Dobrodružnou cestu do Ruska podnikla letos odvážná Bystřičanka paní Marie Lacná. V redakci jsme ji přemluvili, aby o své cestě povyprávěla i čtenářům Zpravodaje. Vznikl tak čtyřdílný cestopis, jehož  první část vám právě přinášíme. 

Jako každý člověk, mám i já své sny a přání. Mnoho z nich zůstává nesplněno. Hlavně ta dětská přání. Ztrácejí se v běhu života a jsou pohřbena pod nánosy všemožných povinností. Přesto se stane, že pocítíme jejich záblesky. Sny se vynořily  a žádají své naplnění.

 Patřím ke generaci, která se povinně ve škole učila ruštinu. Úplně nejlepší bylo dopisovat si s ruskými dětmi stejného věku. S odstupem času jsem si potvrdila, že to mělo smysl. S Táňou  jsem si dopisovala 26 let.  Přišel rok 1989 a já  sdílela názor, že vše, co bylo, je převážně špatné, a co přichází, je převážně dobré až skvělé. Táně jsem přestala psát.
 Jak šel čas, bylo mi líto, že se moje znalost  ruštiny nějak vytrácejí, a ozval se taky můj dětský sen. Ruská žena žijící v nedaleké vesnici mi dala adresu svého synovce, který bydlí v městě Barnaul. To se psal rok 2003. Oleg je ve stejném věku jako já. Každý rok mě zval k návštěvě jejich města a hor, tajgy, jezer... On s přítelem každoročně vyráží do Horního Altaje. Moc jsem si přála tento kraj poznat. Slova „Sibiř, tajga, řeka Ob“ se vynořovala stále zřetelněji z hloubi mé mysli a bylo mi jasné, že jednou si svůj dětský sen splním.

Koncem léta 2010 přišlo mé rozhodnutí... V létě 2011 pojedu do Ruska.Volání Altaje nebylo možné nechat jen tak bez odezvy. Navíc jsem měla jistotu, že  se mohu ve všem spolehnout na Olega. Otázku ubytování jsem řešit nemusela. Zval mě, ať určitě přijedu alespoň na měsíc. Celou dobu mého pobytu mě bude provázet po Altajsku. To se mi velmi zamlouvalo. Jenže...

Krok číslo jedna – pozvání. Jelikož je možno do Ruska vycestovat jen na vízum, které Ruský konzulát v Brně nebo v Praze vydá jen na základě pozvání od ruského občana nebo organizace, začali jsme tímto. Pokud bych měla popisovat peripetie spojené s vydáním pozvání, vyšlo by to na půl stránky. Po třítýdenním zkoumání mých údajů uvedených v dotazníku mi Ruská federace poslala na křídovém papíře s vodoznaky státu oficiální pozvání – priglašenije. Trochu mě rozesmálo, že list byl evidentně vytržen z nějakého „sešitu“. Svědčila o tom jeho „okousaná“ pravá strana. Vydání víza bylo již snadnou – i když úsměvnou epizodou.

Moje letadlo odlétalo z Ruzyně 30. 6. v 17.05. Přestup – Moskva-Šeremetěvo. Ačkoliv jsem již z Prahy cestovala s firmou Aeroflot letadlem ČSA (půlku míst mělo ČSA a půlku Aeroflot) po vystoupení z letadla jsem si musela vyzvednout svůj přetěžký batoh a sama si jej podat na letadlo, kterým jsem  pokračovala do Barnaulu.. Moji ruští spolucestující se upřímně snažili mi pomoci. Základní informace byla – z terminálu F se přemístit na terminál D. Ruskému taxikáři, který mě chtěl na „D“ dovézt za 800 rublů, jsem se vysmála. Eskalátor mě vyvezl do vyššího patra. Stála jsem uprostřed noci uprostřed obrovské kruhové haly  a otáčela  se kolem stojícího dvacetikilového batohu, na zádech maje batoh asi desetikilový. Písmena azbuky se míhala před mýma očima a já horečně hledala ceduli s nápisem – terminál D. Vedle mě se ozval hlas, který se mě ptal, jestli potřebuju s něčím pomoct. Hlas patřil muži v uniformě asi o dvě hlavy většímu než já. Naložil mi batohy na vozík a já za 15 minut chůze chodbami šťastně dorazila na „Dé“.

Jako bych se ocitla v úle. Za některými pultíky stáli úředníci a k nim vedly „naháněcí uličky“ z popruhů, které ustavičně někdo podlézal. U mého pultíku již 45 minut koketovaly nějaké „děvušky“ s úředníkem. Já o své místo bojovala s Kazachy jedoucími za prací, kterých se sem s obrovskými taškami přihnala celá tlupa. Stále se tlačili. Nervy jsem měla napjaté k prasknutí. Byla jsem mezi cizozemci sama. Nikde nikdo známý. Z druhé strany se se svými vozíky tlačili Rusové a Rusky. Nadávala jsem i nahlas. Moje letadlo odlétá za tři hodiny. To musím stihnout! Nedám se! Ze všech sil si hájím vydobytou pozici. Po 1,5 hodině jsem se dostala na řadu. Tlupa Kazachů zjistila, že stojí u špatného pultíku. Blahořečila jsem pražské úřednici, že mi dala už v Praze registraci na let Moskva – Barnaul. Jinak bych to letadlo snad nestihla!

