Já jako bych v tomhle ani nepatřil do rodiny, nikdo mě nikam nesměroval, dostal jsem se k tomu sám. Odmalička jsem chodíval na Barumku, na Valašku, s kamarádama jsme objížděli rallye a sám jsem se pořád pokoušel, jak to šlo, do toho nějak aktivně zapojit. A teď už od minulého roku jezdím republiku. Za dva roky jsem vystřídal mnoho jezdců, kdo mě vzal pod křídla, s tím jsem jel, abych získal nějaké zkušenosti.
Je to jednoduché se dostat jako navigátor na rallye?
Je to strašně těžké, když člověk začíná od ničeho. Devadesát procent kluků, co jezdí, se k tomu dostali díky rodině či penězům. Zezačátku jsem spíš zaskakoval, pokud byl někdo nemocný, vždy jsme se s jezdcem narychlo dohodli po internetu a já jsem skočil do auta a jel. Za poslední dva roky co jezdím, se to ustálilo a jezdím pravidelně jenom s dvěma klukama.
Kdy jste to poprvé doopravdy zkusil?
To mi bylo 16 a v Odrách se jela nějaká amatérská rallye. Byla tam uzavřená trať, jen jedna rychlostní zkouška – takové blbnutí pro kluky, aby nejezdili, jak blázni na normální cestě v běžném provozu. Tak jsme si zaplatili startovné a jelo se. Tenkrát myslím favoritem. To byly první zkušenosti. Také jsme chodili jezdit za vesnice po nocích, kdy člověk nikoho neohrožoval, tam jsem se učil. Do 18 jsem pak odjel tak čtyři amatérské soutěže, jako spolujezdec mohl člověk jet i nezletilý, s prohlášením rodičů, že za mě přebírají zodpovědnost.
Když jste sedal do závodního vozu, nechtěl jste radši řídit?
Ani ne, já se sám se sebou bojím jezdit. A kdybych měl ještě někoho vézt…
Jaká je vaše profese?
Já jsem vyučený automechanik, dělám teď ve Zlíně. V Bystřici žiji od narození, chodil jsem na základní školu Bratrství a pak na učňák v Kroměříži. Za Bystřici jsem hrával do 16 let i fotbal. Takže jsem Bystřičák tělem i duší. Líbí se mi tu moc a chtěl bych tu žít i dál. Tady jsem měl k rallye sportu hodně blízko. Odjakživa se tu na kopci jezdí trojácká rychlostní zkouška. Také se jezdí Tesák, Rajnochovice, Držková, Kašava, Vizovice. Na tomhle jsem vyrůstal a rád v našich kotlinách závodím.
Takže jste jako navigátor schopen i opravovat závady na automobilu…
Snažím se. Tuto sobotu jsme jeli závody v Třebíči a nedojeli jsme ani na start, a už jsme museli spravovat. Na Barumce bylo víc takových situací, kdy jsme museli spoléhat na své opravárenské schopnosti, řešili jsme i nenáviděný defekt pneumatiky. Člověk to musí ovládat, aby opravy stihl v  časové normě a moc na tom netratil. Je to lítačka. 
Co vlastně dělá navigátor?
Já myslím, že navigátor tvoří 70 procent celé posádky, protože počátkem soutěže zařizuje všechny praktické věci kolem. Musí vědět, kde se pro co stavit, kde je servis, kde zázemí závodu, jaké bude ubytování, všecko tohle řeší. Jezdec má na starosti svoje auto, sebe a shání na závody většinu peněz. Já jezdce naviguju při závodě, při přejezdu mezi rychlostkami ho musím navést podle itineráře ve správném čase do kontroly. Je toho hodně a dá se při tom udělat hodně chyb. V rozpisu jsou zachyceny a popsány všechny rychlostní zkoušky. Jedna zkouška má např. 20 km, ale jezdec musí mít napsaný každý metr tratě. Pilot si sám nadiktuje, jak to chce, od zatáčky k zatáčce. Zatáčky máme značené P a L (pravá – levá) od jedné do deseti, aby to bylo co nejjednodušší, jednička je nejmenší úhel, desítka to je zas úplný vracák. Jsou tam zapsané i terény – bláto, štěrk, kde má zatáčku řezat, kde jet uprostřed cesty, kde je horizont, kde může proletět naplno, a kde brzdit – všecko mu to musím říct.
Co jsou to seznamovací jízdy? A co je shakedown?
