„V červnu letošního roku jsem dostala pozvání na Velvyslanectví Japonska v ČR, na slavnostní předání „Řádu vycházejícího slunce, zlaté paprsky s nákrční stuhou“, který udělila japonská vláda prof. Zdence Švarcové za její zásluhy při výuce japonštiny, za propagaci japonské literatury a za její přispění k rozvoji přátelských vztahů mezi Japonskem a Českou republikou…Mezi desítkami hostů jsme byly dvě gratulantky – spolužačky z bystřické Osmileté školy Fr. Táborského, kterou jsme ukončily, jako poslední ryze dívčí třída, v roce 1956. Uvědomila jsem si, že Zdenka, přestože už hodně let žije v Praze a cestuje po vzdálených krajích, je velkou patriotkou našeho malého, ale krásného města a jeho nádherného okolí. Přála bych jí, a věřím, že spolu se mnou i ti, kdo si ji pamatují ze Sokola, tenisu a turistických výletů, zdraví a další pracovní úspěchy.“ Jana Šlégrová (Škrdlíková)

Hrajete ještě tenis?
Už moc ne, ale hrávala jsem. Můj tatínek zrekonstruoval v Nádražní domek, tam jsme bydleli od mých pěti let, ale pocházím z Chvalčova. V Nádražní ulici jsme byli do roku 1975, potom si domek koupil náš kamarád z tenisu Mirek Šenk.

Váš tatínek měl lékárnu?
Ne, ne, tatínek nebyl lékárník. Před znárodněním měl v Bystřici podnik, který se jmenoval Sklad a prodej lékařského zboží. Naproti chlapecké škole měl pronajatý obchod a sklad. Nabízel zařízení nemocnicím, lékařům a zubařům. Po roce 1948 z toho udělali Sanitas, ale ten brzy zanikl. Otec potom pracoval v drogeriích v Bystřici a v Holešově.

Jak vlastně začala ta vaše cesta z Bystřice do světa?
V roce 1956 jsem ukončila základní školu. Měla jsem průšvih asi v 7. třídě, hádala jsem se, jak to, že pětkařka může „na studia“ a jedničkářka, dcera živnostníka, ne. Zkrátka, padesátá léta.. Vzpomínám si, jak mě ve škole na náměstí vedli k paní místoředitelce a jak jsem brečela… Že se nedostanu na gymnázium do Holešova, bylo jasné. Pan učitel Svoboda blahé paměti přišel tenkrát za tatínkem s brožurkou středních škol a řekl mu, podívej, ty hraješ divadlo, do Bystřice jezdí hrát Jaroslav Vojta, je to tvůj kamarád, bydlívá u vás, řekni mu, ať se přimluví ve Filmové škole v Čimelicích. A tak jsem se díky Jaroslavu Vojtovi dostala do prestižní školy, která byla jedna pro celou republiku. Odtud šli absolventi pracovat k filmu a do televize. Byla to zajímavá škola v krásné jihočeské krajině. Polovina učitelů byla prověřených a polovina tam byla za trest. Politické problémy jsme tam nijak zvlášť neřešili. Ačkoliv tři spolužačky vyloučili z internátu údajně za zpěv protistátní písničky při sběru jahod v JZD.

Potom došlo na umístěnky a já jsem chtěla jít do dokumentárního filmu. To nešlo. Nebyla jsem důvěryhodná. Na druhou stranu jsem se dostala celkem snadno do Filmového studia Barrandov v Praze. Tam mě to chvíli bavilo, ale stejně jsem se pořád pokoušela dostat na vysokou školu. Na dějiny umění, z toho jsme maturovali, na FAMU, marně. V roce 1966 jsem zkoušela obor angličtina – ruština, to taky nebylo průchodné. Potom mi manžel kamarádky Heleny Smékalové (rozené Casinelli), indolog, poradil, ať zkusím nějaký orientální jazyk. Vybrala jsem si japonštinu. Ještě v Čimelicích jsem v rámci studia viděla staré japonské filmy, půjčila jsem si knížku v ruštině o japonském filmu a na to téma napsala u příjímací zkoušky na filozofickou fakultu esej. Přijali mě.

