Spolek rodičů ZŠ T. G. M. jako pořadatel vyhlásil druhý ročník literární soutěže pro žáky 9. tříd. Letošní školní plesání připomene glosa Jana Mikulína  (2. místo). Nejen díky titulku „Princezna, nebo buldozer?“ zvítězila v soutěži Marie Ovčáčíková z 9. A.
                                                                                                                                                                                                       -emi-

***
Letošní plesová sezóna je u konce a myslím, že můžeme s klidem říci, že jedinou akcí, která zastínila věhlasný Ples v opeře, byl Společenský ples Spolku rodičů ZŠ T. G. M. v Bystřici pod Hostýnem.
Já tam byl, jedl, pil, a protože to byl můj takříkajíc plesový debut, snadno jsem se nechal oslniti nablýskaným světem obleků, kravat a dámských rób. K tomuto kvalitnímu kulturnímu zážitku přispěla nejen kapela Novios, jež mistrně hrála po celou noc až do rána, ale i paní vychovatelka Michlíčková s celým spolkem rodičů, kteří vše  bravurně zorganizovali. Večer započal vystoupením mažoretek a dvou malých tanečníků. Pak už přišla na řadu dlouho očekávaná polonéza žáků posledního ročníku naší školy. Ladně se vznášeli na krásném modrém Dunaji, hopsali polku a nakonec Jennifer Lopez zavelela cha-chu.  Všichni tleskali jako diví: „To jsme ještě neviděli!“ Lidé se bavili, rodiče fotili, ale odchodem deváťáků za dveře to neskončilo. Rozproudila se pořádná zábava, tančilo se, veselí neustávalo.
Jak jsem již naznačil, bál se mi líbil. Myslím, že nejsem sám, kdo by si dal malé opáčko.
Jan Mikulín, 9. B

 „Na princeznu?“ zeptala se paní Bajgerová, moje kosmetička, den před plesem. Já jen s úsměvem přikývla, a teprve tehdy jsem si začala uvědomovat vážnost situace. I když jsem věděla už roky dopředu, že tento den nastane, pořád jsem si myslela, nebo spíš doufala, že mě někdo štípne a já se z toho snu probudím.
Možná nám někdo závidí, protože vyzkoušet si roli princezny musí být přeci krásné. Ano je, ale dá to také spoustu práce. Již od listopadu jsme každé úterý obětovali tělocvik, abychom mohli trénovat na své únorové vystoupení, teda pokud se tomu nemotornému poskakování dá říkat tanec. Magické datum 22. 2. se velice rychle blížilo a přípravy vrcholily. Hopsání se měnilo v polku, přešlapování ve valčík, chaotické úkroky v cha-chu a z ležérního vycházkového kroku se stal polonézový.
Celý osudný den mě doprovázel otravný společník stres, který na sebe upozornil již před ránem, když mě nenechal dospat. Neustále vyžadoval mou pozornost, takže jsem se ve škole na nic nedokázala soustředit. Ani pořádně najíst mě nenechal, protiva jeden!Začátek plesu se přibližoval kosmickou rychlostí, proto jsem měla co dělat, abych stihla kadeřníka, líčení a soukání do šatů, aniž bych si pokazila perfektně načesané vlasy. Ani jsem se nenadála a stála jsem asi před největším problémem večera. Auto! „Já se tam nevejdu!“ zoufale jsem naříkala před otevřenými dveřmi našeho vozidla. Zůstala jsem v tom však sama, protože maminka již startovala a nevěnovala mi pozornost. Opatrně jsem uchopila šaty s obavou, abych je nějak neponičila, a nacpala jsem se na zadní sedačku, na níž jsem si v objemné sukni připadala jako sardinka.
 Po příjezdu na Sušil jsme měli ještě generálku, při které jsem se necítila jako při zkouškách v tělocviku, protože mí spolužáci, a samozřejmě i já, byli téměř k nepoznání v těch nádherných róbách a oblecích. „Mám bobky,“ svěřil se mi Dominik před začátkem cvičného valčíku a já jsem na tom byla úplně stejně.„Připadám si jako buldozer,“ otráveně prohodila Hanka. „Proč? Já se cítím jako princezna,“ nechápavě jsem se na ni podívala, avšak po čase jsem jí rozuměla. Velikánské šaty vypadají fantasticky, jenže jste s nimi strašně širocí, všem překážíte a nohy vám ztěžknou od chůze na skoro decimetrových jehličkách.
Čas se potom strašně vlekl, než jsme přišli na řadu, avšak dočkali jsme se a po deváté hodině jsme již netrpělivě přešlapovali. Do mých uší se vloudily první tóny hudby, srdce mi tlouklo jako o život, nohy se klepaly a stres si nedal pokoj ani v těchto chvílích. Udělala jsem několik kroků, a už jsem pochodovala v sále, kde nás sledovaly stovky očí a desítky objektivů kamer a foticích zařízení. Bylo to něco neuvěřitelného. Připadala jsem si, že je naše třída společně s béčkem středem vesmíru. Všechno se točí jenom kolem nás! Za chvíli jsme opouštěli parket s hlasitým potleskem, pískotem a ve svitu fotoaparátů.
Ty minuty, kdy jsme tancovali před zraky tolika diváků, se nám všem jistě vryjí do paměti jako jedny z nejkrásnějších, ale i nevynervovanějších okamžiků v životě. Kromě puchýřů od vysokých podpatků jsem si  odnesla spoustu nádherných zážitků, na které nikdy nezapomenu.
Marie Ovčáčíková, 9. A