Jízda, kdy si obyčejným autem pomalu projedete trať. Jsou tři povolené průjezdy. I když na Barumce, to už je vlastně malé mistrovství světa, tam byly jen dva kvůli obtížnosti. Během seznamovací jízdy si člověk vše napíše, ve druhé jízdě to opraví a v té poslední už to musí sedět. Podle toho se pak jede. Shakedown – je testovací rychlostní zkouška už v závodním autě. Člověk si může třeba nastavit podvozek, vyzkoušet si techniku atd. Bývá to trať tak 4 km dlouhá. Když je jezdec opravdu dobrý a má už něco odjeto, tak při závodu vypne a už poslouchá jenom navigátora a podle něj tu trať letí. Protože takhle je nejrychlejší – když jede na oči, tak je to ztráta času.
Takže závodník jede spíš na uši…
Tak. Hodně to visí na navigátorovi. A ten musí dát pozor, aby nespletl pravou a levou, nezaměnil čísla atd. Tam už jde opravdu o zkušenosti a sehranost posádky.
Na jakém povrchu se závodí nejhůř?
Nejhorší je asi jet se zimákama bez hrotů po sněhu a ledu. I šotolina, polní cesty a jakýkoliv nezpevněný povrch jsou nepříjemné. Ale zase na druhou stranu někteří jezdci mají „polňačky“ rádi, můžou si na nich alespoň pěkně pohrát s autem. Velice nebezpečná je voda na asfaltu. Myslím, že hodně jezdců nemá rádo vodu. Je to pak problém, jaké vybrat pneumatiky, jestli intermédia nebo vodníky, které líp odvádějí vodu… Nejlepší je suchý asfalt – po něm se dá jet hodně rychle. Záleží taky na každém jezdci, jaké povrchy má radši.
Když Valoušek na Barumce najel ve 100km rychlosti do stromu, nic moc se mu nestalo. Závodničky mají jistě speciální úpravu…
Závodní auto má speciální úpravy rozdělené podle tříd. My teď na Barumce jeli tu nejnižší, a tam bývá úprav nejmíň. V každém autě ale musí být vevařený rám z bezešvých trubek – vyhází se interiér a zbudou speciální sedačky a pásy, hasicí systém atd. Na závodním autě je zvenku vidět, že je to třeba pegueot, ale uvnitř to s ním nemá nic společného.
Čím jste jeli na Barumce vy?
My jsme teď jeli Volkswagenem Polo, ten jsme měli v pronájmu. Bylo ve třídě nejlevnější –Barumka hodně stojí. Jinak jsem toho vystřídal dost od felicií po Renault Clio a Hondu Civic. Martin Kouřil, jezdec, s kterým jezdím, nemá vlastní auto, takže si je na závody vždy půjčujeme. Je tu ale zase nepříjemné riziko, že člověk pronajaté auto rozbije – a to si pak pomalu může jít hodit mašli…
A jak jste tedy jeli?
Bylo to divoké. Zpočátku nám auto celkem fungovalo, jeli jsme testovací zkoušku a šlo to. Jezdec si sice stěžoval, on je motokárový mistr republiky, že je pro něj to naše auto moc pomalé. On potřebuje auto, co jede a nezná kopec. Já se ale svezu rád v jakékoliv závodničce. Od první RZ, to byla superspeciálka v ulicích Zlína, jsme do toho nějak vlítli – bohužel jsme hned dostali 13 vteřin od Slováka Nagyho. To jsme nečekali. Martin je na tyhle okruhy velmistr. Rychleji už ale jet nešlo – asi to bylo technikou. Nejtěžší z těch tří závodních dnů byla sobota, to se jela rychlostní zkouška Troják, která má 30 km – startuje se v Lukově a končí v Hošťálkové. Těžký terén a strašlivé horko. Když jsme erzetu dojeli, motali jsme se jak opilí, v tom autě bylo 60 stupňů a nehořlavé obleky, ty taky dost hřejí. Toho Slováka jsme ani tady nedohnali. Snažili jsme se, ale zřejmě měl lepší auto. Nešlo ho prostě dohnat – vyhráli jsme nad ním jen jednu RZ z patnácti. V celkovém pořadí jsme skončili šestí od konce. Moc aut v naší nejslabší skupině tam nebylo. A ono opravdu nejde závodit proti silným autům. I když třeba jezdec nemá tolik v rukách a nejsou s navigátorem tak dobře sehraní, stejně nám to auto ujede na rovince – to je prostě úplně jiný zrychlení než to naše. Najezdili jsme i dobré časy, nakonec jsme skončili druzí ve své třídě. Za námi skončila belgická posádka, dostali od nás 12 minut za celou rallye, tomu jsme ujeli pěkně. Ale na Slováka jsme neměli, snad příště. Jezdec říkal, že s takhle slabým autem už nikdy nepojede, opravdu se chudák trápil.
