Budovu Spolkového domu Sušil získal po únoru 1948 do své správy národní podnik Thonet, později TON. Vznikl tady sdružený závodní klub (SZK), který měl za úkol zajišťovat kulturu a společenské zázemí pro zaměstnance všech podniků ve městě. Jak vyplývá ze šťastně nalezených pamětních knih či kronik klubu, Bystřice v tomto období rozhodně nebyla místem na konci kulturního světa, kde by bez hudby, divadla, zpěvu a tance lišky dávaly dobrou noc. Celých 24 let se snažila být duší klubu Růžena Nevřalová.

Kdy jste do SZK nastoupila a co tam bylo vaším hlavním úkolem?
V klubu, v bývalém Spolkovém domě Sušil, jsem působila od roku 1966 oficiálně jako odborný pracovník pro zájmovou uměleckou činnost. Do roku 1990, kdy klub zrušili, jsem tam zažila pět vedoucích. Když se tak na to dívám s odstupem, dělala jsem vlastně všechno, co jen bylo potřeba – sáčkováním výplat počínaje a sháněním skleničky beaujolais pro Miroslava Horníčka konče. Musela jsem být pořád všude, dohlížet na kroužky a provádět v nich kontrolní návštěvy, chodit služebně na plesy, koncerty, zkoušky i schůze, starat se o diváky, o účinkující, propagovat, rozesílat stohy pozvánek, vést poštovní agendu, pokladnu, lepit pokladní doklady, pronajímat sál a další prostory, uzavírat smlouvy, vyúčtovávat pracovní cesty, fakturovat, psát hodnocení, archivovat, komunikovat s Ochranným svazem autorským… Ještěže měl můj manžel pochopení pro tak náročnou práci. Při večerních akcích hlídal naše malé děti, jinak bych to všechno těžko mohla zvládat.
Jaká byla funkce takového klubu?
Jako sdružený závodní klub odborů jsme poskytovali společenské prostory a pořádali kulturní akce pro zaměstnance bystřických závodů – Tonetovky, Impregny, Loany, Čemolenu, Kovony a dalších. Podniky na provoz klubu podle své velikosti přispívaly. V budově se denně něco dělo, schůze, různé oslavy, besedy a přednášky. Sházeli se tu fotografové, loutkoherci i kouzelníci pod vedením pana Bílka, myslivci, zkoušeli nejčastěji tanečníci a muzikanti z malé i velké Rusavy a zpěváci z Treglera, skupina Bratranci, soubor Bystřina, místní dechová kapela v čele s panem Kuželem z Dřevohostic. Celkem 17 zájmových kroužků. Měli jsme pod sebou i kino, patřilo tehdy klubu jako jediné na okrese, jinak všude kina spadala přímo pod městské národní výbory. V SZK bylo více než třicet zaměstnanců, na tu dobu hodně. Denně se hrálo, střídali se čtyři promítači. Dařilo se nám dávat nové filmy, hned po premiéře.
Jaké akce jste pořádali?
Výstavy – hodně u nás vystavovali Jiří Sodoma, Ludvík Schneiderka nebo Josef Hapka, a dvanáct abonentních koncertů klasické hudby do roka – takové se tehdy dělaly jen v Praze, Brně, Bratislavě a Bystřici pod Hostýnem. Divadelní představení, estrády, setkání s herci… Připravovala jsem programy, jezdila na předvádění do Brna a do Prahy. Myslím, že z českých populárních zpěváků tehdejší doby jsme snad kromě Karla Gotta měli v Bystřici všechny.
Setkávala jste se s populárními umělci osobně – jací doopravdy byli?
