Z úplných počátků
(1953–1963)

Valašský soubor písní a tanců Rusava slaví šedesátku. Když je člověku šedesát, sem tam už jej něco pobolívá, a tak si vychutnává první roky zaslouženého důchodu nebo je alespoň s nadějí vyhlíží. Je ale také studnicí zkušeností, které by rád předal těm mladším, aby se třeba vyvarovali jeho chyb. Jak to ale vypadá, když je šedesát let tanečnímu souboru? Tady není prostor pro únavu nebo bolesti kloubů. A když už, tak jenom pro krátkodobé bolístky, které jsou jen následkem tvrdé práce při nácviku. I šedesátiletý soubor je stále tím „mládím“, které potřebuje poradit od zkušenějších. Vždyť jeho členům je často kolem dvaceti, pětadvaceti let. Je proto namístě, aby se právě oni ohlédli ke kořenům, ze kterých tradice souboru vyrůstá, a aby se poučili, nebo možná spíš inspirovali prací těch, kteří jim v bohaté, už šedesátileté historii předcházeli.
V následujících měsících, které zbývají do říjnových narozeninových oslav souboru, bychom vás rádi touto cestou v pravidelném seriálu seznámili s bohatou historií souboru, jehož činnost je neodmyslitelně spjata s kulturním životem našeho města.

Tradici setkávání zájemců o lidovou kulturu v regionu můžeme vysledovat až do počátku 20. století, kdy na Rusavě fungoval valašský krúžek formovaný kolem Františky Černé, zpěvačky a sběratelky národopisného materiálu, která výrazně pomáhala při sběru Františku Táborskému. Tento kroužek se ale po válce nepodařilo cele obnovit. O to se pokusili až Stanislav Stanovský a Otto a Ladislav Ševčíkovi.

Stanislava k tomuto kroku inspirovala během jeho studia na umělecké průmyslovce v Brně doktorka Vlasta Fialová, která se o valašskou kulturu po celý život zajímala a o zanikajícím kroužku na Rusavě věděla. Bratři Ševčíkovi a Stanislav Stanovský tak na podzim roku 1952 vyhledali na Rusavě Vratislava Bartoška, rusavského muzikanta. Ten přizval ještě Ladislava Třasoně a zahráli Bystřičanům nejprve písničku Rusava, Rusava sú samé potůčky a potom mnoho dalších. Přidala se k nim i ředitelka školy Anna Foukalová, která s dětmi nacvičovala rusavské tance a písně, a společně hledali cestu, kterou by se ve své práci vydali.

Tetičky Bartošková, Černá, Urubová a Češková učily budoucí souboráky rusavské písně a tance, notové zápisy se čerpaly hlavně z Waisarových sbírek a radou pomohla i profesorka Zdena Jelínková. Záhy se ke třem zakladatelům z Bystřice přidal ještě Karel Bubílek. „O prázdninách v roce 1952 jsem kreslil a maloval ve Chvalčově a na Rusavě. Se svým bratrancem Staňou Stanovským jsem bydlel u naší tety a často jsme se setkávali s bratry Ševčíkovými. Shodli jsme se, že by se měla popularizovat tehdy velmi živá rusavská kultura, protože v té době se právě rozpadl na Rusavě lidový soubor. Po prázdninách jsem nastoupil do třetího ročníku a brzy přišel dopis: Přijeď, budeme zkoušet v Rusavě na škole,“ vzpomínal čestný člen souboru Karel Bubílek.

Rodící se soubor se zpočátku opravdu scházel v rusavské škole, protože první muzikanti byli z Rusavy, stejně tak čtyři tanečnice a dalšími členy byly rusavské děti. Už v tomto složení vystupoval soubor v okolí Bystřice, a dokonce i ve Strážnici. K souboru se ale z Rusavy už nikdo nepřidal, a tak začali zakladatelé souboru získávat posily z Bystřice pod Hostýnem.

Dne 20. října 1953 se konala ustavující schůze valašského souboru Rusava právě v Bystřici. Prvním nového souboru bylo již v prosinci 1953 předvedení pásma rusavských tanců pro holešovskou posádku armády. Kroje měli tanečníci půjčené z obce Rusava, muzikanti měli z krojů jen některé části. Už na jaře roku 1954 na festivalu ve Strážnici předvedl soubor rusavské tance a tam zaujal natolik, že si jej Československý rozhlas Ostrava a pak v roce 1957 i Československá televize Praha vybraly do pořadu „Pod strážnickým nebem“.

To ale nebyla první a zdaleka ani poslední zkušenost tanečníků a muzikantů souboru s televizními kamerami. Již v roce 1955 společně s obyvateli Rusavy natočili svatební obyčeje a tance rázovité dědiny, a krása minulého století tak zůstala zaznamenána na filmovém pásu. V roce 1955 pak ještě stihl soubor zazářit na celostátní spartakiádě s tancem „V kolaji voda“. A nechyběl ani na následující spartakiádě roku 1960.

Již po pěti letech fungování souboru začaly členky souboru a z dnešního pohledu jedny z nejvýznamnějších osobností bystřického kulturního života Růžena Malíková a Helena Stanovská vychovávat tanečnímu souboru „dorost“. V roce 1958 založily Dětský valašský soubor Malá Rusava, jehož členové se po zvládnutí základních tanečních krůčků a odrostení dětským krpečkům začleňovali mezi dospěláky.

V únoru 1956 uspořádal soubor první valašský bál. „Hráli sme o dušu ztratenů a jednu chvilu to vypadalo, že ztraťá dušu muziganti spěš jak tanečníci. Ale tancovalo se a zpívalo nakonec skorem až do rána!“ vzpomínali v souborové kronice na první bystřický bál muzikanti z CM Radhošť.

I nadále se bystřický soubor objevoval na pódiích strážnického festivalu. Tanečníci a muzikanti se díky vysoké kvalitě svých vystoupení rovněž stali těmi, kdo prezentovali valašskou kulturu mnoha zahraničním delegacím, které zavítaly do Zlína (Gottwaldova). Bystřickým dětem pak členové souboru zatančili při několika reprízách divadelního představení Popelka Marie Místecké. Další pohádkou, ve které se blýskli tanečníci, respektive především tanečnice Rusavy, byl pak film Zlaté kapradí, v němž titulní role ztvárnili Vít Olmer a Marta Chadimová.

První desetiletí historie souboru patřilo k těm nejzářivějším. Pravidelné účinkování ve Strážnici či na spartakiádách postupně otevřelo souboru cestu do Evropy. O tom ale až příště!