Na Čerňavu nás letos zavedla pravidelná výroční vycházka s naším redakčním přítelem Daliborem Kolbingerem z Hulína, předsedou moravsko-slezské odbočky České archeologické společnosti. Není to archeolog z povolání, spíše archeolog a historik tělem i duší. Pod každým kopečkem hlíny správně tuší zprávu z minulosti, v každém výmolu najde zlatý důl, každý kámen u cesty díky němu začne vést řeči. Procházky s ním nikdy nejsou obyčejné, a proto se letos nechali zlákat do kopců i ti nejkavárenštější z nás, kteří jindy tvrdí, že příroda je pro zvířata. Největším lákadlem ale bylo pozvání do trampského srubu ve skále pod Čerňavou, který Dalibor Kolbinger, coby nadšený mladý zálesák společně s činorodými přáteli na konci 60. let 20. století postavil vlastníma rukama tak trochu po vzoru Dvou divochů, E. T. Setona a jeho zákonů lesní moudrosti.

Deset členů výpravy se sešlo mezi původní první turistickou chatou a hospodou na Tesáku. Člověk by neřekl, že kdysi tu bývala zapadlá paseka, již objevil při svých četných turistických výšlapech na své oblíbené místo tehdejší bystřický starosta František Fryšák Buchlovský, ctitel místního kraje. „Je odtud každou roční dobu malebný pohled nejen na divokou kotlinu hor hostýnských s Hostýnem v pozadí, nýbrž na celé pásmo Beskyd tvořících na opačné straně nepřehledné moře hor, jehož pozadí v dáli splývá již s bělostnými oblaky.“ Vysněná turistická chata nakonec na pozemcích olomouckého arcibiskupství roku 1932 skutečně vyrostla. Fryšákova silnice ve směru z Bystřice pod Hostýnem přes Tesák a Troják ke Vsetínu, „dílo moderní techniky smělé, ale také nákladné“, se začala stavět už v roce 1925. Sledovala horní tok Bystřičky a Juhyně, prošla skrz Hostýnské vrchy a trvalo osm let, než spojila Hanou se Vsackem a rozšířila tak propojení Moravy se Slovenskem. A skoro všichni jsme po ní na Tesák v sobotu ráno 1. května 2010 také přijeli. „Kdo by dnes tyto hory neznal, když jsou v celé své hloubce proraženy novou silnicí vedoucí jimi v délce asi 14 km, po níž vesele supají auta a autobusy dovážející na Tesák pohodlné turisty…“

„Četli jste Fryšákův román Na Tesáku“? volá Dalibor Kolbinger blížící se k nám pěšky od Rajnochovic, „tam se píše kromě jiného o hlubokých lesích s pasekami, kde jako na ostrůvcích po svém žili pasekářích, pytláci, a taky o tom, že se na Tesáku těžilo a zpracovávalo dřevo a pálilo dřevěné uhlí.“ Tesák je zřejmě pojmenován po tesání a sekání dřeva, napadne ty z nás, kteří jsou posedlí lidovou etymologií. Po cestě lesem směrem k úpatí Čerňavy už kus za hospodou pak rýpne D. Kolbinger do jehličí pod smrky a objeví se černočerná hlína s kousky dřeva. „Tak tady to máme – kdysi tu byly milíře, za hospodou dva.“ Po čempak je asi pojmenovaná Čerňava? Všímáme si podivných uzavřených nádob upevněných vysoko na kmenech stromů. Od Toma Svačiny z bystřické radnice, který má na starost životní prostředí, se dozvídáme, že jsou to hnízdiště pro sovy. „Krajina už je jiná, než bývala dřív. Chybí dostatek přestárlých doupných stromů, staré stodoly, kde se mohly sovy ukrýt. Proto se pro ně už v zimních měsících instalují hnízdní budky.“ „…Turnaj sov býval v lesních táborech dřevařů oblíbenou zábavou. Nanošeno klestí, upraven oheň a za chvíli byla již z něho hranice nad muže vysoká… Rusavský Bílek dokonale znalý sovího houkání… přinesl s sebou list trávy podobný hadímu jazyku, složil ruce v podobu melounu, aby palce přišly k sobě, a přinesený list vložil mezi ně. Takto sestavený nástroj přiložil k ústům, foukl a vzápětí ozvalo se táhlé úhů, sovímu úplně podobné… Všichni ztichli a naslouchali jen, co sovy odpoví… Zanedlouho nastal v táboře jakýsi veselý nepokoj. Muži od ohně odešli a ukryli se ve stanu… Soví houkání se blížilo z lesa čím dál tím více a v kruhu se nad tábořištěm zužovalo…Mezi stromy a z obou stran ráztoky povstal neklid… Vzápětí pak jako šipky vzlétlo nad oheň několik zavalitých opeřenců, tiše, že je ani slyšet nebylo. Zakroužili nad ním, udělali několik akrobatických přemetů, až se křídly hořícího klestí dotýkali…Rusavjan houkl ještě jednou, V okamžiku vzlétlo nad oheň celé hejno sov, které počaly nad tábořištěm zuřivě kroužiti. Přilétaly, odlétaly, vzlétaly vzhůru ke korunám stromů a zase jako šipky se vrhaly dolů k ohni, takže to v táboře vypadalo jako před včelím úlem. Rej tento trval několik minut a byl tak zuřivý, že neshořelé klestí z ohně bylo téměř rozmetáno… -Takovou vojnu ani Turci nedělali,- začal Fryšák, když nastal klid, a zvednuv se, nacpal si dýmku.“