Za ty roky jsem zažila různé typy účinkujících, s každým člověk musel jednat v rukavičkách, nedat najevo, že mu něco vadí, pořád se usmívat. Například jsem se moc těšila na Helenu Vondráčkovou, a očekávání se nenaplnilo. Matuška byl bezvadný, Neckář rozjívený. Velice sympatický byl saxofonista Felix Slováček. Já měla nad pracovním stolem vylepený citát o tom, že optimismus je nedostatek informací, a to ho rozesmálo. Skvělá byla Iva Janžurová, hrozně ji tenkrát bolelo v zádech, nemohla ani chodit, ale na pódiu řádila – hrála trojroli. A Horníček, na toho jsme tehdy dlouho čekali. Vzpomínám si, že ten večer bylo už půl hodiny po plánovaném začátku, víno, stoleček na pódiu, a on nikde. Přiřítil se se zpožděním, strašně zmožený, prý jel omylem do jiné Bystřice. Všichni mu to ale odpustili, protože pak předvedl něco úžasného, byl milý a vtipný. Ze Zlínské filharmonie jednou přijeli nabízet sled koncertů a jako bonus nám přidali Václava Hudečka. Hudeček se slávou přijel, i když náš tehdejší vedoucí, který nepatřil zrovna mezi ctitele a znalce klasické hudby, pochyboval, že na něj někdo přijde. Hudeček byl a je velice příjemný člověk, tehdy byl hodně mladý, ale choval se přirozeně, sláva ho nepokřivila. Pamatuji si, jak stál v papučích v předsálí a omlouval se, že takhle odpočívá. Když jsem mu uložila vzácné housle do trezoru a dala mu klíč, aby mohl do restaurace na autogramiádu, měl z toho radost jako dítě. Když přišel na pódium, usmál se a začal hrát, všichni najednou zjihli... Nejhorší z těch hostujících umělců byl snad strýček Jedlička. Když přijel, hned zkraje mi vynadal, že nemám slivovici, a k dětem byl hrubý. Dařilo se nám Křeslo pro hosta, vystřídali se v něm Menšík, Sovák, Chudík, velice noblesní osobnost, a další. Milan Chladil, no s tím to bylo složité. Ale vzpomínám si, jak jsme je tenkrát vyvezli na výlet nahoru na Hostýn a Yvetta Simonová tam v kostele zazpívala Ave Marie, nahoře u varhan, to bylo něco tak nádherného, až všichni slzeli. Na Hostýně jsme pořádali varhanní koncerty, ale s tehdejší farností bývala dost těžká spolupráce. 
Kde jste měla v budově své zázemí a jaké problémy jste musela řešit nejčastěji?
Miniaturní kancelář jsem měla nad hlavním vchodem do kina. Počítačku Nisa PK5 na klíček, která je vidět na fotografii, mi pořídil tehdejší vedoucí Sušila pan Mikšík, aby mně ulehčil práci s výplatami. Problémů bylo opravdu hodně, třeba jen s tím, jak všem závodům nabídnout požadovaný počet požadovaného typu míst ve velkém sále nebo v kinosále. Každému jsem musela určitý počet vstupenek rezervovat.  Jedni byli pořád vzadu, druzí pořád vpředu, každý chtěl něco jiného. Vzpomínám si taky, jak jsem v 89. roce, ještě před revolucí, musela jet se souborem Rusava jako vedoucí zájezdu 38 lidí do západního Německa. To vyžadovalo napřed zpracování sáhodlouhého elaborátu podle osnovy. Ten text se musel třicetkrát okopírovat a rozeslat. Během cesty pak zase bylo nutné podrobně popisovat a hlásit události každého dne hodinu po hodině. Byla jsem kvůli povolení cesty nejméně desetkrát v Praze, na celním a na ministerstvu. Velice dlouho trvalo, než povolili. Protože ale šlo o výměnný zájezd, nedostali jsme s sebou ani korunu a byli odkázáni na pohostinnost místních. A poslali s námi prověřeného zástupce z Kroměříže. My neměli s sebou nic, u něj to bylo jinak.
Měnila se za vaší působnosti budova klubu?
