Únik nebo útok?
Každý člověk je jedinečný, vyrovnává se s zátěží po svém. U každého jedince se nacházejí tzv. copingové strategie nebo styly zvládání stresu. Už od pradávna volí lidé dva osvědčené způsoby. Buďto útok, nebo útěk. U dětí jsou tyto styly zcela zřetelné, zatímco u dospělých mohou být maskované. Únik je vyhýbavé chování. Dítě nemá rádo konfliktní situace, nedokáže je přímo řešit. Únik se může zdát jako bezpečný způsob, ale opak je pravdou. Dítě může unikat do světa fantazie a snění. Takto se vzdalovat realitě. Velmi nebezpečný únik může být do světa drog. Děti se uchylují ke konzumaci alkoholu. Zprvu jim nechutná, ale omamné účinky si malého školáka podmaní. Starší děti mohou užívat marihuanu nebo i pervitin. Často se děti svěřují, že i cigareta vykouřená po příchodu ze školy je uklidní. Útok představuje oproti úniku obranu. Jedinec se nebojí použít sílu. Ve stresu je schopen agresivity. Útok může být dvojí – lze ho vést proti druhé osobě, ale i proti sobě samému. Dítě v tenzi nachází úlevu v sebepoškozování. Což je velmi vážná záležitost. Rodič, který zjistí, že se jeho dítě sebepoškozuje, by měl neprodleně vyhledat odbornou pomoc.                           

Masakry na školách
Pokud jsou děti vystaveny dlouhodobé zátěži (může to být šikana ze strany spolužáků, nepřiměřené trestání ze strany rodičů, nevhodný přístup učitele), mají tendenci k agresivitě. Zničehonic napadají své spolužáky, vybíjejí si svůj vztek na mladších a slabších. V zahraničí se můžeme setkat s masakry na školách. Jeden ze žáků, který je už delší dobu, možná dokonce i několik let, obětí posměchu, ale i fyzických útoků, ztratí nervy. V USA jsou zbraně v domech běžnější než v Evropě. Dítě si prostě jednu vezme a pomstí se za léta útlaků. Jako začínajícího školního psychologa mne ve výcviku na tyto situace připravovali. Obvykle se jedná o tiché a neviditelné členy třídy, kteří jsou obětmi šikany či posměšků.                                                   Domnívám se, že našim školám podobné incidenty nehrozí. Žákům je věnována zvýšená péče. Jakékoliv ohnisko rozepří je ihned zpracováno. V každém případě je dobré, když dítě může agresivitu vybít sportem nebo prací. Zejména práce na zahradě, ale i v domácnosti, je pro žáky prospěšná. Učí je znát lidské hodnoty.
Někteří žáci hovoří o odreagování frustrace a vzteku při počítačových hrách. Zde je namístě zůstat ostražitý, neboť dítě ztrácí kontakt s realitou. Může se vnořit do světa násilí a hrdinů, což jej vzdaluje od vrstevníků. Děti, které hrají bojové hry, mají normu utrpení a násilí značně odlišnou než jejich spolužáci. Domnívají se (cituji přímo jednoho žáka), že dokud krev neteče, tak to druhého nebolí. A toto násilí vyvolává stres se všemi jeho důsledky i následky.

Stres nám pomáhá se adaptovat
Stres může představovat podnět, který na nás působí a je nepříjemný (v případě dítěte špatná známka nebo urážlivý dopis), také může jít o reakci organismu. V tomto případě se dá zjednodušeně říci, že v případě ohrožení je nastartována fyziologická mobilizace – příprava jedince na útok či útěk. Tělo se připravuje. Můžeme pozorovat jasné změny. Práh bolesti se mění, zrychleně dýcháme, svaly se připravují na akci. Když je stresový podnět slabý, dokážeme se mu přizpůsobit. Pro lidskou rasu je nezbytné vyrovnat se s každodenní zátěží. Na základě naší zkušenosti a povahy si vytváříme copingové strategie. Pokud je stres příliš silný, dostáváme se do extrémních situací (autohavárie, povodně, šikana, dítě je svědkem smrti člověka), může dojít k velmi silné stresové reakci. Dítě prožívá hrůzu, šok, děs. Zde tělo také reaguje, může dojít k selhání orgánů a k úmrtí.

Sociální opora
Děti často trápí nejrůznější skutečnosti. Chodí za mnou kvůli úmrtí příbuzného, domácího mazlíčka, hádce mezi rodiči, konfliktu ve třídě, špatné známce, nespravedlivé poznámce. Děti velmi stresuje narození mladšího sourozence, příchod nevlastního rodiče a sourozenců, násilné odebrání od matky, víkend s rodičem, kterého příliš nezná, opilost, stěhování. Všechny tyto situace dokáže s dostatečnou podporou milující osoby překonat. Maminky, tatínci, sourozenci, prarodiče mohou dítě uklidnit. Vysvětlit mu okolnosti stresující situace, podat více informací. Nekřičet na dítě a netrestat ho. Navodit u něj pocit bezpečí, v tomto stavu ho seznámit s novými událostmi. Pomoc druhého je k nezaplacení.  Pokud se dítěti věnujeme, rozebíráme s ním jeho trápení, v budoucnu si dítě v krizi o podporu zase řekne a svěří se nám. Pokud však dítě nemůže o svých potížích s nikým mluvit, zůstávají v něm a mohou přerůst do nepřiměřené reakce.  
         

PhDr. Klára Janečková