Petr Vlček je pražský akademický sochař a umělecký sklář. Z přetaveného skla vytváří tajemné předměty se světlem uvnitř, které připomínají něco prastarého a zároveň vyvolávají představu budoucnosti. Viděli je lidé  v Praze, Hamburku, Paříži, Oslu, Londýně, New Yorku, Chicagu i v Santa Fe, v Alžíru i v Japonsku. Vsadím se ale, že to, co je pečlivě ukryto uvnitř modrého skleněného krystalu jeho Důležitých vzpomínek, je Bystřice pod Hostýnem. Možná své dílo jednou vystaví i na bystřickém zámku. Petr Vlček je malíř fascinovaně luštící abecedu jeskynních kreseb, básník, který si před lety svou sbírku rozmnožil na kopírce darované režisérem Formanem, a taky filosof a skvělý vypravěč; doma se mu smějí, že když se rozohní, káže jako Palacký. Petr Vlček rád cestuje v čase. Uvažuje o tom, že není žádná minulost a budoucnost, ale všechno běží dohromady a jenom lidé se v tom pohybují, jako by přestupovali z vlaku do vlaku.
Petr Vlček občas přijíždí do Bystřice pod Hostýnem, města stálého léta, laskavých lidí, pohádkových oblaků a huňatých stromů, aby měl zas jednou prázdniny jako kdysi. Jeho babička, žena lékárníka, a moje babička, žena zahradníka, spolu jako sousedky v jistém bytovém domě na Bělidlech svého času skvěle vycházely. Petr Vlček je kluk odvedle, a když vypráví, výborně se to poslouchá…

Můj pradědeček Podlucký se z Koryčan, kde byl učitelem, do Bystřice dostal tak, že si poté, co ovdověl, vzpomněl na svou dávnou lásku z mládí, také učitelku, která v Bystřici žila. Ukázalo se, že zůstala svobodná, a zřejmě se jim podařilo dobře navázat, kde v mládí přestali, protože v Koryčanech vše prodal a v roce 1929 se vzali. Byla to inteligentní žena a zapálená esperantistka. Moje babička přišla do Bystřice v létě 1936 s manželem, podplukovníkem PhMr. Jaroslavem Lungou, který byl převelen ze zdravotnického skladu v Liptovském Mikuláši. Měl na výběr i Prahu, ale byla to babička, kdo se rozhodl pro Bystřici, kde měla tatínka. Nejprve bydleli ve Dvořákově ulici a po čase se přistěhovali do domu pradědečkovy druhé ženy v Palackého ulici.

Dědeček Lunga působil na mnoha místech a rok 1914 ho zastihl v Sarajevu. Když v červnu zastřelili následníka trůnu Ferdinanda i jeho ženu, byl v Sarajevu jediným farmaceutem rakouské armády, který byl schopen na místě připravit směsi potřebné k balzamování těl, bez kterých by byl v červencových vedrech převoz do Vídně dost dobře nemožný. Svou účast na tom popisoval jako dost bizarní zážitek. Takových příběhů bylo v jeho životě víc.

V roce 1938, když bystřický zámek obsadili Němci, využil dědeček jako velitel posádky v zámku svých kontaktů v okolních nemocnicích a na základě narychlo vystavených objednávek byla většina cenných zdravotnických zásob ze zámku vyvezena takříkajíc Němcům přímo před nosem. Po válce byl dokonce navržen na vyznamenání. Někteří starší lidé si dědečka možná ještě pamatují z bystřické lékárny, kde až do roku 1960 pracoval, pravidelně míval služby i na Štědrý den a Nový rok.

