O restaurování obrazů hostýnské Jurkovičovy křížové cesty se jednalo s mnoha potížemi od roku 2009. Po konzultacích s Národním památkovým ústavem vznikla neobvyklá koncepce, podle níž jsou od podzimu 2012  keramické mozaikové obrazy tvořené do roku 1933 Jano Koehlerem a firmou RAKO postupně obnovovány. „Koehlerovy  obrazy ukřižování zachycují duchovně nejsilnější událost, která formovala naši společnost, působí stále nejen obsahem, ale i výtvarnou zkratkou… Snad i za dalších 100 či 200 let budou naši potomci uchváceni a vtaženi do děje této největší keramické Bible.“ Štěstím pro Koehlerovy hostýnské mozaiky je, že jednotlivá zastavení získala postupně nové střechy – voda vnikající do jejich zdiva shora totiž působila velké škody. Problematickými místy jsou i nechráněné zadní stěny kapliček, kudy se k plochám keramických obrazů dostává v extrémních horských podmínkách ničivá vlhkost.

Vzhledem ke kritickému stavu obrazů v zastaveních I. (Pilátův soud), X. (Svlékání roucha), a XI. (Ukřižování) došel restaurátor k závěru, že tyto nevratně poškozené keramické mozaiky lze zachránit pouze tak, že budou zakonzervovány, ponechány na místě (snímání originálu by způsobilo jeho naprosté zničení) a poté překryty speciálně vyhotovenými replikami vsazenými do ocelového rámu. Kopie by přitom měla v maximální možné míře zachovat barevnost i výraz originálu. Za sto či více let pak bude možné podle originálu umístěného pod kopií vytvořit kopii novou. Podobné dílo ovšem vyžaduje výborné znalosti materiálů i technologií výroby keramických kachlů, ale také velký díl umělecké práce podložené hlubokým pochopením všech tajemství díla Mistra Koehlera. Tou pravou osobností pro tento případ se ukázal být, „po třech letech studia díla, které přesahuje hranice časové a národní“, pražský akademický sochař Vojtěch Pařík, restaurátor památek v kameni štuku a keramice.

„Před sto lety se spojili dva vynikající umělci,“ píše Vojtěch Pařík, „aby za podpory znalců moderního umění i široké veřejnosti vytvořili monumentální dílo…Na vrcholu Hostýna v duchu moderní, ale přitom i tradiční architektury vybudovali snad největší chrám světa. Po obvodu kopce je věnec  kaplí vystavěných podle návrhů Dušana Jurkoviče. Roli katedrálních oken v nich převzaly keramické obrazy Jano Koehlera, které jsou vlastně variacemi na skleněné vitráže. Samo nebe tento obří chrám přírody zastřešuje.“

Ne všechna zastavení Jurkovičovy a Kohlerovy křížové cesty jsou ve špatném stavu. Kromě I., X. a XI. vypadají ostatní, jak uvádí Vojtěch Pařík, až překvapivě dobře. Restaurátoři se v menší míře budou věnovat ještě keramickým obrazům zastavení IV. (Ježíš potkává matku), VIII. (Plačící ženy) a IX. (Třetí pád). Zde se počítá s omytím, odsolováním, výplní dutin, injektáží keramiky, plastickými výplněmi na obrazech, provedeny budou barevné sjednocující retuše studenými glazurami v místech doplnění a samozřejmě hydrofobizace, ochrana proti  pronikání vlhkosti. Restaurování mozaikových obrazů bude financováno částkou 420.000 Kč z dotace Ministerstva kultury ČR, Programu záchrany architektonického dědictví, zbytek z vlastních prostředků Římskokatolické duchovní správy Sv. Hostýn. Finančními dary na obnovu obrazů mohou přispět i věřící (č. ú.: 1040641691/0100). 