Jinak Barumka nám dala strašně moc zkušeností, ta soutěž je nejtěžší z celé republiky. Člověk z toho byl za ty tři dny docela vyřízený. Úspěchem je hlavně dojet.
Vždycky mě zajímalo, jestli navigátorům není zle, jak tak koukají za jízdy do papírů…
No devadesát procent lidí to tak má, ale já vůbec. Špatně mi naštěstí nikdy nebylo. Navíc mě ta práce hrozně baví, jsem jí zaujatý, takže jsem v autě jako v ráji.
Máte rád kolotoče, co centrifuga?
Kolotoče mě nikdy moc nelákaly, ale takovou centrifugu jsem zažil na vlastní kůži minulý rok v autě. To jsme letěli do lesa přes střechu 140km rychlostí. To bylo nepříjemný. Byla to moje první větší rána. Jeli jsme s Renaultem Clio v Jeseníkách. Zastavili jsme se vzhůru nohama o skálu a o strom a zůstali viset. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Ale víckrát by to člověk zažít nechtěl. Zatím jsem z toho vždycky naštěstí vylezl zdravý.
Máte rád rychlost?
Já sám moc rychle nejezdím, vždy podle předpisů, ale na těch závodech si to opravdu užívám, to já mám rád. Hodně lidí by to třeba nemohlo dělat z nejistoty, nevíte, co vás čeká. Letíte 120 km v hodině, člověk hledí to těch papírů a jen sem tam se podívá ven, kde je. A když přijde nějaká krizovka, je to hrozně rychlé – vteřina a bum – ale mě to asi nějak uspokojuje, ten adrenalin. A je to tak i v osobním životě – nerad řeším problémy nadlouho. Radši všechno vyřešit hned, ať má člověk čistou hlavu.  
Během letošní Barumky jeden ze závodníků prohlásil: „V tomto závodě bych nechtěl být svůj navigátor…“ Co tím myslel?
To říká hodně jezdců, asi proto, že během jízdy se děje strašně moc krizových záležitostí, navigátor toho musí hodně v rychlosti řešit a za jízdy to s ním může i pěkně cloumat. Řidič ví, co se zrovna chystá udělat – navigátor to nemusí tušit. Někdy to může být i dost tzv. na srdce. Třeba jak jsme na Barumce přetáhli zatáčku a octli se na mezi. Čekal jsem, že se to převrátí, bylo to na hraně, ale naštěstí jsme se vyšplhali zpět na silnici. Myslím, že žádný jezdec by nechtěl být svým spolujezdcem. Oficiálně se vždycky mluví hlavně o jezdcích, navigátor zůstává tak trochu ve stínu. Přitom i on má svou důležitost – bez něj by jezdec dobré časy nikdy nezajel.
O čem si sníte, co se motosportu týká?
To, co bych chtěl, je jezdit v Česku na špici, a kdyby to šlo, tak třeba i v Evropě, za tím si půjdu. A mám sen, takový dětský, ale já ho asi budu mít do konce života – jezdit ve světě. Mít na to peníze a jezdit se světovou extratřídou, to by byla bomba. Ale mým cílem je patřit hlavně ke špičce u nás. Takoví mistři mezi navigátory, to už jsou starší chlapi, kteří si prošli i mistrovstvím světa a Evropy a jezdí za tovární týmy. Třeba Petr Gross, který naviguje Romana Krestu nebo Petr Starý, co naviguje Honzu Kopeckého – to už je opravdu extra třída. Z nich si beru opravdu velký příklad. Šancí pro mě je, že v republice je navigátorů celkem málo, všichni chtějí spíš řídit než navigovat. No a ještě jeden sen mám – vyhrát někdy domácí Barum Rally, to by bylo úžasné. Já mám strašnou radost, že je to teprve druhý rok, co jezdím republiku, a už jsem tu Barumku jel! Už jsem snad zamířil i mezi ty „větší kluky“.
Chci poděkovat celé rodině a přítelkyni za podporu a sílu, kterou mi do každého závodu dávají, jezdcům za každou šanci se svézt, sponzorům a všem fandům, co nás ženou neuvěřitelně vpřed.
Ať se vám daří.
                   

Ptala se msch