Přešli jsme asfaltovanou cykostezku a dali se kopcem doprava nahoru. Kdybychom začali stoupat cestou o něco vzdálenější, dorazili bychom na hřeben Čerňavy. My ale zůstali na jejím úbočí a šplhali ke skalnatým útvarům vsazeným do boku kopce. „Tudy jsme tahali kamení a další materiál na stavbu, a sudy s pivem taky,“ přiznává D. Kolbinger schovávající v batohu tři lahve vody, aby nám nahoře mohl uvařit zálesáckou kávu. Po chvíli se na vrcholku cesty objeví tmavá střecha srubu. Cizí mu pro jeho polohu a usazenost ve skále říkají „Orlí hnízdo“, ačkoliv stavitelé sami ho tak nikdy nejmenovali. Na jeho štítu stojí dřevěnými písmeny psáno: T(rampská) O(osada) WOODCRAFT a v kameni u vstupu je k tomu ještě přitesáno jméno města, odkud zakladatelé srubu na Čerňavu přijížděli a přijíždějí – Hulín. Stavitelů a dobrodruhů se kolem srubu za ta léta sešlo víc, a aby nedošlo ke sporům o vlastnictví, patří nyní srub oficiálně občanskému sdružení Čerňava. Zády je opřen o skalnatý, mechem porostlý polštář a nahlíží ze srázu do lesů. Na plošinách kolem srubu u dvou ohnišť se může sejít a rituálně srůst s přírodou o hodně víc lidí, než kolik se jich vejde ve spacáku pod střechu a ke kamínkům vyfukujícím kouř kamenným komínem mezi balvany. Ale to je jedno – oheň je stejně nejdůležitější – u ohně prý se každý učí prostotě dávných lidí a posvátnému chování.

„Kafe, nebo se napřed půjdeme podívat na kameny a k arcibiskupskému lomu?“ ptá se hostitel a my odkládáme batohy s pláštěnkami, protože slunce se konečně protlačilo k okénku v mracích, a dáváme přednost cestě taženi kupředu zvědavostí. Mizíme husím pochodem v lese a ti kteří se ještě ohlédnou za mizícím zázemím hrdého orlího hnízda, zahlédnou pod skalou stranou důmyslně usazenou budku lesního záchůdku. „Na Čerňavě se lámal kámen od pradávna – pískovec a jílovec, na podezdívky a sokly domů na opravu arcibiskupského dómu v Olomouci, celé hostýnské schodiště je z čerňavského kamene, dokonce i ten kámen v Národním divadle v Praze pochází z Čerňavy. Byla tady stovka lomů na kámen. Podívejte se na tenhle, jak má opracované hrany. A tady, jak vidíte ten kámen se zářezem, se snažili skálu rozlomit. Vkládali do toho bukové klíny a celé to polívali vodou, aby se kámen roztrhl. Tady jsou po nich stopy. Bral se odtud i kámen pro stavbu železnice.“

