Dílo Bystřičana prof. RNDr. Pavla Proška, CSc., a kolektivu dalších 25 autorů, historicky první ucelená česká monografie věnovaná jižnímu polárnímu kontinentu, o níž jsme se zmiňovali v minulém čísle (3/2013, str. 14), je na světě. Kniha byla slavnostně pokřtěna v půli března v Praze v literární kavárně knihkupectví Academia a na konci měsíce v Brně. Za obří práci na kolektivním díle Pavel Prošek během autogramiády všem osobně poděkoval a přítomné autory i další spolupracovníky představil. Právě v té chvíli běžnému čtenáři došlo, že půjde o dílo vpravdě dokonalé. Na všech zúčastěných bylo vidět, jak naprosto souhlasí s výrokem jednoho z přítomných polárníků, že totiž „nejhorší způsob, jak strávit nejkrásnější chvíle svého života, je být v Antarktidě…“                                                                                                                                                        msch

Antarktida byla pokřtěna dost důkladně…
V Praze byl křest, v Brně prezentace. Říkal jsem si, nebudeme přece dělat křest dvakrát. Dnes tak módní křty všeho možného jsou podle mne hloupost – dneska se křtí motocykly, auta, malí sloni, ale křest je přece církevně „obsazený“ fenomén a souvisí s vyznáváním určité víry. To máte tak, psané slovo má lidstvo k dispozici déle než 5000 let, a víno, které se dnes k tak zvaným křtům užívá, je tu minimálně 12000 let. Jedno i druhé lidstvo doprovází a nádherně se doplňuje. Sedět v křesle, číst dobrou knížku a vypít si k tomu skleničku veltlínu, to se k sobě výborně hodí – ale nebudu přece to víno lít do knihy, nebo dokonce máčet knížku v sudu! Já tu knihu křtít nechtěl – knížka se prostě vytiskne a je.

Co se ale stane před tím, než se taková kniha vytiskne a je? Prý vás stála pět let života… Co bylo nejtěžší?
Nestála mě pět let života, stála mě pět let úsilí. A co bylo základní?  Sehnat lidi, kteří by do toho chtěli jít. A vybrat ty nejlepší. Všechny je znám, všichni se účastnili expedic do Antarktidy a mají za sebou kus práce. Také jsme nechtěli, aby ta knížka byla psána jen pro sto odborníků, a ostatní nezajímala – takže důležitým kritériem bylo napsat ji čtivě. A zpracovat odbornou problematiku literárně jinak než suchým, věcným vědeckým jazykem,  není vůbec lehké. Někteří členové autorského kolektivu se přitom i zapotili. Ale výsledek  myslím si stojí za to

Řízení poměrně velkého týmu autorů, v němž má každý jiné tempo a způsob práce, to asi taky není žádný med…
…A snad – jak je obvyklé – nejprotivnější prací byl rejstřík. Dělal jsem tu svoji část v altánu v Bystřici na zahradě a říkal si, jak lidé mohli dřív, když neměli notebook a internet, ty rejstříky sestavovat? To se hrabali v kartičkách a neustále je abecedně přerovnávali – to musely být galeje.
Knížka měla stanoveny tři recenzenty, kteří rukopis před zařazením do edičního plánu připomínkovali. Byli anonymní a nároční. Z jejich posudků bylo zřejmé že jim jde o kvalitu, i když jsme s jejich připomínkami ne vždy souhlasili. Bylo na nás, abychom je o svých přístupech přesvědčili. Nakonec jsme se však vždycky ku prospěchu knihy domluvili na nejlepších řešeních.
Vyskytly se i další problémy – například nalezení kompromisu ve způsobu psaní latinských názvů živých organismů, jejich, rodů, řádů a čeledí atd. A problémy byly i se způsobem uvádění cizojazyčných termínů, zvláště geografických názvů, pro jejichž způsob psaní nebo přepisy do češtiny chybí v řadě případů jednoznačná pravidla. Problém je ještě navíc komplikován amatérskými nebo samorostlými překlady.

