Už je to jisté – má osobnost nemá sport glamour (sportovní romantické kouzlo). Nedá mi to a musím se dnes přiznat ke svému dávnému zážitku, v němž ale trocha toho sportovního romantického kouzla natrvalo uvízla. “Ne-jez-díííí!” Jako bych to zas slyšel.

Když nám bylo s Evou nádherných náct, rozhodli jsme se za krásného zimního počasí vyrazit na lyžařskou túru. Byla to naše první cesta coby lyžníků. Měli jsme nové lyže, míním, že se jim dodnes říká běžky, a chtěli poznávat krásy okolí Hostýna a svahy Vinohrádku. Byla zimní pohoda, čerstvě napadaný sníh, přijatelná teplota a my dva měli srdce planoucí sportem a počínající oboustrannou náklonností. Pomalu a nejistě jsme projížděli krajinou. Před námi štíhlou stopou vyznačili běžeckou trasu jiní, kterým se nelenilo vstávat o mnoho dříve. Kochali jsme se nádherou krajiny zcela neuvyklí novým pohybovým obtížím. Byli jsme pyšní na nové dřevěné lyže opatřené mazáním z obyčejných voskových svíček. Co nám chybělo, byla čísla na zádech a hrudích, abychom si zazávodili jako v opravdové soutěži. Až na jedné stráni jsme zahlédli sjezdaře. Byli rychlí a sebejistí. To nás nadchlo!

 “Sjedu to támhle, tam zastavím a počkám na tebe,” určila hned Eva pořadí. Než jsem stačil mrknout, odpíchla se a rozjela svahem dolů. Organizovaní sjezdaři ji už v počáteční rychlosti varovali: “Dole je oraniště a pařezy!” Nedbala. Myslela si něco o školometech, kteří nemají o lyžování páru. Vítr jí začal svištět kolem uší, oči slzely a rychlost se stala nezkrotným živlem. “To se nedá udržéét ... á-á!” Nájezd do hrbolů pod sněhem dokonal své dílo. Oraniště a pařezy také. Šlo to rázem: levá noha vzhůru, pravá ruka s holí dolů, levá ruka s holí dozadu a pravá noha někam dolů. Baže, všichni si mysleli, že se tu předvádí volnokrasolyžařka. Prý cosi nového na medaili. Chyba lávky! Ještě několikrát se vytřídaly letové variace podle prvního schématu, následovalo pár dosud neznámých akrobatických prvků a – každý musel nabýt dojmu, že se tu řítil kulový blesk ve sněhovém oblaku, který v úhlu dopadu změnil vše z barvy bílé na barvu rodné hroudy. Evin sjezd byl zakončen efektní kristiánkou vsedě.

 Sotva se vzpamatovala, bolestně volala: “Ne-jez-dííí, au, je tu oraniště! A pařezy!” Já to slyšel, viděl, ale sledován zdálky dívčími zraky, nemohl jsem ustoupit, musel jsem projet se štítem. Vychutnal jsem si první metry. Zrychlení mě předvedlo jako pravého muže, který je zralý pro špičkové sjezdové odvětví. V zápalu rychlosti a náklonu jsem líbal špičky lyží. Řítil jsem se lyže přes jeden metr od sebe a s rukama před sebou – do oraniště. I ten nejtalentovanější lyžař by mi zpočátku jistě záviděl, co všechno jsem v láskypném odhodlání dokázal na sněhové stráni. Ale už tu byl závěr. V nohou jsem pocítil jednu brázdu, pak hned, krucinál, druhou – a zahlédl vyrvaný pařez. Oči jsem měl najednou navrh hlavy, ústa strnule otevřená. Situace byla přímo ideální pro grandtrapas. 

Scházejí mi dostatečně velká a epochální slova, abych popsal svůj dojezd. Nekontrolovatelný velkolepý pád – to byla směsice všeho, jenom ne uhlazená sportovní elegance hodná zdatného muže. Do zdárného konce dovedený “křápanec” mě utvrdil v tom, že jsem měl Evinu volání přece jen dopřát vřelejšího sluchu. Modřiny a škrábance nebylo nutné počítat. “Dyť jsem volala, abys nejezdil!” láteřila starostlivě a zároveň obdivně Eva. “Teď už to vím...,” děl jsem leže na rodné hroudě a pociťoval úlevu, že akce skončila. Pádem jsem dospěl k neobyčejně rozsáhlému “veletrhu” kalhotami počínaje a trenýrkami konče, ale v Eviných očích, jak jsem později zjistil, jsem kupodivu neutrpěl ztráty vůbec žádné. Jak tak byla důkladně obalená sněhem, slušelo jí to tenkrát u vyrvaného pařezu v oraništi víc než jindy. A s oblečením dopadla taky o moc líp než já. Eva měla věkovité štígro.
            Jan Koščak