Když klub bystřických filatelistů připravoval koncem srpna výstavu o ryteckém umění na známkách, vzpomněla si paní učitelka Jaroslava Navrátilová, která v Bystřici pod Hostýnem dlouhá léta zasvěcovala školáky do tajů matematiky a fyziky, na svého slavného praprastrýce. Pro výstavu zapůjčila několik dokumentů z rodinného archivu. Eduard Karel – grafik a rytec, jehož autoportrét vyšel v roce 1981 na poštovní známce, učitel řady proslulých výtvarných umělců, muž, kolem kterého šly dějiny české grafiky i celé kultury, vážený člen rodiny, který nikdy nebyl v Bystřici pod Hostýnem. O to víc se o něm doma mluvilo…   

Eduard Karel byl strýcem mého dědečka Josefa. Na Moravě opravdu nikdy nežil – narodil se v roce 1861 ve Smiřicích u Hradce Králové, učil se, studoval a pracoval v Turnově, Karlových Varech, Praze i Vídni, byl by se dostal i do Kodaně. Na stáří se zas vrátil do Turnova, kde pro něj architekt Alois Metelák navrhl vilku v moderním funkcionalistickém stylu. Ten originální a pro Turnov neobvyklý dům v tamní Aleji legií dodnes stojí. Z jedné strany sousedil praprastrýc svého času s Marií Pujmanovou a z druhé se Zdeňkem Nejedlým.

V tenounké knížce „Eduard Karel vzpomíná“, kterou v roce 1946 uspořádal jeden z jeho žáků Karel Kinský, píše váš praprastrýc o svých těžkých začátcích: „Žel, matka z nedostatku jiného papíru pokládala mé kresby při pečení vánoček neb mazanců na plech. Zůstaly mi asi jen tři.“
Lehké to neměl. Narodil se jako šesté dítě v rodině smiřického řezníka. Ve svých pamětech taky píše, že chodíval jako kluk roznášet tatínkovo zboží po vesnicích a v Předměřicích ho vždycky přes železniční trať naháněl hlídač Michal Mácha, bratr slavného Karla Hynka. Rodiče chtěli, aby se Eduard vyučil zámečníkem. Píše, že to učňovské stání u ponku od rána do večera ho naučilo vážit si času. Když po nocích kreslil, říkala maminka, že kazí papír. Ale pak si obrázků všiml lékař a spisovatel Otakar Jedlička a po jeho intervenci pražská Umělecká beseda pomohla nadanému klukovi na studia. Na zlatnické škole v Praze se učil kresbě, rytectví, cizelování a modelování. Ti správní lidé si ho všimli i tady, a tak se shodou šťastných okolností dostal až na umělecko-průmyslovou školu ve Vídni. Věnoval se tu hlavně grafice a dřevorytu.

Prý dokonce spolupracoval na ilustracích ke knize korunního prince Rudolfa „Rakousko-uherská monarchie slovem a obrazem“?
Ano, stejně jako ostatní jeho spolužáci. Jak sám píše, dřevoryt, lept a rytina byly do konce 19. století hlavně reprodukční techniky. Nikdo neočekával uměleckou originalitu, spíše řemeslnou dokonalost. A té studenti dřevorytu u známého vídeňského profesora Hechta uměli dosáhnout.

S koncem století ale postupně přicházel konec ruční grafiky a objevovaly se nové reprodukční metody, grafici si zoufali…
Eduarda Karla nové metody nadchly – zinkografie, heliogravura, kterou objevil český grafik Karel Klíč v 70. letech 19. století, nebo později autotypie, neotypie. Když přijal práci v Praze u grafické firmy Unie, věnoval se hlavně moderním technikám reprodukce. Tiskl Babičku Boženy Němcové s ilustracemi A. Kašpara, několikadílnou barevnou knihu České ovoce nebo ilustrovaný Kodex Vyšehradský. V roce 1913 ho firma poslala do Ruska, aby zpracoval štočky k monografii ruských malířů. Na světové výstavě v Paříži za ni v roce 1925 získali hlavní cenu.

Slavné žáky mu zdá se přinesla hlavně znalost ručních grafických technik. Koho učil?
Hanuše Schwaigra, Jožu Uprku, Alfonse Muchu, a dokonce i Švabinského, který prý zpočátku neměl grafiku vůbec rád. Se Švabinským se spřátelili. V pozůstalosti Maxe Švabinského, jak mi při vernisáži bystřické výstavy potvrdila Zuzana Švabinská, existuje jejich korespondence. V roce 1918 spolu vytvořili poštovní známku s portrétem T. G. Masaryka. Od roku 1919 až do roku 1928 pak učil na pražské uměleckoprůmyslové škole. Říkali, že byl prvním učitelem grafiky u nás. Rukama mu prošli třeba Karel Svolinský, Cyril Bouda nebo rytec poštovních známek Bohumil Heinz, Adolf Kašpar, Zdenka Braunerová, Mikoláš Aleš, Bohumil Kubišta a další.