Pilátův soud – záchrana v poslední chvíli

V současné době probíhají práce pouze na I. zastavení Jurkovičovy křížové cesty. Jak vyplývá z průběžné restaurátorské zprávy, mozaikový obraz, který dospěl do stádia rozpadu 80 procent keramického materiálu na lístky, byl už zajištěn a konsolidován. Vyplněna byla obří výduť na mozaice v oblasti nohou sedícího Piláta, dříve špatně vyspravená betonem. Pro zhotovení repliky restaurátor nejprve přesně zdokumentoval všech 597 glazovaných keramických kachlů, z nichž se tato Koehlerova mozaika skládá. Fotografie obrazu o rozměrech 400 x 220 cm byla složena ze 175 detailních záběrů v měřítku 1:1. Tím byla přesně zachycena podoba originálu, která nyní slouží restaurátorům k velmi komplikované práci na plnohodnotné autorské kopii. Aby dosáhl náležité kvality keramického materiálu, spojil se akademický sochař Vojtěch Pařík s firmou RAKO, s níž před lety spolupracoval také Jano Koehler. „Emil Sommerschuh a jeho mistři v Rakovníku měli  už v roce 1905 vypracovanou technologii takzvané řezané mozaiky. K absolutní dokonalosti ji dotáhl za usilovného společného hledání až Jano Koehler. Více než 20 let zkušeností s keramikou a nespočet cest do rakovnické továrny ho přetvořilo v Mistra, jaký u nás ani nikde na světě nevyrostl. Jeho pokora před řemeslem ho naučila respektovat technologická omezení a využívat jich ve prospěch díla. Díky obrovskému úsilí Emila Sommerschuha a jeho malířů z rakovnické továrny, kteří přenášeli grafické linie přímo na kachle, díky inspiraci Jano Koehlera vzniklo společné dílo, které nemá ve světě obdoby. Silou výrazu a výtvarnou zkratkou má blízko snad jen k Picassově Guernice."

Boj s mrazem a vodou – nová technologie 

Zkoušky mrazuvzdorné keramiky pro Hostýn probíhají nyní přímo v provozech firmy v Rakovníku a Podbořanech. Jak říká Vojtěch Pařík, po mnoha pokusech  se podařilo získat materiál, který lépe odolává mrazu a téměř nepropouští vodu. To ale zase komplikuje nanášení glazur.

„Mrazuvzdorná keramika se dělá tak, že se dlaždice lisuje za sucha a za obrovského tlaku. Dříve dělali dlaždice menší, dneska se už díky moderní technologii s úspěchem lisují dlaždice velikosti 30x30 cm. Dřív by se takhle velké kachle kroutily a praskaly. Náš střep má nasákavost 0,5 procenta, staré dlaždice měly 6 procent. Mrazuvzdorná keramika vypálená na vysokou teplotu se používá i jako venkovní dlažba a hodí se do horských podmínek. Když ale kachel vypálíte na  vysoko, výběr barevné škály glazur je menší. Čím vyšší teploty, tím jistěji barvy vyhoří. Musíme s tím počítat. Naše předvypálené kachle jsou zabarveny do béžova a jsou pokryty bílou vrstvou zvanou  engoba –  ta je nasákavá a umožňuje glazuře, aby se lépe přichytila.  V tom je ta naše finta. Já nevím, jestli jsme objevili přesně tu technologii, kterou si Sommerschuh nechal patentovat, ale mám zato, že způsob práce musel být stejný. On překonal zažitou představu, že se má keramika vypalovat na nízkou teplotu, a teprve pak se glazuje. Takhle vyrobená keramika  je porézní, vysaje vodu, glazura na ní drží a při druhém pálení se vše spojí. Jenomže v našem případě se po staletí používaný majolikový způsob výroby keramiky musel obrátit naruby. Potřebujeme nesavý povrch, aby glazura nevytvářela hrubé nerovnosti, a proto musíme vypálit hlínu na vysoký stupeň. Problém, že nám pak glazura nebude na střepu držet,  jsme překonali právě tím, že se na kachel dává bílá porézní engoba."

