Krásnou tradicí na Společenském plese, který pořádá Spolek rodičů ZŠ T. G. Masaryka, se stalo slavnostní zahájení vycházejícími ročníky.
Polonéza, jakou secvičují deváťáci, nemá v širokém kraji obdoby. Vycepovat z nemotorných puberťáků elegantní tanečníky, to není úkol pro tanečního mistra. Poděkování za dokonalou průpravu patří našim tělocvikářům. Vendula Janíková a Ivo Dedek  se několik měsíců se svými svěřenci prokousávali krůček po krůčku tanečními pozicemi až do pátku 28. 2. To přípravy vyvrcholily již zmiňovanou polonézou.
Letošní převahu děvčat vyřešila dvojice tanečních trenérů povedenou choreografií, žádná z dívek ve třpytivých šatech nezůstala sedět a chlapci se v elegantních oblecích jen otáčeli. Ladně pluli při tónech valčíku, do rytmu polky diváci nadšeně tleskali a jejich posledním tancem byla rytmická cha-cha. Mezi hosty se špitalo, že ples byl jedním z nejvydařenějších.
Atmosféru slavnosti přibližuje čtenářům Lenka Dohnalová, vítězka literární soutěže, kterou vyhlásil pořádající Spolek rodičů při ZŠ T. G. M.
Eva Mikešková

Byl pátek 28. února a pro nás deváťáky to byl opravdu velký pátek. Večer se totiž konal na Sušile  již tradičně ples spolku rodičů, na kterém jsme měli předvést polonézu, valčík, polku a cha-chu. Několik měsíců jsme pilně nacvičovali v hodinách tělocviku.

Pro mnohé z nás, včetně mě, to byla plesová premiéra, náš první ples v životě. Chtěla jsem si ho proto co nejvíce užít, ale čím více se blížil, byla jsem nervóznější a nervóznější. „Co když se něco pokazí? Co budu dělat, když zapomenu kroky, nebo dokonce spadnu?“ Z mých obav mě vysvobodila až mamka, která na mě volala, ať si pospíším, že na nás čeká kadeřnice a už tak jedeme pozdě. Hned po příjezdu zpět domů mi pomohla vklouznout do nádherných třpytivých šatů. Ještě zbývalo se nalíčit, aby bylo vše perfektní. Už bylo půl sedmé a já, jako vždy, opět nestíhala. Ve finále jsem nevěřícně zírala do zrcadla a nemohla se skoro poznat. Hlavou mi problesklo: „Jsem to vůbec já?“

Nezbývalo moc času, proto jsem rychle přes šaty hodila bundu a doufala, že se do auta s těmi objemnými šaty vejdu. Naštěstí vše dobře dopadlo. Po příjezdu jsem netrpělivě vyběhla z auta a otevřela velké skleněné dveře, za kterými jsem se rázem ocitla jako v pohádce. Děvčata se jako mávnutím kouzelného proutku proměnila v překrásné princezny. Když jsem zahlédla své spolužáky, byli k nepoznání! Hezky oblečení a upravení… taková změna! Všem nám to zkrátka moc slušelo. Za chvíli nás už paní učitelka volala na generálku, která se celkem povedla, a my měli hodinu, abychom se připravili na dlouho očekávané vystoupení. Snažila jsem se myslet pozitivně a říkala jsem si, že to zvládnu a všechno bude v pohodě. Navzdory tomu jsem ale byla stále dost nervózní. Zanedlouho přišel ten okamžik. Zhluboka jsem se nadechla a pravou nohou vykročila do krásně osvětleného sálu plného lidí. Už nebylo cesty zpět…

Postupem času ze mě má nejistota spadla a já si mohla naplno užít skvělou atmosféru, která panovala při našem vystoupení. Dobře jsem věděla, že z každé strany se dívá, fotí a natáčí spousta diváků. Já to ale vůbec nevnímala. Skvěle jsme odtančili a sklidili obrovský potlesk. Všichni nás chválili a já věděla, že je to teprve začátek…

Krátce po společném fotografování mě kamarádka Lucka vytáhla na parket a začaly jsme tančit. Za chvíli se k nám přidali i ostatní. Rázem bylo všude plno lidí a my tančili a tančili. Brzy se ples změnil spíše na zábavu, což byla celkem škoda. Z velké části za to mohla kapela, která bohužel nehrála na přání, zpěvačka zpívala dost falešně, a když o tom tak zpětně přemýšlím, hopsat na slavnostním plese v krásných drahých róbách na písničky Michala Davida bylo dost divné.
I tak hodnotím ples velmi kladně. Stoprocentně bych si polonézu zopakovala. Byl to pro mě velký, úžasný a nezapomenutelný zážitek.
Lenka Dohnalová 9. A, ZŠ T. G. M. Bystřice pod Hostýnem