Takže to nebyla láska k japonštině na první pohled?
Moje prvotní touha byla naučit se anglicky a překládat americké romány. Teprve když jsem přišla na fakultu, na dvouoborové studium angličtina – japonština, ukázalo se, že na japonštině je báječný učitel Miroslav Novák – a to bylo rozhodující. Studijní kroužek pěti, šesti lidí, to bylo taky příjemné. Trochu s tím potom zamíchala okupace v roce 1968. Skvělý lingvista, kterého jsme měli na japonskou mluvnici, emigroval. Dodnes to pociťuji jako velkou ztrátu. Ale Novák byl skvělý člověk, vzdělaný filolog klasického ražení, se kterým jsme měli „bytové“ semináře ještě po studiích.

Dočetla jsem se, že jste při studiu pracovala v japonské firmě. Nemusela jste tam také zastávat „funkci čestného čaje“ (tedy obsluhovat a vařit čaj a kávu) jako hrdinka románu Strach a chvění?
To ne, pracovala jsem tam jako tlumočnice a překladatelka. Musela jsem se živit, protože na školu jsem se dostala až v pětadvaceti. Od roku 1968 se v Československu začaly usazovat různé japonské firmy. Moje kamarádka pro jednu z nich pracovala a jiné mě doporučila ještě před státnicemi. Bylo to ostře sledované. Volali si mě na Správu služeb diplomatickému sboru, klasický kádrovák se mě snažil lámat, nakonec si ale nechal podepsat, že jsem si zaměstnání u Japonců našla sama a nastoupila jen s jejich laskavým svolením. Tenkrát si opravdu „normální“ lidi o lidech, kteří pracovali u cizích firem, mysleli, že všichni jsou fízlové. Trvalo mi dlouho, než mi došlo, že i na mě padá stín podezření. Přesto to byla dobrá zkušenost. Měli jsme například na tu dobu jinde nevídanou techniku komunikace s centrálou v Ósace a s pobočkami na celém světě.

Jaké pro vás bylo setkání s živou japonštinou, s rodilými mluvčími?
S živou japonštinou jsem se setkala už v prvním ročníku na studiích. V šedesátých letech přijížděli na různé, hlavně umělecké obory, studenti z Japonska. Na UMPRUM do ateliéru textilu přišla Kazuko, která uměla jenom japonsky, a já jsem ji dostala na starost. Od ní jsem se naučila každodenní běžnou japonštinu; musela jsem s ní k doktorovi, na policii, na kolej, na nákup. Japonci jsou vděční za snahu cizince mluvit jejich jazykem. Ve firmách zabývajících se mezinárodním obchodem mají předpis, že zaměstnanci musí umět anglicky. Moje firma ale dovážela i techniku, třeba stroje do sklárny na Slovensku – to pak přijeli montéři a technologové, kteří uměli jenom japonsky. S nimi jsme museli jezdit a překládat. Odborné tlumočení je zvláštní kapitola. Pokud to člověk nedělá profesionálně v jednom oboru, tak se určité okruhy slovní zásoby našprtá před „akcí“, potom je zapomene a naučí se jiné.