Beton na letišti v Barnaulu mi připadal stejný jako všude jinde. Stejně tak i počasí. Od domova mě dělilo 6 500 kilometrů a 5 hodin časového rozdílu. Přistáli jsme v 9 hodin dopoledne.  V ČR bylo zrovna 14 hodin odpoledne. V příletové „halečce“ jsme čekali na bagáž. Na ulici venku čekali příbuzní a známí. Mezi nimi i ten můj. Tipla jsem ho správně. V autě jeho souseda  s řízením na pravé straně (a s průpovídkou že v Rusku je možné vše) jsme šťastně dojeli k jejich domu.
 Oleg je vysoký dobře rostlý štíhlý muž. Je rozvedený a žije se svou matkou v jednopokojovém bytě na hlavní třídě. V otevřených dveřích bytu v pátém patře bez výtahu stála jeho matka – hubená až vychrtlá 75letá paní s kokrhelem hnědých vlasů na hlavě. Hned mě zvala dál a srdečně se se mnou vítala. Po proběhnutí místnůstkou s klozetem, vanou a automatickou pračkou jsem byla pozvána do kuchyně ke stolu. Kuchyň s kuchyňskou linkou, ledničkou, plynovým sporákem, stolem a židličkami působila útulně. Jediný rozdíl od naší kuchyně byl v tom, že v obvodní zdi domu tlusté 70 cm je pod oknem přímo ve zdi malá skříňka.

Pohoštěni výbornými jídly jsme přešli do pokoje, jehož druhé dveře vedly na zasklený balkon. Na protější stěně stál sekretář bílé barvy s knihami, skleničkami a památečními věcmi. Na něm velké rádio s přehrávačem CD a kazet. Vedle stolek s televizí a videem. Za sekretářem je  výklenek s postelí – moje ložnice. Bokem postele mezi sekretářem a zdí je umístěna dvoumetrová tyč, na níž jsou přehozeny nějaké oděvy. Tato postel patří Olegovi. Během mého pobytu u nich spal na podlaze na karimatce. Uprostřed místnosti je rozkládací divan – stále rozložený – na něm spí matka. V předsíni stojí trojdílná skříň a jedna malá vestavěná skříň. Do bytu se vchází železnými dveřmi se speciálním zámkem se čtyři západy. Byt je čistý a útulný. Paní domácí má ráda čistotu.

 Barnaul je hlavní město Altajského kraje. Protéká jím sibiřský veletok Ob, který pramení v pohoří Altaj rozkládajícím se na hranicí čtyř států – Ruska, Kazachstánu, Číny a Mongolska. Barnaul je velké průmyslové město, jehož historie se začala psát před 280 lety, kolem roku 1730, kdy po reformách Petra Velikého bylo možno lépe využívat přírodního bohatství. V předhůří Altaje byla objevena bohatá naleziště mědi a na určeném místě byl vybudován těžební a zpracovatelský komplex, což bylo v jezernaté a močálovité zalesněné krajině náročné. Průmysl se rozrůstal a přicházeli další lidé. V době války byl do Barnaulu přemístěn těžký průmysl. Lidé zde nacházeli v těžkých provozech práci. S průmyslem byly budovány vysoké školy, divadla, nemocnice, knihovny. Dopravu v městě zajišťují tramvaje, trolejbusy, autobusy a minibusy. Ceny taxislužby jsou v porovnání s Českem asi čtvrtinové. Je pravda, že cena benzínu i nafty je 20–24 rublů (1 rubl asi 0, 70 Kč). Dnes má Barnaul  650 000 obyvatel.

 Život v Barnaulu se za posledních 20 let velmi změnil. Na okraji města, kde je mnoho průmyslových zón, najdeme mnohapatrové fabriky s vymlácenými okny, rozpadající se vysoké zdi bývalých průmyslových komplexů a rozpadající se vysoké komíny. Měla jsem možnost se do takovýchto bezútěšných míst dostat. Svitlo mi srovnání s Ostravou a jinými našimi průmyslovými městy. Práce je v Barnaulu málo, stejně jako jinde v Rusku. Bez práce jsou lidé po vystudování a lidé od 45 let nahoru. Odchod do důchodu je zde jednotný. Ženy v 55 letech, muži v 60 letech. Trochu jsem si povzdechla...