V  70. letech se přistavoval zadní trakt, směrem k tehdejšímu letnímu kinu, to bylo nové tak v polovině 60. let, zrovna se hrála první Angelika s Michelle Mercierovou.
Myslím, že stavba v majetku TONu nijak nechátrala, problém jsme ale měli se střechou; protože byla rovná, zatékalo tam. Později začaly praskat zdi, a tak se opravovalo.
Restaurace taky fungovala, tam pracoval třeba pan Sadil, později pan Váňa, který pak provozoval Podhoran. Byl to tenkrát moderní a perfektně vybavený hotel. Ubytovávali jsme tam vzácné hosty a účinkující umělce. Pamatuji si tam nádherný rohový sálek, kde Tonetovka zařídila překrásné sezení s kulatým stolem, všechno z ohýbaného dřeva.

Myslím, že kultury bývalo v Bystřici vždycky dost a centrem všeho toho dění byl právě klub, bývalý Spolkový dům Sušil, všechna ta vystoupení jsou ostatně zaznamenána v kronikách tehdejšího sdruženého závodního klubu – autogramy, verše, bonmoty, obrázky, fotografie, plakáty a programy – jsou toho nejméně tři objemné knihy.

První zápis v první kronice Sdruženého závodního klubu ROH Bystřice pod Hostýnem je z 6. června 1956 a je kupodivu v angličtině. „Nevzpomínám si, že bych někdy zpíval před milejším obecenstvem a vnímavějším posluchačstvem,“ pochvaluje si na první straně černošský zpěvák Hubert Dilworth a dodává, „možná se sem vrátím…“ O týden později už v Bystřici vystupují Ljuba Hermannová a Rudolf Cortés, v září přijíždí slavný orchestr Karla Vlacha a vzápětí se do kroniky zapisuje početná delegace italských zemědělských pracovníků, námezdních dělníků a pololáníků, hostující toho času v národním podniku TON. Jak dokládá kronika, v únoru 1957 se Bystřičané smáli s brněnským estrádním souborem Rudy Stolaře, v dubnu koncertoval Jiří Procházka a měsíc na to přijelo pražské divadlo Spejbla a Hurvínka. Ze zimy 1958 pochází zápis Braillovým písmem. Cyklus koncertů Podhostýnské hudební jaro podle kroniky odstartoval v květnu 1958, zahájila ho sopranistka Galina Olejničenková a klavírista Naum Valtr. Úhledným písmem je zaznamenán v září 1959 koncert Vachova sboru moravských učitelek, v říjnu zahrála na třetím abonentním koncertu zlínská Filharmonie pracujících, hostovali účinkující ze Španělska i Rumunska, v roce 1960 uruguayský klavírista Batle Inanez, zápis hostí z Tunisu a Indonésie zůstal nepřeložen, v červenci hrál v Bystřici Josef Bek Othella, v dubnu 1961 se do kroniky zapisují hostující studenti z Iráku, Kolumbie, Kuby a Mexika, v červnu hraje Státní filharmonie Brno symfonickou báseň Má vlast a v září zpívá Marie Podvalová árie z Libuše. Na jaře 1962 píše německá houslistka Edith Peinemannová, že Bystřice je „malé město s velkou láskou k hudbě“. Publikum potěšil italský tenorista Tommaso Frascati a japonský houslista, jehož jméno laik neznalý japonské abecedy nedokáže rozluštit. „Kroužek přátel vážné hudby při SZK v Bystřici pod Hostýnem,“ píše dobový tisk v roce 1964, „se přece jen nezalekl ochablé účasti na abonentních koncertech. Vynaložil všechno úsilí, aby oslabený zájem o koncerty znovu oživil. Vždyť koneckonců ani rozhlas ani televize nemohou nahradit bezprostřední zážitky posluchače v koncertním sále.