Kdy jste vy poprvé jela do Japonska?
Poprvé v roce 1976. Byla to náhoda. Tenkrát tam jel Dětský sbor České filharmonie poprvé, takže chtěli mít s sebou tlumočníka. Měla jet moje bývalá spolužačka, ale byla tenkrát v pátém měsíci těhotenství a doktoři jí cestu zakázali. Doporučila mě. Vzala jsem si na to volno z firmy. A zas to bylo tak, že po návratu vás čekal pán a ptal se, jaké to bylo? Já říkám – báječný! A on – no mohla byste jet zas, kdyby… Tak jsem pak dlouho nejela. Cesta to byla pro mě pamětihodná. Sedm týdnů. Děti měly dvacet osm koncertů po celém Japonsku od severního Hokaidó až po Okinawu. Pořád jsme byli buď v dopravních prostředcích nebo v koncertních sálech. Tenkrát nebyl ani podmořský tunel Seikan, ani mosty spojující japonské ostrovy. Přejížděli jsme na parníčcích, kde hráli Japonci na svých tatami (rohožích) kostky a karty, před sebou misku rýže. Měla jsem odpovědnost za deset dětí. Cestovalo se s nimi dobře. Děti všechno vidí, upozorňovaly mě na věci, kterých bych si sama nevšimla. Nejhorší byla cesta do Japonska přes Sovětský svaz, čtyři dny vlakem, poté na lodi. Z toho jsem měla po návratu úzkostné sny. Z letiště v Chabarovsku se přejíždělo do přístavu v Nachodce vlakem přes Sibiř. Vesnice u trati mi připadaly jako zahrádkářské kolonie. Říkala jsem si, taková nádherná země, takových zdrojů, a taková zanedbanost. Přitom příroda je tam divukrásná. Navíc měl člověk naivní představy. Letěli jsme nad řekou Amur a já jsem se potom ptala průvodce v Chabarovsku, jestli tam mají výletní parníčky. Vyděsil se. Bylo to blízko rusko-čínské hranice na Ussuri, kde prý vojáci pálili ostrými.

Jací jsou Japonci ve srovnání s Čechy. Jsou opravdu tak odměření, strojeně zdvořilí, jak se o nich píše?
Ve svém prostředí jsou bezprostřední, docela veselí. Na cestách se člověk potká hlavně s lidmi, kteří pracují ve službách, a ti jsou velmi ochotní a kompetentní. Já se teď pohybuju většinou mezi akademiky, kteří se ke mně chovají vždy přátelsky. Dochází samozřejmě k profesním výměnám názorů, ale pak se jde na večeři a o práci se moc nemluví. Když jsem teď byla v Nagoji, zajímalo moje kolegy z tamní univerzity, odkud pocházím. Vyprávěla jsem jim o Hostýně, pověstech o něm, o procesích. Další den jsem si vyjela na pouť k šintoistickým svatyním v Ise a zažila jsem nedělní pouť, stejné davy, jaké si pamatuju z dětství z Hostýna. Podobná pieta k posvátnému místu, podobné stánky, suvenýry. Mezi námi a Japonci je rozdíl i v tom, jak málo oni mají ve své hornaté zemi obyvatelné plochy. Na čtverečním kilometru se jich tísní v průměru třikrát víc než nás, a přitom dovedou udržet milionových městech pořádek. Lidé si také hodně váží práce. Když jdete do metra, paní tam uklízí „své“ schody po celou pracovní dobu a je tam pořád čisto, i když tudy procházejí tisíce lidí. Jinak by při té hustotě nepřežili.

Jaké bylo v Nagoje počasí, na konci září prý přicházejí tajfuny?
Vedro, pětatřicet stupňů, na jihu v Ise ještě víc. Ale já jsem se na to teplíčko těšila, v Praze byl zrovna teplotní propad. Tajfun opravdu předpovídali, ale nad mořem se stočil jinam.

Je typický Japonec básníkem schopným napsat haiku v každé životní situaci? Tak jako viceadmirál Takidžiró Óniši, stvořitel kamikaze, který údajně před svou sebevraždou po kapitulaci Japonska napsal právě tuhle tradiční báseň o sedmnácti slabikách…
Dřív bylo zvykem hodně psát haiku. Dnes už to tak časté není, ale do novin a časopisů lidé stále svá haiku posílají. Děti na školách se je učí skládat, na střední škole pak mají úvod do starší japonštiny, jazyka původní haiku. Všichni samozřejmě nepíšou. Pravda je, že starý japonský jazyk je tomu novému bližší než stará čeština té současné. Se starým jazykem je v Japonsku pořád úzký kontakt. Tradiční divadlo, loutkové i herecké, frašky kjógen v televizi, vše ve staré japonštině. U nás už málokdo bude číst satirické veršovánky z konce 14. století v původním jazyce. Není to ale ani tak, že by všichni Japonci byli vychováváni k básnictví. Mladá generace je blízká té evropské. Ovšem z hlediska životního prostoru musí být ohleduplní všichni, mladí i staří – a k ohleduplnosti tvrdě vychováváni jsou: nepřekážet, nebýt na obtíž, držet se nenápadně, neprovokovat, a co je vštěpováno i majetným – zásadně se nevytahovat.

