Jdete-li krajinou s Daliborem Kolbingerem, vidíte několikanásobně více, než kdybyste šli sami, a ujdete také mnohonásobně více kilometrů, než kdybyste se po svém drželi značených cest. Děláte dobře. Pod Hostýnem na rozcestí sklouznete po bílých kamenech, a hned se dozvíte, že tu stávala za Františka Antonína z Rottalu vápenka, aby živila materiálem stavbu obnoveného hostýnského kostela. Pozůstatky skalního hrádku na Skalném, o kterém za jeho časů nikdo nic nenapsal, jsou sotva patrné, ale vy je vidíte, přestože tráva je mokrá a (kde se vzaly, tu se vzaly) zase plná podzimních ocúnů. Dál pod břehem kvete dobromysl, ve strži za padlými stromy objevíte Bezedné jezero. Dnes už sice vypadá jen jako velká kaluž, ale jeho hloubku dokládá pověst, která se po chalupách vyprávěla ještě před Danielem Slobodou. Po pahorku mezi stromy se táhne dlouhý mělký a sotva znatelný příkop připomínající vyschlý potůček a vy si ověříte, že právě tohle jsou zbytky „válku“ – staré kopané hranice mezi katastry obcí. Ve stojaté vodě rejdí komáři, ale vy pod hladinou tušíte jednu ze zasypaných šachet, o nichž se zmiňuje už tajemný středověký rukopis kněze Václava. Rytiny na kamenech připomínají ruce lidí, kteří dávno pominuli. Na Jeleních loukách vlaje stará šedivá tráva, jen kolem trampského ohniště kdosi prostřel mladý zelený kobereček. Z domu na Klapinově, kde podle románu Františka Fryšáka-Buchlovského žil Josef, zeť pasekáře Antoše z Tesáku, se svojí ženou, až na jeden rozpadlý kdysi opracovaný trám nezbylo nic. To po hájovně Rožnovjačka pod Obřany zůstalo jako potrava pro fantazii alespoň kamenné roubení studny a pár ohořelých cihel….

Na hrad jsme stoupali rozvážně, s respektem k příkrému kopci a stavitelům věží na jeho vrcholku. S každým kamenem ze zbytku zdi staré sedm století, kterým si hodí odpočívající turista do údolí, stop po hradu ubývá. Místo, kde stála úzká stavba ve tvaru bumerangu, nevydařený plán rodu Kunštátů k upevnění moci na východní Moravě, zarůstá vysokými stromy. A zastřešený Arnoštův most v podhradí stavěný z modřínu už také vzal čas.

Díky těm, kteří s ním hrají na přetahovanou, vedou nesmlouvavý boj, luští šifry, čtou z krajiny a píší knížky o historii. Díky za vše, čím se liší kolbingerovské výlety od obyčejných.

P. S. Cestou na Obřany jsme šťastnou náhodou potkali očitého svědka pádu komína někdejší chvalčovské pily, o níž se v knize píše na straně šest. Komín padl v roce 1965, nikoliv v roce 1956, jak knížka uvádí. Ihned opravujeme.
msch