Kterým tématům jste se v knize věnoval vy? Klimatologii?
Ano, klimatu, pak také fyzicko-geografické charakteristice Antarktidy - to společně s kolegou Danielem Nývltem. Psal jsem o šelfových ledovcích, mořském ledu a subantarktických ostrovech. Mými tématy byly i informace o vzniku a stavbě české stanice J. G. Mendela na ostrově Jamese Rosse a o historii objevování Antarktidy. Tady byl velký problém sehnat fotografie. Některé se musely kupovat. Nejlepším zdrojem historických fotografií byla pro nás speciální "obrazová knihovna" Scott Polar Research Institutu v Cambridgi. Tam najdete tisíce fotografií ze všech starých výprav, dají se získat elektronicky a jejich cena se odvíjí od toho, do jaké publikace je chcete použít. Když jde např. o populární komerční publikaci v jiném než anglickém jazyce, jsou nejdražší. Protože je letos výročí Scottovy antarktické expedice a všichni staré fotografie shánějí, dostali jsme se s objednávkou fotek do dost dlouhé fronty. Naštěstí jsem si vzpomněl, že jsem se před pár lety v Grónsku sešel s ředitelem této instituce, tak jsem rychle našel vizitku a napsal mu, že to potřebujeme urychlit. Pro kapitoly přírodovědné jsme měli i dost vlastních fotografií a mnohdy jsme získali potřebné obrázky za slib jejich autorizace. Nejrychleji a zdarma mi přišly z největší dálky – z Nového Zélandu. Všechno je to jen o lidech a o způsobu, jak  je motivujeme.

Nedávno se objevila v tisku zpráva, že Rusové našli v Antarktidě v jezeře pod 4 km ledu dosud neznámé živé organismy. To vás asi nepřekvapí.
Psal jsem i o podledovcových jezerech. Loni v únoru Rusové ty 4 km opravdu prorazili. Trvalo jim to řadu let, měli při tom hroznou smůlu a investovali do toho spoustu peněz. Ale pro ně to byla otázka prestiže, chtěli se ukázat před světem. Každý rok jsem se s těmi lidmi setkával  na schůzkách států Antarktické smlouvy, mluvili jsme o tom a oni byli kupodivu ochotni poskytovat informace. Text knihy se ale uzavíral zrovna v době, kdy vrt dokončili. Už jsme do něj nemohli doplnit časově mladší a rozsáhlejší informace. Postupně pak bylo zveřejněno (leč seriózně nepotvrzeno), že v prvních získaných vzorcích našli stopy DNA. Zatím se ale neví, zda nepochází z kerosinu, kterým se vrt vyplachoval, aby nezamrzl. Je to v každém případě napínavé a určitě nás po analýzách odběrů vody staré přes 20 milionů let čekají překvapení.

Dvacet milionů let staré?
Přes dvacet milionů let je starý ledovcový štít, no a když pod ním zůstalo jezero... Byla to hluboká jezera, která - když se začala Antarktida ochlazovat - zamrzala. Pak se překryla ledovcovým štítem a zakonzervovala se tam, zdola za značného tlaku nadložního ledu byla ohřívána geotermálním teplem. Je šance, že by tam ty dvacetimilionové jednoduché životní formy mohly být.