Pod námi je hlubší zalesněný sráz. Nahoře starý mrtvý strom, v němž to žije, a o něj opřený blok kamene, jako by ho tam někdo zapomněl. Další stromy vyvrácené z kořenů, opodál mladé, čerstvě zelené. Pravý karpatský les pralesovitého charakteru. Na větvičce spadlé v listí objevíme nočního motýla martináče bukového vybarveného jako suchý list s černomodrými skvrnami na obou křídlech a Tom se ho snaží vyfotit podle pravidel správného fotografování hmyzu – totiž tak, aby mu bylo vidět alespoň jedno oko. „Tady dole,“ ukazuje Dalibor Kolbinger,“ byl arcibiskupský lom.“ Stop po lámání kamene je tu opravdu nejvíc. „Tady býval tábor italských zajatců z 1. sv. války, měli tu dřevěný domek, tady žili, krásní, mladí, odsud chodívali na Chvalčov za děvčaty. Od té doby je tu v kraji spousta původem italských příjmení… Kopali cesty a pomáhali budovat železnici.

Po chvíli míjíme řídký smrkový porost. D. Kolbinger pokračuje a jeho pes Tobi se také činí, aby hlas svého pána doprovodil mohutným štěkotem. „Tady se tomu říká Erbrova louka, za 2. světové války tu byli postříleni němečtí vojáci. Ještě dlouho se tu nacházely zbraně, zbytky uniforem.“ Jako louka to tu už pravda nevypadá, krajina se mění. Stromy tu tenkrát nebyly. „Plochy dřív nezalesněné nebo ty, kde původního porost odumřel, se poznají podle toho, že jsou zarostlé smrky – ty se vysazovaly uměle a vlastně sem původně nepatří,“ dodává Tomáš Svačina. „Původním porostem dnešní přírodní rezervace Čerňava jsou jedle a buky. Jedle tu už najdeme zřídkakde, (mladé se vysazují do oplocenek) – nejvyšší a nejstarší, jedle, pětačtyřicetimetrová, je nad klausou (ta sloužila ke splavování dřeva do Rajnochovic k pile), tam bychom šli tímhle terénem ještě tak hodinu.“ Dozvídáme se, že Čerňava s lesním porostem starým 180 let je přírodní rezervací od roku 1975. Hnízdí tady jeřábek lesní, strakapoud bělohřbetý či lejsek malý, roste tu kyčelnice devítilistá, pryšec mandloňovitý nebo mařinka vonná. Vzácnější druhy rostlin tu však nenajdeme. „Zato v okolí srubu jsme nacházeli spoustu zajímavých věcí. Jednou i zlomek starého bakelitového krytu jakéhosi zařízení popsaný azbukou. Schovali jsme si ho jako možný pozůstatek ruské vysílačky,“ vzpomíná Dalibor Kolbinger.

Vyfotíme se na kmeni padlého stromu ještě před zpáteční cestou, aby nám zůstala případná památka na ty, kdo ztratili orientaci, ježto zakopli o bludný kořen. Při šplhu do téměř kolmého svahu mi zazvoní telefon. Moskevské číslo. Bývalý manžel se během procházky po Arbatu dotazuje, jak se mám. „Jsme na Čerňavě,“ supím, „to jsou ty hory, kde byli za války partyzáni, nahoře má pomník Stěpanov… (pot mi stéká do očí)… a ten – Murzin.“ „Co to pleteš?“ zní z Moskvy, „Murzin přece žije v Ufě!“ „Jó, jó,“ volá mladší zbytek výpravy, když jim řeknu, o co jde, „Elvis taky žije!“ Snažím se přebrodit blátivý potůček, který má chuť na moji botu, a ještě netuším, že mi večer po ICQ přijde odkaz na velký, notně idylický rozhovor s devětaosmdesátiletým Dajanem Bajanovičem Murzinem napsaný ruským novinářem Igorem Saveljevem v rámci akce fondu Russkij mir, nazvané „Ruský svět – paměť srdce“. Sestavují velkou sbírku záznamů o životních příbězích ruských veteránů 2. světové války žijících po celém světě. Ale může vůbec v osobních vzpomínkách přežít syrová skutečnost? Co zas vejde do historie?