Jak říká Vojtěch Pařík, glazury jsou v případě výroby replik hostýnských obrazů dalším neprobádaným územím plným nepříjemných překvapení. „My jsme hledali asi tři roky způsob, jak původní tvůrci mozaiky dokázali glazury udržet v plastickém tvaru. To je nesmírně důležité. Jemná plastičnost glazury přináší exkluzivitu, obraz se mění v závislosti na světle, které na něj dopadá. Je na něm plno barevných polotónů, které vznikají tím, že se vpodstatě jedná o reliéf.“ Restaurátor podle svých slov denně zdokonaluje metodu nanášení glazur na předvypálené kachle. Glazury je třeba ve správném poměru naředit, aby se neslévaly a zůstaly na místě, ale zároveň vyplnily i ty nejmenší plošky.

„Když nalévám glazury, musím mít každou plošku ohraničenou voskem. V malém kelímku mám namíchanou v přesném poměru glazuru. Rozleje se do krajů plošek  a špachtlí se uhladí, aby si lehla. Jsou to jemné zásahy potřebné k tomu, aby obraz neztratil výraz. Tady na tom malíčku je třeba lesk ve tvaru čtverečku. Je na tom správném místě a z odstupu 15 metrů pak vzniká dokonalý impresionistický efekt. Nejhorší jsou obličeje. Nohu Věčného žida jsme dělali čtyřikrát, u obličejů to bude horší. Koehler údajně sám glazury nenanášel, byli to pracovníci RAKa, Koehler jen kontroloval a nepodařené kachle prý nemilosrdně vyhazoval.“

Jak podotkl Vojtěch Pařík, pozice dnešních tvůrců repliky, kterou ale pro originální technologii a způsob zpracování lze považovat za  autorské dílo, je daleko složitější, než pozice původních tvůrců. Ti často pod dozorem Jano Koehlera měnili barevnost s ohledem na reálné možnosti i velikost kachlů podle skutečného smrštění materiálu po výpalech. „Pro nás je ale zásadní nekompromisně přesné zachování lineární grafiky celé kompozice a chceme se také co nejvíce přiblížit původním barevným tónům, přestože barevné možnosti současných glazur jsou jiné,“ říká restaurátor. Do požadovaného tvaru jsou dnes kachle řezány na milimetr přesným vodním paprskem.

Znovu a znovu…

V kopii je zatím dohotovena levá část mozaiky s figurou Věčného žida. Podle slov Vojtěcha Paříka práce postupují velmi pomalu, jeden obraz se bude tvořit po dobu tří let. Každý kachel je totiž nutné mnohokrát opakovat, než jsou tvůrci s jeho podobou a kvalitou spokojeni. Každý kousek mozaiky vozí restaurátor do tovární tunelové pece v Podbořanech, protože ani rychlovýpalová pec, pro hostýnské mozaiky speciálně postavená, nedokáže při stejné teplotě vytvořit takový lesk a hloubku tónů glazur jako pec tovární.

Tým umělců a techniků pracujících na vytvoření uměleckých replik nejohroženějších hostýnských mozaiek je poměrně úzký. Od počátku dělá jemnou práci na grafické části replik manželka Vojtěcha Paříka, akademická sochařka Passionaria Pařík, která pochází z Bulharska, vystudovala průmyslový design ve Zlíně, žila v Kanadě a mnoho let se kromě jiného věnovala tvorbě šperků pro firmy Nina Ricci a Dorlan. Právě ona je nenahraditelným a nejdůležitějším členem týmu. Návrhy nerezoocelových konstrukcí pro vsazení kopií před originály navrhl ak. arch. Marek Houska, digitální podklady pro velkoplošný tisk fotografie obrazu jsou dílem počítačového grafika Jana Mageta. Za podporu je restaurátor vděčen také jednadevadesátileté  Ludmile Starostové-Koehlerové, dceři Jano Koehlera. 

„Čekají nás ještě léta  tvrdé práce,“ píše Vojtěch Pařík, „ale je to pro společné dílo. Právě v Pilátově soudu, v obraze, jenž vytvořil pro hostýnskou  křížovou cestu jako poslední, dosáhl Mistr Jano Koehler vrcholu, který nelze překonat, ale je nutné jej zachovat. Jsme denně znovu a znovu v úžasu, o jak dokonalé dílo se jedná.“ 

Obraz Pilátův soud očima restaurátora