V knize píšete, že Antarktida není vzdáleným kontinentem, který by se naší země netýkal, že má vliv na celou planetu…
O ničem na Zemi se nedá říci, že by to k ní nepatřilo a že by si to existovalo samo o sobě. Takže i antarktický kontinent má řadu vlastností, kterými sahá hodně daleko do jiných oblastí Země i do minulosti. V první řadě tím, že je bílý, odráží v době jižního léta asi 80 procent slunečního záření. Kdyby led a sníh zmizely, tak by se těch 80 procent pohltilo a planetární systém by se energeticky významně narušil. Začalo by to fungovat jinak. Druhá věc – led, ta obrovská hmota, je energeticky hrozně konzervativní. Na uvaření toho čaje, který spolu pijeme, potřebujete daleko víc energie, než kdybyste mi vařila grog. Dostat vodu do bodu varu je energeticky náročné, má nejvyšší tepelnou kapacitu. Aby se tedy led rozpustil, má velké energetické nároky. Pokud nějakým způsobem kolísá klima, on to vyrovnává. Když se otepluje, energii přijme, když stoupne teplota z -45 na -42 °C, to pro něj nehraje žádnou roli, led je pořád ledem, ale stabilizuje klima. Kdyby led nebyl, divili bychom se, jak by se nám změnilo počasí, jak extrémní a rychlé by byly jeho změny. A třetí moment – tím, že je Antarktida studená, zesiluje na jižní polokouli tepelný kontrast rovník-pól. Tím působí na výměnu vzduchu. Na jihu je nedostatek energie, na rovníku je jí přebytek a ten rozdíl se musí vyrovnat zesílenou cirkulací vzduchu a mořské vody. Oceánická cirkulace od Antarktidy přesahuje rovník a zasahuje až do severního Atlantiku. Takže i severní Atlantik je ovlivněn vlastnostmi vody, která do něj vtéká u Antarktidy, proudí přes rovník a v další kroku ovlivňuje i naše klima.

Pořád se mluví o tom, co by se stalo, kdyby všechen led roztál...
Představa, že by se najednou rozpustil všechen antarktický led, je hloupá. Energie na rozpuštění veškerého ledu by bylo potřeba tolik, že by to Slunci - i kdyby Antarktidu nepřetržitě ohřívalo - trvalo řadu tisícíletí. A to nepočítáme s tvorbou nového ledu ze sněhových srážek. Teoreticky by mohla hladina světového oceánu rozpuštěním antarktického ledovcového štítu stoupnout o zhruba 70 metrů, ale ono to prakticky nejde. To by se muselo rozpustit všechno během krátké doby. 
 
Čím se liší Profesor v Antarktidě z roku 2009 od knihy nové?
Profesor v Antarktidě – to byl záznam rozhovoru psaný s jedním novinářem z naší fakulty sociálních studií. Napřed jsem se toho trochu bál, aby to nesměřovalo k bulváru. Nakonec jsem ale zjistil, že jde o ediční řadu seriozního nakladatelství Akropolis v níž jsou třeba rozhovory s dětským onkologem prof. Kouteckým, s básníky a spisovateli – tak jsem si říkal, že budu v dobré společnosti. Namluvil jsem to, nechal si poslat texty a upravil je – no, v porovnání s touto antarktickou monografií to byl šepot květin. Tam o nic moc nešlo, bylo to vyprávění a vzpomínání. Tato nová monografie je, přestože je určena širšímu okruhu čtenářů, odbornější. Tady člověk musel vážit slova a snažit se být co nejsrozumitelnější. A stejně se možná najdou lidé kteří v tomu budou šťourat a možná doporučovat co se mělo napsat jinak.

Jak se říká, po bitvě každý generálem. Ta kniha je nádherná.
Konečně je to hotové. Vycházeli jsme z toho, že nic takového v češtině dosud nevyšlo a byla tu skupina lidí, kteří v Antarktidě žili a pracovali – neodskočili si tam na tři týdny, aby pak napsali zápisky z cest. Nemohli jsme jinak, měli jsme zkrátka dobrou informační bázi pro to, aby se něco dalo dohromady, a tak se to dohromady dalo. V knize ale není všechno, výzkumy běží dál, teď se vrátila z Antarktidy další výprava. Kdoví, co se objeví zítra. Naším tajným přáním například je, aby jednou došlo k povýšení statutu ČR v rámci Antarktické smlouvy na stát plnoprávný, tedy na stát, který má právo o Antarktidě spolurozhodovat. Zatím jsme řádnými členy výboru pro ochranu životního prostředí, ale po mezinárodněprávní stránce nemůžeme do dění v Antarktidě mluvit, i když k ní máme co říci. Třeba se to jednou změní.

 P.S. Do Bystřice pod Hostýnem přiveze profesor Pavel Prošek Antarktidu 24. května 2013. O připravované besedě budeme čtenáře Zpravodaje včas informovat.