Murzin – nějak jsme pozapomněli, že je skutečný, a postavili mu rovnou pomníček. A on zatím sedí doma v Ufě, hlavním městě Republiky Baškortostán, na hlavě zelenou tatarskou ťubetějku a obývací pokoj má plný symbolických zlatých klíčů od měst, jichž se za ta léta stal čestným občanem. „Kdy jste, Dajane Bajanoviči, byl naposled v České republice?“ „Před dvěma lety. Zrovna zase volali, zlobí se, že nejedu.“ Pak Murzin vzpomíná, jak jel k odvodu na koni ve 40stupňovém mrazu a jak se během války přes Finsko a Pobaltí dostal na Ukrajinu a odtud na Slovensko a pak na Moravu. A jak si na doporučení z Moskvy nechal narůst svůj pověstný černý plnovous, aby jako velitel I. čs. partyzánské brigády Jana Žižky ve svých třiadvaceti letech vzbuzoval náležitý respekt. Říkalo se mu „černý generál“. Stejně tak se jmenuje román sovětského spisovatele Genricha Gofmana, který v češtině vyšel roku 1972. Po válce začal od nuly jako asistent prokurátora Abzelilovského okresu Baškirské ASSR. Nakonec se nestal hrdinou SSSR. Chruščov prý ho neměl rád a Brežněv zas na něj pro neodkladné oslavy vždycky zapomněl. Nic si z toho ale nedělá – každého hosta vítá srdečně a zve ho do kuchyně na skleničku dobrého koňaku. A novinář sedící u jeho stolu si na poslední chvíli rozmýšlí položit ještě několik otázek, ačkoliv mu stále vrtají hlavou. Jakým se musí, Dajane Bajanoviči, člověk stát, aby dokázal ve 23 letech velet partyzánské brigádě? Velitel přece rozhoduje o životě a smrti. A doba byla šílená…
Pravou podobu hrdinů zná snad jenom čerňavský les. V našem kraji, daleko od města Ufy, na Murzina vzpomínali často s hrůzou. Tvrdý, krutý, vznětlivý, opojený mocí, panovačný, neúprosný k nepřátelům i k vlastním. Čestný občan třinácti měst. Na jeho uniformě v obývacím pokoji starého muže zvoní o jiné Čs. válečný kříž 1939, státní vyznamenání udělované za osobní statečnost před nepřítelem, úspěšný čin výkonný nebo velitelský a jiné záslužné bojové činy vykonané v nebezpečí života… Dobro a zlo, pravda a lež – dvě misky vah – patří do pohádek. Nalej, mladej, a neškudli – pěkně plnou. 

Po svahu zarostlém buky, jež laik pozná podle stříbřité kůry jako by pomalované obrázky očí, míříme zpět ke srubu kolem skalního městečka, které ukrývá také malou jeskyni. Jak upozorňuje D. Kolbinger, je to jeskyně jen pro štíhlé a pískovcové bloky se mohou sesouvat, což ke vstupu moc neláká. Veliké krapníkové jeskyně, tak jak je známe z krasů, na Čerňavě neexistují, jen pseudokrasové puklinové jeskyně. Nadšenější z nás šplhají na měkce omšelou kamennou plošinku, z níž je rozhled do zeleného moře čerstvě olistěných stromů. Lezení po čerňavských skalách má zřejmě hodně příznivců, kteří dávají vrcholkům skalních městeček jména. Na jednom kameni ve výšce nacházíme vlaječku s nápisem: Malý stoh kelečský, 733 m. Kdo ví, kým byl dobyt.

Chodníčkem pod skalou se zabláceni a s vyviklanými kotníky spouštíme zpět k orlímu hnízdu, odkud už voní káva a kde se zrovna porcuje bílkový chlebíček. Pes Tobi ztichl a rozplácl svou ušatou hlavu rovnou na cestičku před srubem. „Mám takový plán,“ prozrazuje Dalibor Kolbinger, „podařilo se mi nashromáždit hodně materiálů o Čerňavě. Něco bych napsal…“ Znělo to tak skromně, že většinu členů výpravy ani nenapadlo, jak skvělá je to zpráva pro Edici Zpravodaje. To pravé čerňavské dobrodružství nás tedy ještě čeká.
„A když se pak, čtenáři, dočteš konce, umiň si, že i ty se na ty hory podíváš, aby ses přesvědčil, že není třeba hledat zázraky přírody v cizině, když je máme doma.“

                                                                                                                                                                   Ilona Musichina
(Použité citace psané kurzivou – z předmluvy a textu knihy F. Fryšáka Buchlovského: Na Tesáku, vyd. v Ostravě 1934)