Máte za sebou množství překladatelské práce. Překládá se vám lépe z angličtiny nebo z japonštiny?
Čeština je bližší japonštině než angličtina. My máme v češtině určitou jazykovou jemnost a ohebnost, kterou necítím, když překládám z japonštiny do angličtiny nebo naopak. V japonské poezii není sice rým, ale je tu velká mnohoznačnost, náznakovost, jazykové prostředky, které tu mnohoznačnost rozhojňují, jsou častější než v češtině.

Když jsme u mnohoznačnosti, jak je možné, že v japonštině (a to jsem zas vyčetla) je pro „vlasy“, „boha“ a „papír“ stejné slovo? Já marně hledám nějakou souvislost.
Vlasy i božstva (kami) mají společný významový rys – obojí odkazují k místu „nahoře“, na lidské hlavě, na nebi, na vrcholcích hor. V dávných dobách se kami ve významu „božstvo“ údajně vyslovovalo se zavřeným [ï]. Dnes stejně znějící slovo pro „papír“ se původně vyslovovalo „kan’i“. Ve výslovnosti lze tato slova rozlišit tónem.

Když se zeptám na japonské písmo, co vlastně představuje jeden znak – je to hláska, slabika, celý pojem?
Japonské písmo je kombinované – znakové i slabičné, protože znaky jsou původně čínské, násilně aplikované na jazyk, který je typologicky odlišný od čínštiny. Čínské znaky jsou ideografy – nesou samostatný význam, takže by se daly aplikovat i na češtinu, v případně, že bychom vynaložili stejné intelektuální úsilí jako Japonci už někdy v 5. a 6. století. Museli bychom vymyslet stejně jako oni, jak k tomu základnímu významu vyjádřenému znakem doplnit různé předpony a přípony, aby z toho byla srozumitelná čeština. Když budu komunikovat Číňanem, můžu mu ukázat znak pro kostel a on pochopí, že chci do kostela. Vyslovíme to každý jinak, ale na základě znaku nesoucího daný význam to oba pochopíme. Japonština je jazyk se spoustou gramatických částic pro časy, způsoby atd. Japonec to všechno musí ke znaku připsat slabičnou abecedou. A do toho vkládají cizí slova, např. anglicismy zaznamenané také slabičnou abecedou zase v jiné psané podobě. A ještě do toho vloží arabské číslice. Říká se, že to je nejsložitější zápis jazyka vůbec.

Jak otevírají Japonci knihu?
Japonci otvírají knihu zezadu. Knihy se čtou z našeho pohledu od konce na začátek, zprava doleva, řádky vždy shora dolů.

