slovník Unikum, jeden z nejlepších. Uchvátil jsem ho jako čtenář odborné německé literatury. Dodnes užívaný mi připomíná pohnutý čas.
Dny vítězství 5. a 6. května byly co do počasí zatažené s přeháňkami (spadlo celkem 13,7 mm srážek), ovšem s duchem světlým. S neklidem jsme ovšem uvažovali, zda přežil a kdy se nám vrátí domů nacisty již před více než pěti roky odvlečený táta.
 

Začátky civilního života v míru
Po odsunu bojových střetů dál k západu se dokončovala nová správa města. Přihlásil jsem se do služby a vykonával funkci „spojky“. Stanoviště jsme měli ve stavení za kostelem u Bystřičky, kde je dnes parkoviště. Roznášeli jsme úřední korespondenci, příkazy, vyhlášky a oznámení. Těžko si dnes představit ten libý pocit mít v rukou tiskovinu znovu od svobodného orgánu! Nebo dokonce číst „Naše zprávy“, jakési nouzové místní noviny místo dřívějších žvástů kolaborantských novinářů. V horlivosti se ovšem stávaly i pitomosti. Také my „spojky“ jsme se pustili s nějakým příliš horlivým strejcem do sběru leckde se povalujících ručních granátů. Kladli jsme je na prkna a opatrně nosili za stavení na břeh Bystřičky – dokud nás věci znalý voják od toho velmi riskantního počínání nehnal, zlořeče tomu zatracenému vysloužilci. Přesto dobrodružství existovalo nadále.
 Jednou v podvečer jsem totiž dostal rozkaz doručit důležitou obálku neprodleně na Chvalčov. Převzal jsem k tomu motorku ČZ, absolvoval stručnou instruktáž o spouštění motoru, řazení rychlostí, o spojce a brzdě, předvedl kratičkou jízdu a bylo mi ukázáno, jak se obsluhuje a jak se střílí ze samopalu. Taková válečná rychlovka – do té doby jsem jezdil jen na kole a střílel z klukovské vzduchovky. Takto připraven přehodil jsem si přes záda nabitý samopal – to k vůli po lesích rozprchlým Němcům a záškodníkům – kolem krku brašnu s důležitou obálkou a vyjel plnit bojový úkol. Snad andělíček strážníček jel se mnou: mou první jízdu na motorce jsem zvládl, obálku na Chvalčově odevzdal, nastartoval a dojel už v příšeří nazpět, aniž jsem si musel cestu prostřílet. Měl jsem dojem, že bych si zasloužil pochvalu před nastoupenými „spojkami“. Leč náčelník přijal mé hlášení o splnění rozkazu a jen řekl: „Dobrá, tamhle zajisti a ulož samopal!“.
V paměti mám také, jak občanská stráž vedla kolem našich oken starého pana továrníka V. Zbořila do vězení. Tehdy ještě ne proto, že byl továrník, ale proto, že on jako nobilita obce vítal všechnu vrchnost od rakousko-uherské, přes Osvoboditele T.G. Masaryka po údajné přisluhování Němcům. Takže byl z vůle lidu zadržen dřív, než by vítal Sověty, zněl tehdy hlas. Do soudní budovy chtěl vstoupit hlavním vchodem a vehementně se bránil být veden dál k vedlejšímu vchodu do dvora věznice. Dva průvodci ho musili vzít a odnášet – jen nožkama třepal. Byla to přelomová, revoluční doba a ta na důstojnost stařešinů minulých epoch nehledí. „Sic transit gloria mundi“, myslel jsem si po latinsku.
Do osvobozenecké doby Bystřice pod Hostýnem bývají řazeny i „bystřické“ přetisky protektorátních poštovních známek. Na téhle historii, jak se mi zdá, silně pracuje obrazotvornost. Má se např. za to, že známky byly „přetiskovány“ a prodávány na ihned otevřeném poštovním úřadě. K tomu je třeba říci, že se jedná o přetisky profesní tiskárny. Tiskařsky velmi podobně provedené přetisky známek se vydávají za „holešovské“, „hulínské“ či „kojetínské“ vydání revolučních známek. Tož zpochybňuji vydání ve dnech převratu a pokládám je za spekulační výtvor pozdější, tak jak tomu je u nás u dalšího množství těchto soukromých, poštovně nepotřebných, ke kšeftu zhotovených nálepek. Není jasné, kdy začala bystřická pošta po osvobození pracovat. Rozhodně to nebylo v zápětí po konci bojů – logicky to mohlo souviset s obnovením elektrického proudu a zahájením vlakového spojení od Hulína, tedy v druhé květnové dekádě.
Byl jsem tehdy horlivým filatelistou. Jako sběratel známek (ale také astronom) s mnoha kontakty jsem byl na bystřické poště pečený vařený – před osvobozením ještě 30. dubna. Avšak o bystřických revolučních přetiscích jsem až do našeho odstěhování z Bystřice v létě 1946 slovo neslyšel. Poprvé jsem je spatřil až za víc než čtyřicet let na filatelistické výstavě v západním Německu...

