Milí čtenáři,

toto hubené, bledé, jaksi neskladné a jarní únavou stižené číslo nicméně obsahuje několik povzbudivých zpráv. Po dohodě mezi městem a Českým hydrometeorologickým ústavem, a zejména díky dr. Jiřímu Barboříkovi, ve Zpravodaji zůstávají souhrnné zprávy o počasí, o něž jsme se tolik báli. Počínaje tímto vydáním jsou dokonce důkladnější. Přejete-li si například vědět, kdy byly v daném měsíci v Bystřici pod Hostýnem nejsilnější poryvy jihozápadního větru, máte tu informaci od nás mít s přesností na minutu. Jeden dopis a pozorná starostenská péče způsobily, že od pondělí 31. března se starší obyvatelé sídliště, kterým už nohy tolik neslouží, nemusí obávat dlouhé cesty do města či na autobusové nádraží. Podle pravidelného jízdního řádu je tam nově dopravují autobusy, které by stejně, jakmile u školy vyloží juniory, odjížděly ze zastávky poprázdnu. Dluhová poradna znovu otevírá své dveře pod heslem „Na problémy nejste sami“ a bystřický zámek otevírá svá vrata pěti letošním sezonním výstavám pozoruhodných uměleckých děl. Pokud si nebudete vědět rady s žádostí o koncesi na prodej kvasného či konzumního lihu a lihovin, živnostenský úřad vám ochotně pomůže. A navíc – naší stálé dopisovatelce Ireně Hudcové se podařilo vyfotit překrásnou včelu na švestkách, jíž se lehce duhově lesknou křídla a je to celé dokonale pravdivé a utěšeně bezkonfliktní, kulaté a prastaře nádherné jako svět sám.
Některé dny, v nichž dubnové číslo vznikalo, ale v redakci i za jejími dveřmi vypadaly, jako by svět byl spíše hranatý, předepsaný, sporem dokázaný a jako vystřižený z oblíbené počítačové hry Minecraft. Hráč se v ní snaží přežít v nehostinném krychlovém světě, pěstuje si k jídlu krychlové melouny, chová hranaté krávy a krychlovou ovci a v noci na jeho krychlový dům útočí krychlové příšery. Má-li hranatých melounů málo a hladoví, běda, zůstane mu jen půlka krychlového srdce. Něco na těch kostkách bude. Stále jsou vrženy. Hrajeme si s nimi od malička – někteří z nás z nich v dobré víře stavějí komíny, chaloupky a zámky. Jiní, ubozí potomci dávného Hérostrata, prožívají smysl své existence a dokonalé potěšení, jen když po nich šlapou.
Únavný boj o kostky nikdy nekončí, a je tedy nutné od něj občas utéct co nejdál. „Trénovat se musí každý den, já během žiju,“ řekl mi před čtyřmi lety Oldřich Oškera, když venku napadl čerstvý prašan a on s potutelným úsměvem vytahoval zpoza skříně své nové lyže. Když přišlo jaro, zkoušela jsem to taky. Starý vlčák polehával za plotem na vysloužilém sedadle z trabanta a shovívavě mě sledoval, kvetoucí třešeň ptáčnice nasvícená pouliční lampou se bělala u cesty jako spadlý oblak, běžci podobní mrštným zvířatům s mravenčími zadečky a nohama pštrosů mě předbíhali. Rozbolelo mě koleno. „Časem běh člověku prostě přestane vadit a zbude jenom radost z vlastní síly.“ Ta jeho vášeň pro běh mi byla záhadou. Poslední dobou se mi ale často stává, že když na město skoro padne tma, řeka je růžová a obloha vypadá jako černé víko obrovské krabice, které už už zaklapne a smaže zářící čáru světla na obzoru, jdu a pak tajně běžím po cestě k nádraží, aby to vypadalo, že vlastně jenom spěchám na vlak.
Přeji vám hodně sil pro celý duben.

Ilona Musichina