Letos jsem měl navíc i plán. Čmáral jsem neurčité obrazce do písku ulomenou větévkou a najednou jsem rozpoznal v rýhách náznak mapy. Nápad! Na Den draků si udělám velkého létajícího draka, no – takovou tu bednu, připevním tam tátův nový fotoaparát, udělám si fotografie města z ptačí perspektivy a potom zhotovím i mapy. To budou kluci koukat! Dal jsem tomu všemu rovnou pracovní název Kartografický průzkum.

U táty v dílně jsem našel vše potřebné. Plánek konstrukce létající bedny jsem měl v hlavě. Donesl jsem si nejvhodnější lišty, řezal a lepil, natahoval nitě a zatloukal hřebíčky a ke konci potáhl celou kostru plátnem. To vše jsem opatřil malůvkami a jménem Káča. Zbývalo už jen sehnat motouz a silnější nit pro spoušť k fotoaparátu. S důležitostí leteckého inženýra jsem plánoval, že sem přivážeme fotoaparát, zde budou zase vyvažovací tělíska, na tyhle dvě strany se upne vyrovnávací motouz. Nápady jsem jen hýřil.  Byl jsem pevně rozhodnut, že na Den draků udělám ten nejlepší dojem.

Den před akcí jsem se rozhodl provést zkušební let. Hned jsem měl několik skvělých pomocníků,  přišli nejlepší kamarádi, ba dokonce i někteří zvědavci z řad  příbuzenstva. Za posledními domky, kde už byl vidět jen Hostýn a Bedlina, se nacházela velká a stará dřevěná triangulační konstrukce. Byla zteřelá a držela pohromadě pravděpodobně díky náhodné hvězdné konstelaci. Při sebemenším závanu větru se se skřípěním nebezpečně nakláněla. Vyšplhal jsem až nahoru, v ruce jsem svíral motouz od Káči a nit od fotoaparátu a ti nejzdatnější asistenti drželi můj létající zázrak proti větru. Vítr sílil, celá triangulační konstrukce se se mnou začala klátit, všechno kolem praskalo. Motouz byl napjat na nezbytnou délku a já čekal na správný okamžik. Teď! Můj kartografický průzkum slavnostně začal. Na obloze bylo možné zahlédnout dešťové mraky. Vítr sílil. Káča se vznesla do výše jako drakar, štíhlá válečná loď Vikingů a Normanů s plachtovím. Měla obrovský tah. Cloumala se mnou, že jsem málem propadl trouchnivějící podlahou triangulační věže a zřítil se na rodnou hroudu. Po chvíli už mi šlo o život, ale motouz jsem ani za nic pustit nechtěl. Vždyť nahoře byl tátův nový fotoaparát. A co fotky?  To už se dole začali shlukovat náhodní chodci a někdo z nich zavolal mého tátu. Bylo znát, že mu mráz běhá po zádech, když mne zahlédl v té výšce. Káča mne vytahovala a potom zase spouštěla, konstrukce se nakláněla a praskala, pot mi stékal po čele.„Pusť toho draka a polez honem dolů!“ byl slyšet hřmotný tátův hlas. Vítr stále sílil a všichni trnuli strachy. Já se ale pořád vzdát nechtěl. Jak to se mnou lomcovalo, tak jsem na tátu zakřičel: „Tati, je tam ten tvůj nový foťák.“ Viděl jsem, jak táta přistoupil ke ztrouchnivělé konstrukci a po pevnějších částech leze za mnou nahoru. Okamžitě jsem motouz pustil. Káča nabrala výšku a zmizela i s fotoaparátem v oblacích. Začalo hustě pršet a já lezl dolů rychleji, než táta na protější straně nahoru. Utéct se mi stejně nepovedlo.

Útěchou mi bylo, že voňavý Den draků a pečených brambor se nazítří dokonale vydařil a že nevalným výsledkem mého kartografického průzkumu světová věda nijak zvlášť neutrpěla. Inu každý nápad se musí ověřit v praxi. Tenhle byl na draka, ale možná příště...