Byl jsem tehdy náruživý astronom-amatér. Moje „observatoř“ v domě dědečků na Schwaigrově náměstí se zabývala sledováním činnosti Slunce, počítáním a zakreslováním slunečních skvrn. Protože ke konci války byli profesionální astronomové zřejmě mimo službu, Bystřice měla v květnu 1945 podle publikovaného přehledu našeho ústředí, České astronomické společnosti, nejvíce pozorování Slunce. Pozoroval jsem totiž i ze sklepa při velké obavě maminky, aby můj dalekohled nebyl pokládán za kanón.

Od 14. května zase šla v Bystřici elektřina, pro nás však důležitější bylo, že v druhé dekádě května už jezdil vlak od Hulína (28.5. mohl i dál na Meziříčí po opravě mostu). Jednou k večeru někdo zazvonil a já šel otevřít. Stál tam velice vyhublý, doslova zbídačený člověk šedé pleti, bez zubů a s troškou vlasů. Zeptal jsem se ho, co si přeje. On nato povídal: „Vlaďko, to jsem přece já, tvůj táta!“. Tak se vrátil – od léta 1939 v péči „rytířského národa“. Na tu chvilku dodnes vzpomínám a nemohu zarazit slzy v očích. Když tátu gestapo zatklo, vážil jako vysoký, statný muž dobrých 100 kg – vracel se jako troska o 50 kg. Obrovská radost toho dne byla pro nás i definitivním zakončením zlých dob okupace a války a šťastným dozvukem osvobození mé rodné Bystřice pod Hostýnem.

Život se rychle vracel do mírových kolejí. Vzpomínám si, že v létě mne zahradník pan František Chvatík přizval ke své přednášce v sále domu Sušil o kráse oblaků. Promítal své barevné fotografie a já k tomu dodával, jak různých tvarů mraků využívat pro místní krátkodobou předpověď počasí. A 9. července 1945 u nás na dvoře tříčlenný tým pozoroval částečné zatmění Slunce – důkaz mírové pohody. Jen plán naší holešovské sexty vyrazit na cyklistický výlet Moravou neuspěl. Rodičové měli pořád obavy z hlášené existence wehrwolfů po lesích – zpupný režim, zaváděný velkohubě na tisíc let, měl své fanatiky ještě pár měsíců po totální vojenské porážce nacismu.

Ing. Vladimír Krečmer, CSc., (*1928) vystudoval fakultu lesního inženýrství ČVUT Praha. Ve výzkumném ústavu lesního hospodářství se zabýval užitou mikroklimatologií. Po roce 1989 emeritní předseda České bioklimatologické společnosti, emeritní předseda Národního lesnického komitétu, čestný člen České akademie zemědělských věd a dalších institucí, filatelista. Díky mladické zvídavosti Vladimíra Krečmera a jeho nadšení pro astronomii byla ve výkazech centrály slunečních pozorování na Štefánikově hvězdárně v Praze a také na ústředně v Curychu Bystřice pod Hostýnem uvedena jako místo s nejvyšším počtem pozorování Slunce provedených během května 1945 ve střední Evropě.

Vladimír Krečmer