Za první republiky se důstojníkům říkalo panská bída, měli sice společenskou prestiž, ale platy mizerné. Jako jedinému z rodiny se dědečkovi dostalo vzdělání, a byli to vojáci, kteří mu umožnili vystudovat. Za studií v Praze navázal přátelství s umělci, jako byli Jan Konůpek a malíř Alois Wierer, a s dvěma žáky a spolupracovníky Myslbeka – s Václavem Antošem, jehož tvář má jezdecká socha Václava na Václavském náměstí, a Ludvíkem Herzlem, který na stejném pomníku modeloval stojící sochu svaté Anežky. Největší přátelství ho ale pojilo s Herzlem, oba byli vášniví nimrodi. Od Aloise Jaroňka z Rožnova dědeček kupoval keramiku, která pak byla součástí věcí darovaných muzeu v Bystřici. Jeho zájem o umění se projevoval i tak, že stejně jako několik dalších obyvatel Bystřice podporoval vdovu po akademickém malíři Odrúškovi; mimo jiné i tím, že od ní příležitostně kupoval části malířovy pozůstalosti. Dodnes je jistě po Bystřici v domácnostech pár kousků nábytku a obrázků, které pocházejí právě z tohoto zdroje. Pro Barboru Ondrúškovou to byl podstatný příjem. Mám ještě korespondenci, ve které se dědeček snaží zajistit z Prahy pro vdovu alespoň nějakou finanční podporu.  Paní Ondrúšková  k sobě měla, tak jak bývalo kdysi v její vrstvě běžné, společnici. „Ondre“, jak mu říkala, byl totiž talentovaný, ale jinak nekomplikovaný člověk a na delší rozhovor to s ním prý nebylo. Ondre prý maloval portréty zčásti i proto, že to byly předem zaplacené zakázky. Celé postavy moc nedělal, některé jeho figury mívaly trochu krátké nohy. Velkou pamětihodností je Ondrúškův hrob na bystřickém hřbitově, široko daleko zřejmě jediná věrná kopie římského antického náhrobku. Ondrúškovi rodiče leží přes cestičku o poznání skromněji.

Jak jsem se dostal do Bystřice já? Poprvé, když mi byl měsíc. Letěli jsme tenkrát z Prahy letadlem do Holešova. V té době byl už dědeček Lunga vážně nemocný a máma chtěla, aby mě ještě viděl. Zůstala pak se mnou v Bystřici k nelibosti mého tatínka skoro tři roky. Pak babička náš dům v Palackého ulici prodala a přestěhovala se do bytovky na Bělidla. Často jsem se mámy ptal, proč opustila Bystřici a nechala tam babičku. Říkala, že táta do Bystřice přesídlit nechtěl. Maminka v Bystřici vychodila obecnou školu a po maturitě na holešovském gymplu odešla do Prahy studovat dějiny umění. Živila se i jako grafička ve výstavnictví. Jednou také připravovala výstavu fotografií Josefa Sudka. Ten měl u fotek ty své černé okraje a někdo mu je nedopatřením při instalaci ořezal. Sudek mámu vyhledal a pravil: „Paní, já to tedy celé předělám ještě jednou, ale slibte mi, že mi to už nikdo neořeže!“ Od té doby k nám pak občas chodil na oběd, přinesl vždy nějakou desku a ta musela u oběda hrát. Na mě působil Sudek dosti neskutečně, srkal a vůbec u jídla dělal všechno, co já nesměl. Z návštěv u něj v ateliéru jsem míval tísnivý pocit a vrtalo mi hlavou, jak je možné, že někdo tak uznávaný může žít v takovém nepořádku. Máma mi tehdy vysvětlila, že některá společenská kritéria prostě neplatí vždy, a to na mě udělalo velký dojem.

Do Bystřice jsem od školních let přijížděl už jenom na prázdniny. Ale některé vjemy si vybavuji jako dnes, hlavně odpolední příjezdy. Slunko už bylo nízko, vagóny na kolejích mezi poli s hlávkami zelí duněly tata-tata, pak skřípání brzd a cesta z nádraží, kdy babička už předem hlásila, co bude k večeři. Hned u první zahrádky jsem nasál odér dehtového nátěru z Impregny, kterým se v Bystřici natíraly ploty. Taky si pamatuji vůni bukového dřeva, které si lidé kupovali z Tonetovky na topení. Složili jim to na ulici před domem, byly to pěkně opracované odřezky. Najít si v té hromadě zajímavý kousek byla pro malého kluka radost. Ten první večer v Bystřici jsem se vždy usadil  na balkoně, pomalu se stmívalo, směrem od Hostýna z lesů táhl do rozpáleného města chlad a já měl před sebou dva měsíce prázdnin... Také si vybavuji kostelní věž, ten vztyčený prst nad Bystřicí, a zvon – když odbíjelo poledne, musel jsem být doma na oběd.  Jinak mi babička nechávala úplnou volnost. Ráno jsem setřel rosu ze sedla, skočil na kolo zaparkované přes noc ve stojanu před domem a hurá na koupaliště, kde jsme trávili většinu léta. Pro limonádu a slané tyčinky jsme přebíhali bosky do blízké restaurace a ve frontě z nás kapalo jako z vodníčků. Bývala tam hlava na hlavě – před vynálezem počítače děcka lítaly venku až do setmění.

