Od roku 1944 pobývali v Bílavsku němečtí vojáci, rekonvalescenti. Odpočívali tu, absolvovali cvičení, a když se zotavili, byli odesíláni znovu rovnou na frontu. Velitelství útvaru tehdy sídlilo u pana Haferníka, ale sám velitel bydlel na faře u P. Jaroslava Janoštíka. Vojáci nocovali ve staré škole, ve dvou třídách, a ve velkém sále hospody U Vaňků, další bydleli v rodinách po celé vesnici.

Do školy jsme proto v roce 1944 přestali chodit. Řídícím učitelem v bílavské škole byl v těch letech František Nádvorník. Abychom nezůstali úplně bez učení, zařídil, že jsme si k němu po skupinkách podle věku chodili do školního bytu pro úkoly, zadával nám je a pak kontroloval.

Němci zatím cvičili v okolních lesích a na Chlumu. Když skončili, vypravili jsme se my kluci vždycky na Chlum a sbírali, co kde zůstalo. Brzy byla naše sbírka bohatá – nábojnice prázdné i plné, kulometné, do pušek, a dokonce i granáty. Jeden si kluci schovali blízko školy v živém plotě u Dostálového. Když jsme pak zas šli pro úlohy, bylo to 12. února 1945, někdo si na granát vzpomněl a vzal ho do školy do kuchyňky. Nalezené náboje se mezi kluky měnily, a granát měl tedy velkou cenu. Nikdo z nás ale netušil, co může způsobit.  

Naše třída odcházela s úlohami domů, jen některým ještě pan řídící Nádvorník úkoly opravoval. Ti, co ve škole čekali, si asi vyměňovali náboje a při tom vypukl spor o granát. Jak se o něj přetahovali, někdo nešťastnou náhodou vytáhl pojistku. Když granát začal syčet, polekali se a rychle ho položili na stůl. Pan řídící k němu seděl zády, okolo něj stáli žáci. Než se stačil vzpamatovat, granát se skutálel na zem – a vybuchl. My, co jsme zrovna odcházeli a byli už před školou, jsme uslyšeli hromovou ránu. Z místnosti se valil dým, na zemi ležela těla, někteří v panice utíkali ven. Němečtí vojáci rychle děti odnášeli k německému lékaři a odváželi je vlastními auty do kroměřížské nemocnice.

Na místě zemřel František Krutil (*1935), o pár hodin později podlehli těžkým zraněním Stanislav Nedbal (*1937) a Antonín Olšák (*1937). Josef Říha (*1935) s těžkým zraněním nohy, po němž mu celý život zůstaly následky, tragédii přežil, se zraněnýma nohama vyvázl také Oldřich Rudl (*1935) a se zraněním plic Alois Kotas (*1935). Lehce zraněna byla  Lidmila Kotasová (*1937). Přežil také pan řídící Nádvorník, i když následky zranění mu již natrvalo zůstaly.

Nikdo z tenkrát těžce zraněných už dnes nežije, zlý únorový den roku 1945 však zůstává v paměti. Jako účastník tragédie chci všechny, jichž se přímo týkala, znovu vzpomenout.
        
František Kotas