Foto z depozitáře 

V dalším pokračování z cyklu Foto z depozitáře se tentokrát podíváme do muzejní knihovničky. Koniášova Postila v ní patří sice k těm starším, ale my jsme ji tentokrát vybrali spíše pro proslulost jejího autora, než kvůli jejímu věku.

Starší tisky, které se v muzejním depozitáři nacházejí, mají poněkud delší tituly a jejich autoři někdy nejsou známi. Nejstarším kouskem, který se po několikerém stěhování v muzejní sbírce dochoval, je Commentarius ad Digestorum seu Pandectarum Hendrika Zoesia (plný název tvoří 27 latinských slov) z roku 1725. Druhou v pořadí je už zmíněná Koniášova Postila (plným názvem „Postyla, Aneb Celo-Ročnj Weykladowé, Na wssecky Nedělnj y Swátečnj Episstoly, Též Ewangelia Mnohými Pjsma Swatého Důwody, Swědectwjm Swatých Otcůw, A wýbornými Příklady potvrzený, S Wraucnau na každé Ewangelium Modlitbau okrásslený : Weytažnjch Navčenj A Weykladů Celoročnjch Na Episstoli, A Ewangelia. Djl Prwnj, Od prwnj Neděle Adwntnj až do Swatodussnjch Swátků. Djl Druhý, Od Neyswětěgssý Trogice, až do poslednj Neděle po Swatém Duchu. Djl Třetj, Na Swátky a Slawnosti Swatých A Swětic Božjch; Od Swátku S.Ondřege Aposstola, Až do Swátku Swaté Kateřiny / Sepsaný ... od Kněze Antonjna Konyásse z Towarysstwa Gežjssowa“). V našem případě jde o druhé vydání této knihy z roku 1750. Postila Antonína Koniáše vyšla ve své době celkem ve třech vydáních, to první spatřilo světlo světa v roce 1746, třetí o deset let později.

Postila je (podle Ottova slovníku naučného) „sbírka výkladů na nedělní a sváteční čtení“, tedy v podstatě soubor kázání. Antonín Koniáš ji poprvé vydal pod názvem Vejtažní naučení, až teprve v dalších dvou vydáních vyšla pod názvem Postila. Je rozdělena do tří dílů. Ten první obsahuje 47 kázání od první neděle adventní do svatodušních svátků, ve druhém díle je sepsáno 27 kázání od nejsvětější Trojice až do poslední neděle po sv. Duchu a poslední 3. díl je věnován svátkům a slavnostem svatých a světic božích, tj. od svátku sv. Ondřeje apoštola až do svátku sv. Kateřiny, a najdeme v něm 32 kázání. Koniáš v knize bojuje proti nemravnému životu a neplnění desatera a varuje před hříchem. V některých pasážích najdeme i ochranu chudých a nespravedlivě trpících.

  Podívejme se také na tolik diskutovaného a neoblíbeného autora Postily. Antonín Ign. Nepomuk Konias se narodil 1. února 1691 v Praze v rodině tiskaře. Jako sedmnáctiletý vstoupil v Brně do řádu Tovaryšstva Ježíšova, po absolutoriu bohosloví přijal kněžské svěcení. Kromě toho studoval filosofii, českou literaturu a také sám psal. Už ve své básnické prvotině psané latinsky chválil krásu české řeči. Svůj život zasvětil šíření katolické víry. Zemřel v pražském Klementinu 27. října 1760.

  Asi každý, obzvláště pak ti, kteří absolvovali hodiny českého dějepisu před rokem 1989, si vybaví onu zlou, asketicky vyhlížející postavu likvidátora českých knih. Pohled odborníků na Koniášovu osobnost se různí. Jinak se na Koniáše dívali historikové v první polovině 18. století, jinak o několik desítek let později. Na dobu národního obrození navázaly názory dějepisců doby nedávno minulé. V současné době se vědci pokoušejí nahlížet jeho osobnost i z té lepší stránky.
  Podle historiků doby národního obrození Koniáš na 60 tisíc českých knih „ohni poručil a spálil“. Tak velké množství spálených knih současní historici zpochybňují hned z několika důvodů. Všechny vzácnější české knihy se minimálně do začátku 20. století dochovaly, z čehož J. J. Hanuš usuzuje, že spíše než že by je Koniáš spálil, je uložil v jezuitských knihovnách. Množství spálených knih lze zpochybnit i pro sumu samotnou. Historikové poukazují na skutečnost, že těžko mohlo být v 18. století vydáno tak obrovské množství české tištěné literatury.

Páter Koniáš se v české literatuře vyznal poměrně dobře a na popud církve sestavil seznam knih, tzv. Index, který obsahoval soupis ve své době známých knih rozdělených do čtyř skupin: „1. classis“ (knihy od zapovězeného autora) označené jako „1. cl.“, hvězdička stála   u titulů „dobrých“, „Cor.“ neboli corrigatur ukazovalo na knihy „vadné, avšak vylepšitedlné“. Poslední skupina knih „k záhubě určených“ byla bez znaménka. Index obsahoval knihy české, německé, latinské i jinojazyčné. Z těchto informací odhadují současní historikové, že k záhubě bylo určeno něco mezi 1.600 a 1.700 knihami v českém jazyce. Ostatní vadné knihy, které bylo možné vylepšit, Koniáš osobně opravoval a lidem vracel. Pokud vlastník knihy určené k záhubě páteru Koniášovi knihu sám předal, nahradil ji Koniáš jiným spisem katolickým, často i vlastnoručně psaným. Vydání některých knih platil i z osobních úspor. Často si také finance na vydání knih vyprosil od šlechticů. Knihy potom dával zdarma lidem, aby jimi šířil tu pravou víru.

Podle některých historiků si někdy obtížnou situaci zapříčinili i lidé sami. Z obav, že by Koniáš u nich našel zapovězené knihy, vytrhávali titulní listy a na jejich místo lepili titulní listy z knih doporučených. Takové přečiny ovšem Koniáš považoval za kacířské a těžce je postihoval.

V současné době se v literatuře poukazuje i na spornou kvalitu knih, které Koniáš ničil. Upozorňuje se, že i v době protireformace mohly vycházet protestantské zpěvníky a hodnotí se krásná čeština, kterou Koniáš navzdory úpadku jazyka té doby používal. Nikdy nepronásledoval knihy pro jejich český původ, ale kvůli náboženskému obsahu.
Vědci zdůrazňují nejen skutečnost, že dějepisci větší části 20. století častěji než z historických pramenů čerpali z Jiráskova Temna, ale také fakt, že Index zapovězených knih bývá často zevšeobecňován. Objevil-li se v něm autor, psalo se o něm, jako by byly všechny jeho knihy zapovězeny. Přitom např. u Komenského odsoudil Index jen náboženské knihy, nikoliv jeho spisy jazykovědné či pedagogické.

 Na závěr ocitujme názory dvou historických osobností. Vlastenecký učitel Stanislav Vydra popisuje P. Koniáše jako „onoho nábožného a učeného muže Koniáše“, písmák František Jan Vavák jej charakterizuje jako muže nábožného a svatého života, kterýž „dobré české knihy vydal“. Jaký skutečně byl Antonín Koniáš, dnes už asi těžko zjistíme. Pro jedny fanatik, pro druhé svatý muž. Při pohledu na něj je třeba brát v úvahu svět, ve kterém žil, svět, v němž hlavní roli hrála víra v Boha.
               eda