Odborně se věnujete také sémiotice, nauce o znakových systémech, a v souvislosti s tím jste prezentovala svou teorii o šestém lidském smyslu nazvaném MLUV. Co je „mluv“?
„Mluv“ není žádná záhada. Lidské smyslové vnímání je tradičně chápáno jako pětičlenné, ale ze zkušenosti víme, že funguje sice vcelku, ale po dvojicích. Když je člověk slepý, kompenzuje svůj handicap hmatem, když někdo ztratí čich, ztratí většinou i chuť, a když je hluchý, bývá často i němý, tedy postižený v oblasti „mluvu“. Seřazeno za sebou (zrak, hmat, čich, chuť, sluch, mluv) vznikne obraz smyslového vnímání jako řádné struktury, obraz společného jmenovatele příslušníků lidského rodu. Pak už je všechno jinak, každý máme smysly jinak citlivé, jinak vytříbené. Mluva nás odlišuje od zvířat, která mohou „mluvit“ jen očima, pohyby, neartikulovanými zvuky. Neurologové nacházejí v lidském mozku centra pro pět smyslů plus řečové centrum, tedy „mluv. Pokud člověk ctí pořadí těchto šesti smyslů jako určitou hierarchii, dají se na jejím základě sledovat obdobná „řádná“ uskupení, jako třeba: „vzdálené“ (dívám se na to, co je vzdálené) – „blízké“ (na co si mohu sáhnout), „vnější“ (co lze tušit zvnějšku) – „vnitřní“ (co zakouším uvnitř), „známé“ (co poznám, vyslechnu), „smysluplné“ (co jsem schopen sdělit)“. Z tohoto hlediska lze v jednotlivých smyslech vidět jakási hnízda, v nichž se rodí významy. V šestidílném celku se v procesech všímání, vnímání, zakoušení, vědění, myšlení a vyjadřování uplatňují nejrůznější spoje, každý smysl má nějaký svůj vnitřní ekvivalent, jako zřetel u zraku, cit u hmatu a podobně.

Souvisí to nějak i s japonštinou?
Platí to obecně. Ale podle systému „významových hnízd“ jsou utříděny čínské znaky. Počítačová databáze zahrnuje na sto tisíc znaků. Dřív, když se sázelo ručně, jich tiskaři znali třicet tisíc, vzdělaní Japonci znají kolem deseti tisíc, na čtení novin je dnes třeba pasivně znát tři až čtyři tisíce. Nejde však o tisíce jedinečných znaků. Každý znak má v sobě významový prvek, kterému se říká radikál. Japonština má dvě stě čtrnáct základních znaků nebo jen prvků, radikálů tvořících s dalšími prvky další znaky s příbuznými nebo odvozenými významy. Znakové slovníky v japonštině jsou řazeny podle radikálů od graficky nejjednodušších k nejsložitějším. Studenti se během prvního semestru musí hodně rychle naučit ve znakovém slovníku hledat, aby mohli začít číst.

Ze staré japonštiny jste přeložila pod názvem „Závoje mlhy“ deník a verše dvorní dámy. Jaký vztah máte k autorce, básnířce Izumi Šikibu, která žila v roce 1000 n. l.?
Šlo o takový zvláštní fenomén dvorních dam, které byly a nebyly svobodné. Dokud měly své zastánce u dvora, ať už to byli vlivní otcové, bratři, manželé či milenci, žily relativně v bezpečí, ale v momentě, kdy jim z nějakých důvodů, třeba i tragických, tato opora odpadla, staly se z nich mnišky a klášter byl jediným jejich útočištěm. Pokud na tom ale byly dobře, měly možnost vzdělávat se, psát. Předčítaly, recitovaly a získaly za to uznání. Nedávno vyšel v češtině závěrečný čtvrtý díl „Příběhu prince Gendžiho“ v překladu Karla Fialy. Autorkou byla Murasaki Šikibu. Na příkladu dobového hodnocení této prozaičky na jedné straně a básnířky Izumi Šikibu na druhé straně vidíme, že poezie byla tehdy mnohem víc ceněná než Izumi, která psala poezii, byla uznávaná už za života. Murasaki se takového uznání nedožila. Izumi je v Japonsku považována za jednu z nejlepších básnířek všech dob. V osobním životě to jistě neměla jednoduché. Troufla si opustit dobře zabezpečeného manžela a riskovat známost s císařským princem, skončilo to tragicky.

To její citové zmítání je přes tisíciletou vzdálenost v čase pořád stejně pochopitelné a jako by současné. Nevím, dá-li se to srovnat s tím, o čem pojednávaly spisy v roce 1000 u nás po příchodu Cyrila a Metoděje…

Před dvěma lety jste vydala obsáhlé dějiny japonské literatury pod názvem Japonská literatura (712–1868). Jak text, zachycující tak obrovský časový úsek vzniká a jak dlouho jeho zpracování trvá?
Dějiny literatury vznikaly v podstatě už od dob mých studií, po částech. Poezii jsme se zabývali ještě s dr. Novákem, na speciálních seminářích. Souhrnně pak vyšel překlad části jedné z císařských antologií v knize „Bledý měsíc k ránu“, jejíhož vydání se pan doktor nedožil. A jak jsem dějiny literatury učila, tak jsem si postupně shromažďovala materiály – až jsem to sepsala.