Sibiřský veletok Ob velkým obloukem obtéká město. Při pohledu na družicový snímek mi připadá, jako by se Ob tiskl k Barnaulu,  nebo spíše naopak. Řeka zde dosahuje kilometrové šířky. Nově vybudovaný most v sousedství říčního přístavu působí impozantně. Parníky vozí pasažéry po řece do různých ramen, kterých je bezpočet. Je to oblíbená zábava obyvatel. Při nástupu na loď si nesou pivo, víno, brambůrky, limonády. Na palubě si mohou ještě cokoliv přikoupit. Jen mít peníze! V podpalubí hraje hudba a tancuje se. Když opilci na palubě vyvolají rvačku, musí je lodní strážníci rozhánět. Na břehu je možno posedět u kiosku s pitím i s jídlem a něco dobrého si dát. Ceny jsou i pro nás hodně vysoké.

V Barnaulu mě zaujal neobvyklý památník obětem 2. světové války. Kruhová průchozí  stavba  bez střechy na začátku parku. Na 4 metry vysokých stěnách bylo podle druhu vojska v mnoha sloupcích v hustých řádcích kovovými písmeny uvedeno několik tisíc jmen. Za některými byly vsunuty květy.
 Parků je v Barnaulu mnoho. V jednom je veliké ruské kolo. Celé město je osázeno stromy a květinovými záhony. Ulice jsou lemovány nepřeberným množstvím obchodů a obchůdků. Lidé chodí velmi hezky oblečeni. Vysoké jehlové podpatky u nafintěných slečen jsou běžné. Po ulicích jezdí velmi pěkná nová auta – převážně japonská. Řízení mohou mít vlevo i vpravo. V Rusku je možné všechno. Denně se o tom přesvědčuji. Už jsem se přestala divit. Na okrajích ulic sedí venkovské ženy a prodávají to, co jim doma urostlo. Dokonce i čerstvé mléko v PET-lahvích. V půllitrových pivních kelímcích se prodávají lesní jahody, lesní maliny, borůvky. Z ceny 100 a víc rublů se mi točí hlava. V Rusku je vůbec hodně draho. Jídlo je dražší než u nás. Radši si dám kelímek kvasu, který se tu stáčí z malých barevných cisterniček skoro na každém rohu. Chutné a osvěžující. Prý i zdravé. Navštívila jsem taky „bazar“ - budovu, kde se konají trhy. Chtěla jsem vidět, jak se prodává maso. Takových bazarů je v různých částech města víc. Bez chladicích vitrín byly na dlouhých stolech rozloženy části zvířecích těl, u nichž stáli řezníci. Venku byla teplota více než 30 stupňů. Vevnitř o něco méně. Byla to příšerná podívaná. Neumím si představit, co by takovému prodeji řekli naši hygienici. Zato o pár metrů vedle prodávali ve chladicích vitrínách sýry a uzeniny.

Fascinovaly mě rozdíly mezi supermoderními stavbami, na jejichž úpatí se krčí dřevěné domky pokryté starým plechem. Uprostřed města. Jsou zde i velmi pěkné dřevěné historické domy. Zato do ulic dřevěných domků na předměstí, kolem nichž vedou hliněné cesty s vyježděnými kolejemi, kde po dešti stojí souvislá vrstva vody,  se lidé s lepšími auty radši nepouštějí. Ale o pár ulic dál kypí život velkoměsta a po krásných širokých ulicích sviští tisíce nových drahých aut. Snoubí se tu 21. století se stoletím 19.
 Na jednom předměstí  Barnaulu stál ještě ve 40. letech „monastyr“ – klášter, který byl v dávné době postaven na oslavu „Svatého pramene“ svatého Nikolaje zázrakotvůrce. Přicházely se sem léčit zástupy lidí. Ruská armáda jej srovnala se zemí. V současnosti je ale místo znovu navštěvováno. Svépomocí zbožných lidí zde byl vytvořen malý areál. Hned za brankou stojí besídka a vedle ní vysoký dřevěný kříž s Kristem. Na něm je ikona „Nikolaja čudotvorca“ následuje chodník vedoucí květinovou zahrádkou. Nad pramenem stojí  velký dřevěný pravoslavný kříž. Kovová konstrukce obehnaná plachtou – vypadá to jako kabinka na zkoušení oděvů, ale  slouží k oblévání vlastního těla svatou vodou. Jednoduché. Napustím si tři kbelíky vody, dám je za plentu, vejdu tam, svléknu se donaha, a jeden kýbl za druhým na sebe jen tak vyliju. A ihned zpátky do šatů, protože utírat se nelze – to by bylo proti účinkům svaté vody. Domů si v kanystrech nesou vodu na pití.

V Barnaulu jsou taky lázně. Rozkládají se za městem v parku. Věnují se tu hlavně vodoléčbě, masážím a psychoterapii. V parku v ohradě chovají medvědy, kteří jsou jakýmsi symbolem Altajského kraje. Ale vidět na ulici někoho se psem – to je skoro zázrak. Na jídlo pro psa nejsou peníze.

                    Marie Lacná