Taky mi utkvěla v paměti brčálově zelená voda dnes již nepřístupného rybníka na Bělidlech, byl tam ostrůvek se smuteční vrbou. Na dně žily škeble a v potůčku, který ho napájel, zase raci.  Do paměti se mi zapsal hřbitov s vysokými tújemi, ta „zahrada zelená“, a náhrobky s vrtulí a s kamennou knihou, které ve mně už tenkrát vzbuzovaly sochařské vzrušení.
Když o tom přemýšlím, dá se říct, že Bystřici dodnes vnímám spíše optikou dvanáctiletého kluka, přestože z bývalých kamarádů by mě už asi nepoznal nikdo. Vlastně až na jednu výjimku, kterou je kolega ze studií, plachý malíř a grafik Jiří Grossmann.

Další obřadností mých návštěv na Moravě býval výlet na Hostýn, bez toho to dodnes nemá smysl. Nejvíce mě na Hostýně přitahovala Jurkovičova křížová cesta, speciálně třinácté zastavení, jehož skleněná mozaika na obraze představovala moji první fascinaci sklem. To Tiffanyho sklo se pořád vyrábí a technika se používá. Škoda jen, že ji nepoužili na všech zastaveních, asi to bylo moc drahé. Tyto vjemy, já tomu říkám „sentimentální sedimenty“, pak ovlivnily i mou práci. Nakonec i umprum jsem absolvoval se souborem nazvaným „Světelné objekty vyvolávající náladu mystickou, romantickou a sentimentální“, což bylo zadání od našeho novopečeného profesora Bořka Šípka. Tu diplomku pak koupilo zčásti Uměleckoprůmyslové muzeum, Moravská galerie a zbytek Severočeské muzeum.

Odjakživa se mi líbily starověké kultury a to se promítá i do mé práce. Vystavovat jsem začal ještě na škole a jako mladý sochař jsem měl samozřejmě přehnané sebevědomí, nepochyboval jsem o sobě a nenechal se odradit. Ale hlavně jsem si pořídil vlastní pec na tavení skla. To mi vlastně pomohlo přežít začátky. Teď po padesátce, kdy věci už běží jaksi samospádem, jsem začal vedle sochařiny malovat ještě obrazy. Je to pro mě v určitém smyslu nový začátek.

Pokud jde o vkus publika, myslím, že jdu ve své práci tou komplikovanější cestou – vnímatel musí být na stejné vlně jako já. Můj galerista v Londýně mě seznámil se sběratelem afrických masek a pozval ho na výstavu. Byl to starší pán, zpočátku dost nedůvěřivý, ale mé kubistické masky ze skla mu připomínaly něco, co už dobře znal. Začal autorské sklo sbírat a brzy vybudoval sbírku uměleckého skla. Většinou tajemné rituální předměty – žádné dekorativní naleštěné blbosti. Vystavilo ji muzeum v Novém Mexiku, které se zabývá předkolumbovskými artefakty. Byla to zajímavá výstava, dobře doplňovala hlavní obsah muzea, vydali k ní obsáhlý katalog a vzbudila velký ohlas.

Hmatatelný úspěch, to, aby měl člověk co jíst, musí zajišťovat galerie, není v silách autora se o tyto věci dobře postarat. V galerii na Madison Avenue v New Yorku za mnou přišla galeristka s tím, že některé moje ceny jsou příliš nízké. Pro sběratele, a nejen ve Státech, je umělecké dílo potěchou pro oko, ale také investicí – čím větší, tím lepší. A investicí velmi stabilní, kde cena nekolísá jako kurzy akcií, které si notabene nemůžete pověsit na zeď. A opravdu se tam tenkrát prodaly jen ty nejdražší kusy.

Satisfakce je důležitá, ale já myslím, že není nutné příliš zohledňovat vkus publika. Tvůrce by se měl soustředit na svou práci a nenechat frustrovat tím, že se jinému daří líp. Je to výjimečná příležitost se o sobě něco dozvědět a zkusit být tím, čím doopravdy jste. Autorský zákon také říká, že umělecká tvorba je činnost, která primárně nesměřuje k vytvoření zisku. Dílo navíc svého tvůrce většinou přežije, to je takový bonus, něco jako druhý život...

Poslouchala msch