“ V dubnu přijíždí Štěpánka Haničincová, v září se mimo jiné hraje opereta a SZK uvádí svůj stý abonentní koncert. V zimě 1965 se na bystřickém pódiu objevuje slavné divadlo Semafor, o dva roky později pražské Rokoko. První varhanní koncert na Hostýně se s velkou slávou koná 17. září 1967, na varhany hraje Miloslav Buček, dirigent Komorního sboru brněnské Univerzity J. E. Purkyně, zpívá Cecilie Strádalová. V létě 1968 přijíždějí herci pražského Národního divadla Jaroslav Marvan, Ladislav Pešek a Jarmila Krulišová. Dvořákovu kvartetu se na turné v Anglii stýská po Bystřici pod Hostýnem. „Na hudebním večeru v Bystřici pod Hostýnem byla patrná vysoká kultivovanost hudebního obecenstva, která se nerodí za večer, ale je cílevědomou prací hudebních nadšenců po mnoho let, to si uvědomujeme právě zde v Anglii. Naším velkým přáním je, abychom znovu mohli do Bystřice zavítat…“ „Upozorňujeme všechny zájemce o beatovou hudbu, že DAILY klub uvede ve velkém síle SZK vystoupení pražské beatové skupiny WHY IROR,“ uvolňuje se místní hudební dramaturgie v únoru 1969. V září vypukla velká revue Kučerovců, v dubnu vzpomínal na stránkách kroniky na svou babičku, milovnici Hostýna, zpěvák Jiří Štědroň a jeho spoluúčinkující Hana Zagorová mu přizvukovala. V květnu přijeli The Cardinals s Leškem Semelkou, návštěvníci obdivovali výstavu obrazů Ludvíka Schneiderky a strýček Jedlička věnoval do knihy svou podobenku s umělým papouškem. V létě 1971 zbrusu mladý Olympic s Petrem Jandou a Jiřím Kornem, v říjnu Václav Hudeček, v únoru 1972 Kamarádi táborových ohňů a karikatura Waldemara Matušky přes celou stranu. Opereta Státního divadla Ostrava, Petr Spálený, Loutkové divadlo Václava Kopeckého…. V desetiletí 1970–1980 postupně v bystřické nabídce přibývá populární hudby a divadla. Bystřice uvítá Boba Frídla, Greenhorns s Michalem Tučným, Country Beat Jiřího Brabce. „Bylo tu horko jako v pekle, ale jinak jsme se tu cítili jako v nebi,“ píše do kroniky Naďa Urbánková, aniž by sňala obrovité brýle. Přijíždí Bukanýři, Divadélko Kruh Jiřího Tibitanzla, Yveta Simonová a Milan Chladil, Miloslav Šimek a Luděk Sobota s kolegy, Helena Vondráčková, Flamingo s Marií Rottrovou, Katapult, skupiny Minimum a Futurum, Fešáci, Pavel Novák i Banjoband Ivana Mládka. V roce 1981 ozdobí stránky kroniky karikatury Vladimíra Menšíka a jeho přátel. O rok později Iva Janžurová exceluje na bystřických prknech ve hře Příliš silná káva, Gabriela Wilhelmová zas v komedii o jedné zpěvačce pro jednu herečku Comedia finita. Jožku Černého vystřídá Wabi Daněk, hodné bystřické děti pochválí Miloš Nesvadba, v cyklu „Host pro vás“ vystoupí Petr Haničinec, v roce 1987 publikum uchvátí saxofon Felixe Slováčka a přijíždí nezbytný Petr Kotvald… Stránkami kronik bychom se mohli probírat ještě dlouho a sledovat stopy jiné doby, čemu se Bystřice smála, na co tancovala, s kým si zpívala, koho bez dechu poslouchala. Časy a hvězdy se mění.

Nejen kulturou zvenčí však byla Bystřice let 50.–80. živa. Někteří vzpomínají třeba na produkce místního Velkého tanečního orchestru SZK Ing. Miloše Karla a později Jaroslava Zely. A kroniku Divadelního kroužku SZK Bystřice pod Hostýnem otevřeme příště. 
msch