Když bychom opravdu srovnali vývoj české a japonské literatury, co z toho vyplyne?
U nás začíná písemnictví v 9. století s Cyrilem a Metodějem. Do Japonska přišel v 6. století buddhismus a s ním korejští učenci, kteří Japonce učili čínštinu, čínské písmo a začalo se rozvíjet písemnictví; nejdříve v čínštině a potom, od 9. století, v japonštině, i když už v 8. století vznikla velká básnická sbírka Manjóšú. V historické perspektivě tedy není japonská literatura o mnoho starší než česká. Co je rozdílné, je dimenze náboženská – veliká náboženská tolerance v Japonsku, nikdy výrazná nesnášenlivost. Jiná a u nás nevídaná byla možnost prvotní literatury rozvíjet se v oproštění od náboženského dogmatu. Autoři uvažují o věcech mezi nebem a zemí svobodně, jsou tu samozřejmě obřady, pověry a s nimi spojená „tabu“, ale nic ideově svazujícího, autor nemusí psát na objednávku anebo se bát trestajícího cenzora, ten se nechává občas slyšet až od 17. století do poloviny 20. století.

Dnes tak trochu módní a nejpřekládanější japonský spisovatel Haruki Murakami v rozhovorech stále proklamuje svou nezávislost a nezařazenost. Je to tak jedinečné?
No, už si to může dovolit. Před válkou bylo v Japonsku ještě povinností spisovatelů sdružovat se ve skupinách, spisovatelských kotériích. Pořád tu platil systém mistr – žák. Každý začínající spisovatel si hledal svého mistra, chodil ho prosit, aby se ho ujal, a ten ho pak třeba přijal do domácnosti. Žák mu čistil boty a dělal pochůzky a on ho mezitím učil stylizovat nebo psát básně, revidoval mu jeho literární pokusy – a pak se pod žákovu prvotinu sám podepsal. To už dnes není.

Kterého japonského spisovatele máte v největší oblibě?
Mám ráda Naoju Šigu. V češtině vyšla v překladu Vlasty Winkelhöferové jeho kniha povídek Popelavý měsíc. Píše úsporně, je to mistr stylista, v textu nemá zbytečná slova. Jeho texty jsou částečně autobiografické. Není tvůrce složitých příběhů, vytváří spíše poezii v próze.

Co máte v plánu pro tento školní rok?
V rozvrhu na tento semestr mám teorii jazyka, jazykový seminář a literární seminář. V letním semestru budu mít výběrovou přednášku o tradičním japonském divadle NÓ, které miluju. Moje překladatelská činnost ustrnula, spíše teď učím. Ale přeložila jsem středověké divadelní hry, které jsou publikované v časopisu Disk. Naučila jsem se na počítači dělat prezentace, tak teď zájemcům o divadlo NÓ předvádím, co je dostupné, zvuk i obrázky. To je taková přednáška, která mi dělá radost.

Kde máte uložen svůj řád vycházejícího slunce?
V krabičce, je to šperk a velká pocta. Celý se nenosí. K tomu účelu vydávají zdrobnělinu řádu – malou stužku s kroužkem a symbolem chryzantémy.

Nakonec nám z toho všeho vyjde, že ta vaše životní cesta je tak trochu dílem šťastné náhody…
Do jisté míry. Co mi v té které době bylo umožněno, to jsem dělala. A co mi zařídil tatínek a umožnili přátelé. Nebýt jich, asi by bylo od začátku všechno jinak. Chvalčovská stařenka mi tenkrát říkala: „Jdi na švadlenu, to ti půjde…“

                                                                                                                                                                                    msch