Věnoval se i autorské tvorbě?
Určitě. Dochoval se katalog k výstavě, kterou uspořádal spolu se svými žáky v roce 1946 v Turnově. Seznam jeho vystavených děl má celkem 144 položek – obsahuje kresby a původní grafiku i fotomechanické reprodukce zpracované pod jeho dohledem. Vím, že v letech 1925–1931 třeba vytvořil lepty významných českých a slovenských hradů – Kost, Hradčany, Vyšehrad, Karlštejn, Pernštejn, Trosky, Orlík, Zvíkov, Buchlov, Orava… A do muzea v Turnově jsem nedávno dovezla jeho Rubense – Umučení sv. Tomáše. Ten obraz jsme měli doma – ale z dětství si výjev na něm pamatuju jako neradostný, krutý.

Svůj vlastní portrét vyryl váš praprastrýc do mědi v roce 1926. Je na něm rozložitý, důstojný muž s přívětivýma očima, vousem a úsměvem schovaným v mrožím kníru. Jemná rytecká práce jako by se k němu ani nehodila. Jak si ho pamatujete, jaký podle vás byl?
Už je to dávno. Jezdívaly jsme se sestrou na prázdniny k babičce do Smiřic a tam ho občas potkávaly – vypravoval se z Turnova na návštěvy hřbitova. Když přijel, všichni k němu vzhlíželi, a když odešel, mluvili o něm s velkou úctou. Byl to opravdu statný muž, nosil aktovku, z jeho osoby vyzařovala přísnost i přesnost. Když to stihl, zašel k babičce na návštěvu, když ne, vždycky se omlouval. Zřejmě jsem s ním někdy mluvila, ale jen krátce – vzbuzoval opravdu velký respekt. V rodině se navíc dodržovala přísná společenská pravidla, takže oslovit jako první váženého strýce pro nás děti nepřicházelo v úvahu.

Celá rodina udržovala po léta pevné vazby – můj tatínek si vždycky našel čas, aby Eduarda Karla v Turnově navštívil. Později jezdil i za jeho dcerou Františkou. Po strýcově smrti Františku vystěhovali do horního patra domu i s nábytkem a do přízemí dali nájemníky. Byt měla přecpaný uměleckými díly, broušeným sklem, tři koberce na sobě, dva klavíry. Byla učitelkou hudby a jazyků. Když pak náhle zemřela, veškeré dědictví po Eduardu Karlovi, jeho práce, díla jeho žáků, rodinné fotografie a vilu se zahradou zabavil stát, i když dědic byl určen a vypravil Františce v roce 1955 pohřeb.

Proto se po něm tak málo zachovalo?
Ano. Rodina nevlastní žádné soukromé dokumenty, protože se k nim nikdo nedostal. Ani v archivech moc informací nemají. Snad jen zlomek korespondence Eduarda Karla v turnovském Muzeu Českého ráje. Byli rádi, když jsem jim dala okopírovat ručně psané dopisy a několik dalších dokumentů. Nejvíc snad o něm napsal Michal Babík ve vlastivědném sborníku „Z Českého ráje a Podkrkonoší“ vydaném SokA Semily v roce 2006. Jeho text se jmenuje „Příběhy Eduarda Karla“. Tiskárna cenin také pro rok 2012 vydala kalendář věnovaný dílu mého praprastrýce. Zapůjčila jsem ho na výstavu v bystřickém zámku.

Zabýváte se hlouběji historií své rodiny? Měl nebo má někdo z příbuzných výtvarné nadání?
Už v  roce 1993 jsem získala matriční list Josefa Karla, staršího Eduardova bratra, a začala postupně sestavovat rodokmen. Přímo k výtvarnému umění v rodině snad nikdo další neinklinoval. Spíš to byla hudba a učitelství. Na druhou stranu – rukou rýsované věci mého tatínka – stavaře byly vždycky úžasně přesné.

Tištěné paměti vašeho praprastrýce mají sotva pár stran. Svůj život komentuje s nadhledem, vzpřímeně, smutek skrývá…
Mnohé vykonal a ve stáří se odmlčel. V rodině vždycky platilo nepsané pravidlo nestěžovat si, nefňukat, a on si nikdy nestěžoval. Přitom mu předčasně zemřely tři dcery a manželka. Dožil se 89 let. Miloval svou turnovskou zahradu – ta je u domu stále. Jeho paměti nejsou bohaté. Všechno o sobě vlastně shrnul do jediné věty, jíž jeho psané vzpomínky končí: „V zahradě za teplých dnů pod korunami stromů vzpomínám na svůj život vyplněný radostí, hořem a prací.“

Ptala se msch