Milí čtenáři,

z konce března zmrzlého na kost posílám do neznáma vzkaz v lahvi, která klouže po ledu: „Prosím, zastavte to!“ Ano, máme toho všichni dost, po krk, plné zuby, nad hlavu. Rádi bychom za svá práva na jaro vyšli demonstrovat do ulic, jenže v českém jazyce, jako v mnoha jiných, bohužel mrzne a sněží jakési ono, proti němuž se snad protestovat ani nedá. Situace je neúnosná, mráz, řečeno s klasikem, na tříčárkované cé, vítr jako cirkulárka, horoucí city jsou vlažné a vřele se už nedá doporučit vůbec nic. Snílci si místo vzdušných zámků z teplého vánku stavějí rovnou iglů, a dokonce i optimisté by se už dávno mračili, kdyby jim nezamrzl úsměv na rtech. „To počasí je blbec!“ prohlásil profesor Pavel Prošek, účastník úctyhodné řádky expedic na jižní pól a zakladatel české výzkumné stanice v Antarktidě, vcházeje do redakce Zpravodaje. O své nové knize začal mluvit až po notné dávce horkého anglického čaje. Seriosní informace o ní najdete v rozhovoru. Mě při prvním povrchním prolistování uchvátily nádherné modře a běloby na fotografiích, vložené mapy ostrova Jamese Rosse, informace o hrachové polévce s tučňákem, již konzumovali polárníci v roce 1909, a také vzrušující pojednání o chvostoskocích, želvuškách nebo korýších zvaných krill, pro jejichž přepis do češtiny neexistuje pravidlo. Na besedu o Antarktidě se znalcem polárních krajů Pavlem Proškem, která se uskuteční na konci května ve sluncem prozářeném bystřickém zámku, jste zváni už nyní.

Nedávno jsem měla to štěstí potkat ještě jinou zajímavou osobnost, která má co do činění se zimou a mrazem – pražského akademického sochaře Vojtěcha Paříka. Ten v současné době žije obnovou keramických mozaikových obrazů Jurkovičovy křížové cesty na Sv. Hostýně a podařilo se mu zřejmě znovuobjevit technologii výroby mrazuvzdorné řezané keramiky, jakou použili při sestavování původních obrazů Jano Koehlera tvůrci z firmy RAKO. V textu s titulkem „Obnova největší keramické Bible začala“ se dozvíte nejen podrobnosti o způsobu, jak  keramiku učinit mrazuvzdornou, ale také o tom, že v míchání glazur je jakási tajemná alchymie a že jejich nanášení se neobejde bez svaté trpělivosti. Restaurátor naštěstí není na Koehlerovy mozaiky sám. Velmi jemnou grafickou práci na uměleckých replikách hostýnských mozaikových obrazů dělá také jeho manželka, akademická sochařka Passionaria Pařík, původem z Bulharska, která se řadu let s úspěchem zabývala tvorbou šperků pro firmy světových značek. Při rozhovoru s restaurátory jsem pochopila, že díky své práci, při níž se zaobírají každým kouskem obrazu zvlášť, velmi intenzivně obraz vnímají a vidí na něm více než většina lidí. I to jsme se snažili pro vás zaznamenat. „Moje práce byla lézt po katedrálách a opravovat upadlé nosy, uši a okvětní plátky,“ říká s ironickým úsměvem Vojtěch Pařík, „ale Koehlerova mozaika mě zaujala natolik, že už se snad budu věnovat jen keramice.“

Přesto se Vojtěch Pařík věnuje spoustě dalších věcí. Na stěnách jeho pražského ateliéru jsme objevili celou sérii zvláštních poetických fotografií. „To je Starý zákon v ledu,“ prozradil tajemně, „fotil jsem to na chalupě, když za ledovými květy na okně vycházelo sluníčko.“ A opravdu, byly to dokonalé ilustrace ke knize Genesis: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ Na další fotografii se rozsvěcovaly vršky ledové krajky plamínky: „I řekl Bůh: – Buď světlo! – A bylo světlo.“ A na další už to vypadalo jako zářící ledový prales: „Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu.“ „Ale to všechno trvalo jenom několik minut, musel jsem fotit rychle,“ dodal restaurátor potutelně, „pak slunce ty ornamenty rozpustilo. Zkuste to někdy taky, ale okna nesmí moc těsnit a nesmíte si zatopit, to by pak z ledových květů nebylo nic...“

Tak si říkám, že nejlepší proti zimě je pro něco hořet. Můžeme to zkusit každý po svém. Mějte se příjemně, zatím si čtěte a nebuďte smutní. Furt se jde...